Lokiho nekromantka 9

24. únor 2014 | 15.26 |

Dojít až tam, kam dohlédneš.



 

"Všeotec vás volá ke slyšení."
"Hmm."
"Hned."
"Hmm."
"Postel neprojde dveřmi, takže jimi budete muset projít po vlastních nohou."
"Já nikam nechci."
"Obávám se, že Ódinova vůle by sice akceptovala omluvy, ale ne takovéhle."
"Hmm... hej, to je moje peřina!"
Senna ji rozhodila na okno a znovu se otočila ke mně.
"Je mi zima," dodala jsem.
"Co má tohle být?" řekla přísně.
"Vždyť už jdu..."
S krajní neochotou jsem spustila nohy na ledovou podlahu. Dobrá, nebyla ledová. Ale můj pocit z nezbytnosti opustit svou vyhřátou postel a rozečtenou knížku a pokojné podřimování byl velmi ledový.
"Jaké výmluvy by byly akceptovány?" zkusila jsem s nadějí v hlase.
Senna mě přehlédla od hlavy k patě. "Žádná urvaná končetina, nerodíte, dýcháte. Žádné."
"Ale já nevím, co mu mám říkat!"
"To těžko bude problém," ujistila mě, zatímco mě rázně posadila do křesla a hbitě rozčesávala vlasy. Páni. Vědět, že mám někoho, kdo mi může každý den zaplést něco vkusného, už nikdy nezvednu ruku s hřebenem. Tempo bylo rozhodně rekordní. Pro tuhle chvíli - bohužel.
Protože se tvářila, že mě začne i oblékat, pokud nebudu dost rychlá, přestala jsem zdržovat a nachystala se jak náleží. Za chvíli už jsme procházely palácem směrem k trůnnímu sálu. Ještě jsem tam ani nenakoukla, zkušenost by to mohla být zajímavá...
Snažila jsem se ze sebe setřást ospalost a trochu rozhýbat mozek. I dnešek měl být celý věnovaný pospávání a válení (a sebezpytování) a Ódin mi to zkazil. Navíc jsem byla pořád ještě jako praštěná palicí. Vysokohorskou turistiku, minimálně ten druh s velkým převýšením bez aklimatizace, nezbytností rychlého pochodu a minima odpočinku, si vážně neoblíbím. Proč to nemůžu vyřizovat jenom s Friggou? Už jsme mezi sebou měly jasno.
Najednou mě napadlo, jak by po tom všem bylo hrozně vtipné, kdyby byl Ódin z nějakého důvodu proti. Ani nevím, jestli mě ta představa víc pobavila nebo vyděsila; nebyla jsem připravená na změny.
Konečně jsme stanuly před něčím, co v sobě mělo patrně víc zlata než průměrná bankovní rezerva, Senna se ztratila po asgardsku a já tam zůstala stát s poněkud nejistým pocitem, jestli se očekává, že tu mám stát jako tvrdé Y, nebo mám třeba zkusit zaklepat? Naštěstí se brána po chvíli otevřela a jeden z rohatých ozbrojenců mi pokynul dovnitř. Síň byla ohromně působivá, to všechny ty vysoké sloupy a úchvatná hra světel. Rozhlížela jsem se tak, až jsem si málem ukroutila krk, a Ódina si zpočátku málem ani nevšimla. Trůn byl moc pěkný designérský kousek a on sám na mě svým okem koukal tak sveřepě, že jsem si rázem připadala jak mraveneček.
Zastavila jsem na místě, kde mi podle lesku podlahy přišlo, že se obvykle zastavuje, zadívala jsem se na Ódina a snažila se tvářit, že jsem přímo vtělení vzorňácké slušnosti, pokory, zdravého nadhledu a odhodlaní.

Ve skutečnosti jsem patrně působila jako vyplašený králík - rozhodně jsem si přesně tak připadala. Po chvíli oboustranného zírání mě napadlo, že možná není vhodné koukat na krále přímo, ale už jsem s tím těžko mohla něco udělat... to mi Senna nemohla cestou udělit malou lekci etikety? A zapomněla jsem si od opasku odepnout tesák. To už bylo nevhodné docela určitě.
"Je v tobě hodně hněvu," promluvil Ódin. Zmateně jsem svraštila obočí. Při vší snaze, zrovna hněvu jsem v sobě nacházela sotva za nehet. Možná nějaká kulturní odlišnost při čtení neverbálních signálů.
"Možná bych měl říci... mělo by být v tobě hodně hněvu." Znělo to trochu pobaveně. Asi jsem vypadala ještě zmateněji, protože se zasmál. "Ale ty skutečně nemáš za zlé mé předobré královně ani tomu zatracenci Lokimu, do čeho tě dostali."
"Udělali, co považovali za nejlepší," řekla jsem a trochu se lekla vlastního hlasu, když se jasně rozlehl v prostoru kolem nás. "Těžko jim to zazlívat." Docela bych ocenila, kdyby všichni přestali zdůrazňovat, že jsem do toho byla uvrtaná díky své neschopnosti odhadnout, co se děje. Hůř se mi pak držela myšlenka, že to se mnou Loki myslí dobře.
"Tušíš vůbec, do čeho se tak nerozvážně ženeš?"
"Předpokládám, že královna ví, co dělá - snad by mě nevedla cestou, kterou bych nemohla zvládnout, vždyť je v jejím zájmu, aby všechno probíhalo dobře. Něco jsem si přečetla. Zbytek, doufám, zjistím tak nějak za pochodu."
"Tvé omyly budou stát lidské životy."
"Pak se pokusím nechybovat."
"Pokoušet se je málo."
"Jsem jenom člověk. Dělat chyby je skoro nevyhnutelné."
"S tím můžeme něco udělat."
Ódin vstal a začal sestupovat z trůnu po schodech dolů. Úplně jsem cítila, jak mi prudčeji buší srdce. Ale začít couvat jsem těžko mohla - i když nedat najevo strach dalo mnohem víc práce, než bych si byla přála. Co tím sakra... Už stál skoro těsně přede mnou, když trochu kmitl očima za mně. Zřejmě přišel někdo další, ale ani na to, abych se začala otáčet a zjišťovat to, nebyl vhodný okamžik.
"Vlastně musíme," dodal Ódin. "Byl by to podivný Strážce, který by neviděl mrtvé."
Pohybem rychlým jako blesk vystřelil rukou vzhůru a jen zlehka mi špičkami prstů ťukl doprostřed čela. Rázem ze mě zbyla jen hromádka rosolu. V prvním okamžiku jsem ještě doufala, že se udržím na nohou, ale pak se ten ohavně sirupovitý pocit rozlil po celém těle a začala jsem se skládat k zemi. Někdo mě zachytil a položil na podlahu, ještě jsem nad sebou zahlédla Lokiho - neusmíval se - a pozorné modré oči, které mi s jakousi naléhavostí hleděly do tváře, byly i to poslední, co jsem si vybavovala.
"Nech ji ženám, můj synu, a přistup blíž," řekl Ódin. "Musíme si pohovořit. Byli spatřeni temní elfové -" Tak to byla krátká audience...
Pak už byla jenom tma.

Můj pokoj. Bylo snadné se tu cítit doma. I ten pohled do stropu jsem už měla docela ráda.
"Co udělal?" zeptala jsem se a posadila se. Nikdo tam nebyl, což byla trochu zrada. To je tedy péče... Ale bylo mi dobře; odhodila jsem pokrývku a vstala jsem, pohledem z okna zjistila, že je po poledni, na stole byla pod poklopem svačinka pro několik hladových horníků. Měla jsem pocit, že se musím hýbat hrozně opatrně, jako bych najednou mohla třeba začít chrlit oheň, či něco takového. Ale necítila jsem se jinak, nenacházela jsem v sobě nic cizího, podivného... a vážně mě zajímalo, co to sakra mělo být.
Z nedostatku inspirace jsem prostě začala postupně: umýt, obléct, najíst, chvíli pobíhat sem a tam, zjistit, že je to k ničemu; pokoušet se číst a ještě pobíhat.
Neklid, podobný pocitu po příliš mnoha vypitých kafích, se ale nedal zaplašit.
Ódin. Tam to bylo jednoduché. Nic jsme mezi sebou neřešili, spolehl se v této záležitosti na královnu a výsledek v podobě mé maličkosti přijal tak, jak byl předložen. Jedinou otázou zůstávalo, co mi udělal, ale na to určitě brzy přijdu.
Thor. Ve vší té zmatenosti někdo s pozoruhodně vytříbeným postojem. Od začátku jsem pro něj byla klíč, ale obával se spěchu a nedomyšlených řešení, snad proto, abych necouvla, až se mi to celé rozleží, nebo se nenasekaly hloupé chyby; a možná opravdu i proto, abych nebyla nešťastná z něčeho, na co pod nátlakem kývnu. Jemu jsem to i věřila. Thora člověk nemohl nemít rád.
Frigga. Rozhodla se dostat Lokiho do situace, kdy se bude problémem Strážce zabývat, a to se jí podařilo. Loki to pak vyřešil rychle a efektivně, i když nejspíš jinak, než čekala. Tečka.
Loki. Tam těch hádanek bylo víc. Hlavně ta, proč to po všem tom odporu nakonec vzal za své; a proč tak spěchal. Cesta do hor byla samozřejmě výtečný katalyzátor pro veškeré duševní procesy, které ve mně mohly proběhnout, a celé to značně urychlila. Nikde nevidí člověk věci jasněji, než když má pocit, že umře, jestli bude muset přelézt ještě další balvan. Nikde nezjistí jasněji, že vlastně nechce utíkat, než před otevřenými dveřmi klece... O Lokiho důvodech jsem ve skutečnosti nevěděla vůbec nic. Když pominu, že si výrazně pomohl... dostal se z vězení... což by asi samo o sobě stačilo... ale bylo v tom něco dalšího, tím jsem si byla jistá. Jen jsem prostě nevěděla co.
Já. Osoba, o které bych si měla udělat jasno především. Oficiálně se tvářím, že to dělám z lásky k Lokimu, ale předstírat lásku k někomu, kdo se vám líbí a koho máte plnou hlavu, to je rychlá cesta do pekel. I když by bylo zajímavé zjistit, jestli jsem opravdu takový blázen, abych se zakoukala do někoho, kdo mě prostě využívá. Nejspíš jsem nedokázala unést představu, že bych se vrátila na Zem a žila dál svůj naprosto pozemský život, když jsem měla možnost vstoupit do míst, která jsou středobodem všech legend. Něco dokázat. Dokázat něco jako jediná na světě. Ha! Je v tom čistě má ješitnost?

Nakonec jsem se vydala za Sigurdem. Nevěděla jsem, kdy budu muset odejít, ale byla jsem si jistá, že můj čas v pohádkovém paláci se chýlí ke konci. Potřebovala jsem se naučit co nejvíc a jen jsem doufala, že to bude stačit.
Svého učitele jsem zastihla ve chvíli, kdy končil s nějakým mladým klukem - ochotně souhlasil, že navážeme tam, kde jsme skončili, a buď dobře vycítil, že nemám chuť k hovoru, nebo jsem vypadala ještě mimoidněji, než jsem chtěla, ale omezili jsme se na pár povelů a pokynů a rovnou se vrhli do tréninku. Nohy jsem sice ještě po naší horské túře cítila zřetelně, a nejednu podlitinu, ale nebyl to problém. Nepatrné zklamání přišlo z jiné strany. Maličko jsem totiž někde v skrytu duše doufala, že třeba budu silnější, rychlejší, nebo alespoň pružnější či odolnější - zkrátka více podobná asgarďanům - ale nic. Ať už se mnou Ódin provedl cokoli, byla jsem pořád stejné máslo.
"Zítra v obvyklou dobu?" zeptal se, když jsme skončili.
"To by bylo skvělé. Děkuji, Si-" Zarazila jsem se a zůstala v mírném šoku zírat na mlžnou postavu, která procházela nádvořím. Nezdálo se, že by si jí kdokoli další všímal, ale já si byla jistá, že jsem dosud nic takového neviděla.
"Hej," luskl mi před očima s úsměvem. "Vypadáš, jako bys viděla ducha."
Aha. Ducha. No ano. Odpovídal definici. Má kvalifikace na Strážce se tedy zvýšila o vidění duchů? No potěš...
"Je jich tu hodně?" zeptala jsem se trochu nesoustředěně. Zhruba ze stejného místa vyšel další, byla jsem si jistá, že tentokrát je to žena, i když bych nedokázala říct podle čeho.
"Když někdo zemře, jeho duch se vydá na cestu k nejbližší bráně mrtvých," odcitoval. "Jsi v pořádku?" Ovšem, už jsem si vybavovala patřičnou kapitolu. Křehká místa v předivu reality, kudy bylo pro mrtvé snadné projít dál.
Objevili se hned dva naráz, znovu ze stejného směru.
"Jestli to tak je... tak mi řekni, co se sakra stalo?"
Rozběhla jsem se po schodech na ochoz; nádvoří, kde jsme cvičili, bylo mírně pod úrovní terénu, který se v mnoha terasách svažoval k řece, umem dávných stavitelů oddělených branami, hradbami a pásy stromů. Malebná záležitost, ale nepřehledná. Když jsem se ale naklonila přes hradbu směrem k městu, slyšela jsem vyplašený křik a volání o pomoc; nebylo to úplně blízko, ale ne dál než pár ulic. Sigurd, který mě následoval jako stín, pobledl.
"Bojovníci," křikl dolů, "do zbraně! Něco se děje kolem domu Malviho, syna Erikova! Ty tu zůstaň," dodal normálním hlasem, a rozběhl se k průchodu do města. Běžela jsem samozřejmě za ním, a podle pokřiku dole na nádvoří bojovníci dlouho neváhali.
Nakonec se mi ztratil, ale to už jsme byli tak blízko, že stačilo jít po hluku. A ano, byli to oni. Na malém okrouhlém náměstí, kde bylo původně nejspíš malé tržiště, se potáceli hned tři morghoti a systematicky ničili všechno, co jim přišlo pod drápy. Nebyli všichni stejní, i když ta šablona byla hodně podobná: velcí, zubatí, olezle ohavní. Zahlédla jsem nejméně čtyři těla v polohách, které se neslučovaly se životem, a patrně by jich bylo ještě víc, kdyby pro ty obludy nebyl kus dřeva stejný nepřítel jako živý člověk.
Civilisté už většinou stačili utéct a v ústí ulic okolo se šikovali bojovníci. Zaslechla jsem rozkazy, vykřikované jasným, rozhodným hlasem. Spatřila jsem i několik žen, ale moc odhodlaně nevypadal nikdo. Tady platná nebudu... začala jsem zpoza svého rohu couvat dozadu, že se nenápadně vytratím, ale vtom se přímo ze vzduchu začal formovat další. Samozřejmě přesně tak, abych měla odříznutou cestu pryč. Zběsile jsem se začala rozhlížet kudy utéct, ale přes něj už jsem nemohla. Budu muset na náměstí a podél domů to vzít sprintem do vedlejší ulice, dokud jsou jeho starší bráškové na druhé straně.
Náměstíčko bylo vážně malé. Přímo jsem dojem, že se mi zmenšuje před očima. U jedné uličky už se s křikem rozbíhali na nejbližší obludu.
Morghot zařval a upřel na mě pohled, který ze mě udělal mravenečka ještě spolehlivěji než ten Ódinův.
"Ustup, ty tupé zvíře," zvolala jsem pevným hlasem. "Buď poslušen mé vůle, protože já jsem Strážce!"
Morghot zaváhal a ve mně se zatetelila špetka naděje. Pak znovu zařval a vykročil vpřed. Tolik k mým mocným schopnostem. Přišel čas vyzkoušet, jak je to s tou alergií na železo. Zaujala jsem postoj, za který by mi Sigurd určitě vynadal, a pokusila se tvářit sveřepě, i když se dalo pochybovat, že to ta čtyřmetrová potvora ocení.
Pak něco zasvištělo, v bojovém pokřiku jsem poznala Thorův hlas, a vzápětí se zatřásla zem. Nemusela jsem být jasnovidec, abych pochopila, že udeřil kladivem. Proběhlo mnou nepříjemné chvění, ale co bylo pro mě jenom nepříjemné, to morghot snášel prachbídně. Zakvílel se zřetelnou bolestí a začal se otáčet k útěku. To nebylo moc dobré, tím směrem prve utíkali civilisté...
"Stůj!" vykřikla jsem trochu nesmyslně, a velice hloupě. Znovu se ke mě obrátil, jenom tak nespokojeně loupl okem, ale najednou začal vypadat zřetelně vyděšeně a otáčel se k útěku. Ha, má moc se konečně projevila! Jen to chtělo chvilku času, aby -
Vzápětí kolem prosvištěl Thor a udeřil kladivem tak, že z morghota zbyla jen hromádka slizu. Skoro ještě ve vzduchu změnil směr a odfrčel k dalšímu nepříteli. Bylo to docela působivé, to se muselo nechat, praxe zjevně dělala svoje. Což mi připomínalo, že bych se mu příležitostně měla omluvit za to, co si musel vyslechnout během našeho posledního setkání...
Vrátila jsem se k ústí uličky a vyhlédla na náměstí, sama pro sebe jsem se vymluvila na to, že se mi nechce přeskakovat dýmající zbytky krve. Trosky, mrtvá těla, několik morghotích loužiček. Když se jich objevilo několik naráz - že by můj předchůdce už zemřel? Jestli ano, měla jsem ještě méně času, než jsem si myslela. Navíc jsem tak nějak čekala, že to poznám, nevím jak, nějak... ale nejspíš to celé bude mnohem civilnější a poklidnější a neměla bych mít tak velké oči. Vyklidit šuplíky s poházenými kancelářskými sponkami, přebrat pár šanonů, nechat v šatně vlastní bačkory.
Thor, vítěz nade všemi, se rozhlížel po bojišti. Na okamžik zachytil můj pohled; už jsem čekala, že se odvrátí, ale docela přátelsky mi pokynul a ukázal, ať přijdu k němu. Kolem se už hemžili lidé a sbírali raněné a mrtvé. Vlastně to bylo poprvé, co jsem viděla někoho takhle zmasakrovaného - a poprvé někoho mrtvého mimo nemocnici. Ani tam to nebylo vždycky čisté a úhledné a dojemné, ale... snad že zdejší kulisy byly tak fantaskní, snad že jsem ten šok zabalila v sobě a ukryla na neurčité později, dokázala jsem to zvládnout bez pohnutí a to roztřesené a neartikulovaně blekotající bylo odklizeno z dohledu.
"Víš o tom něco?" ukázal kolem sebe,
Skoro omluvně jsem zavrtěla hlavou. "Slyšela jsem z dálky křik. Doufala jsem, že mě poslechnou, ale zřejmě ještě nemám ten grif."
"To proto, že Strážce ještě žije," řekl Thor. "Vrať se do paláce, tady nejsi nic platná."
Jen jsem přikývla, otočila jsem se a šla. Byl to divný pocit. Nebyla jsem zvyklá nebýt nic platná... neměla bych pomoct alespoň s úklidem? Lidé okolo byli docela disciplinovaní, klasičtí čumilové k vidění nebyli. Kdo měl co dělat, dělal, kdo neměl, šel nejspíš pryč. Konečně jsem vrátila meč do pochvy - ani jsem si neuvědomovala, že ho stále držím v ruce - a přidala se ke skupince, která snášela zbytky z rozdrcených stánků na jednu hromadu a použitelné zbytky zboží na druhou. Vcelku jsem nepochybovala, že než slunce zapadne, bude tu uklizeno. Zaslechla jsem, že druhý den navečer tu proběhne jakási tryzna... byli tak spořádaní, až to děsilo; když jsem konečně zaslechla žalostný pláč někoho, kdo se dozvěděl o mrtvém, byla to skoro úleva, i když jsem se za tu myšlenku vzápětí zastyděla.
Místa, kde padli morghoti k zemi, jsme museli obcházet obloukem, protože z dláždění stále ještě stoupal kouř. Krev šla umýt špatně, morghotí i lidská...
Nikdy jsem se nebudila hrůzou ze spaní, ale tohle byl den, kdy jsem pro podobné účely získala do budoucna spousty skvělého materiálu.

Když jsem se o něco později konečně vrátila do paláce, Frigga byla v mém pokoji. Seděla v křesle, spíš zamyšlená než vyčkávající, uvolněná a posmutnělá. Venku se pomalu stmívalo a těch pár svíček, které někdo postavil na stůl, jí oči rozjasňovalo zlatými plamínky.
"Šest mrtvých," řekla tiše, aniž zvedla hlavu. "Je mi to líto."
To druhé nejspíš patřilo mně. Bylo to od ní... vlastně docela milé gesto.
"Znamená to, že musím odejít hned," řekla jsem.
"Ano. Doufala jsem, že získáme snad i pár měsíců... ale Strážce už ztratil příliš mnoho ze své síly."
"Nedoufala jsem v měsíce, snad leda v týdny, dny - jsem připravená, vlastně vůbec nejsem, ale lepší to asi nebude. Mám si něco brát sebou?"
Konečně na mě pohlédla. "Jen to, co máš na sobě, a zbraně. Budeš je potřebovat."
"Četla jsem o tom." Hlas se mi trochu zachvěl. Nutně jsem potřebovala věřit svým šermířským schopnostem, ale moc mi to nešlo. Vědomí, že mám Lokiho meč, trochu pomáhalo. Trochu.
"Doprovodím tě, kam až budu moct," řekla Frigga.
"Friggo, co když mě podsvětí nepřijme?"
Pousmála se. "Obáváš se, nebo doufáš?"
"Přiznávám, že jsem trochu vyděšená. Morghoti jsou dost hrozní."
"Tam, kde budeš, jejich forma nebude taková. Nabírají sílu a zuřivost až po průchodu do našeho světa."
"Teoreticky to vím... nejraději bych vyrazila hned, jinak bude všechno jenom horší."
"Dnes mám povinnosti, ale můžeme brzy ráno."
"Co Loki?"
"Bude propuštěn, jakmile opustíš Asgard."
Vida, a já si myslela, že tu dávno pobíhá volný jako pták. V duchu jsem se mu omluvila za tu nejasnou nespokojenost, kterou jsem cítila, když se na místě boje objevil jenom Thor. Z vězeňské cely se princátkovské povinnosti plní mimořádně špatně.
"Mám Lokiho meč," řekla jsem.
"Ano, já vím."
Rozjeté myšlenky zaškobrtly. Jak to poznala, aniž ho vzala do ruky, safra? Meč jako meč, ostrý na jedné straně, chytá se to za druhou. Ale možná jí o něm někdo řekl.
"Řekněte mu..."
Frigga bez známek netrpělivosti čekala, co ze mě vyjde, a já pomalu zjišťovala, že nejspíš nic.
"Nenapadá mě nic, co by nevyznělo hloupě, nebo rovnou velice hloupě," pokrčila jsem nakonec rameny. "Prostě je všechny pozdravujte."
Do sbírek citátů tahle slova na rozloučenou určitě nevstoupí.

Konečně jsem byla sama. Poslední večer... měla bych ho nějak využít. Flámovat, vylézt na nejvyšší věž, najít si chlapa... cokoli. Třeba utéct. Byla jsem vždycky schopná se rozhodovat rychle a pak byla trochu netrpělivá z toho, jak ostatní po sté probírají pro a proti. Tohle bylo ale i na mě moc, vždyť ještě před pár dny jsem o existenci Asgardu neměla tušení. Tak to bude ono? Strávím noc probíráním pro a proti?
Nemám doma žádné závazky, které by byl skutečný problém opustit. Mohu to udělat. Vlastně i chci, i když se teď klepu jako zaječí ocásek. Nemohla bych si nikdy nechat ujít příležitost k něčemu tak fantastickému, jako je svět, kam živý člověk nevkročil. Nebo mám strach? Ale já nikdy nemám strach! Pokud mi zrovna zubatá tlama nevrčí do obličeje, ale to je takový obyčejný, fyzický strach. Utíkala jsem s Lokim vlastně jenom kvůli tomu, že bych komukoli jinému poradila, ať přesně tohle udělá. Ta cesta, vyčerpání, prázdná hlava... všechno bylo o tolik jasnější.
Snad poprvé mě mrzelo, že na Asgardu nevedou televize. Jestli jsem něco skutečně potřebovala, tak strávit noc nad hloupými seriály. Where No Man Has Gone Before! To  by sedělo.
Zatím jsem se vydala alespoň po paláci. Courala jsem po chodbách, když jsem někoho potkala, zatvářila jsem se, že přesně vím odkud a kam jdu, tu a tam vyšla na nějaké nádvoří, zahradu, nebo střechu - až jsem se konečně dounavila po celém tomhle dni natolik, že jsem mohla zapadnout do postele a poslední noc prostě prospat.

Nevím, jak jsem si představovala cestu. Úplně jsem zapomněla na Heimdalla, ale přesně tam jsme se s královnou vydaly. Měla hezké cestovní oblečení a plášť s kapucou - prostě královna na cestách, důstojnost sama. Ale nic zhýčkaného a u pasu meč. Šly jsme jenom samy dvě a kráčela tak rychle, že jsem měla co dělat, abych jí stačila. Kromě pár stráží byl dosud kolem paláce úplný klid, díky za to, neměla bych sílu na tváře lidí... zato pohled na Duhový most v paprscích vycházejícího slunce - to bylo něco, co bych nikdy nechtěla zapomenout.
Heimdall před námi poklekl a když Frigga řekla jenom: "Přenes nás!", ani se neptal kam.
Páni. Já vážně cestuji do podsvětí? Šílenství je nakažlivé a strávila jsem s Lokim příliš mnoho času.
Když jsem se mohla zase rozhlédnout, stály jsme v podivně matném světě bez slunce, smutném a tichém. Světlo sice přicházela shora, ale nedokázala bych říct odkud vlastně. Pláň porostlá chatrnou trávou se před námi svažovala kamsi do šera - podsvětí skutečně mělo název částečně i podle toho, že všechny cesty vedly dolů - a my stály na kraji kdo ví kým vyšlapané cesty. Barvy kolem nás byly tlumené a neostré, vzduch tekl jako med, nebe bylo nízké a šedivé mraky jen náznakem pohybu dokazovaly, že nemáme nad hlavou těžký olověný příklop.
"Jen klid," řekla Frigga a její hlas byl plný pochopení. Aha, já se třásla. "Všechno se změní, až tu budeš paní."
"Co když to nedokážu," zašeptala jsem. Věděla jsem samozřejmě, že vjem bezútěšnosti je ryze subjektivní. Byly jsme živé a tak jsme viděly prostor tak, jakým ho vytvořil současný Strážce. Cestující duše bohudíky měly před sebou podobu zásvětí takovou, jak odpovídalo jejich mentalitě, víře, či pevné vůli - faktorů bylo mnoho a ještě jsem je úplně nepochopila. Jenom ti, se kterými vejdu v jednání - a živí - uvidí můj svět.
"Bude to snadnější i těžší, než si teď myslíš. Snadnější, protože prostor ti bude po vůli. Těžší, protože potrvá, než dokážeš svou mysl odpoutat od běžných zákonitostí a dostatečně ji ukáznit. Pojďme."
Vykročily jsme pěšinou. Tráva kolem nás byla povadlá, jako v pokročilém podzimu, kdy se už přehnaly první mrazíky a déšť. Jinak tu nebylo nic, až po nějaké době se na obzoru objevil uschlý strom s holými větvemi. Přiblížil se brzy - i vzdálenosti tu byly jen klam. Frigga se pod ním zastavila.
"Já dál nemohu," řekla. "Doufala jsem, že tě doprovodím až na místo... ale nemohu."
Trochu zmateně jsem hleděla na její pobledlou tvář. "Děje se něco?"
"Cítíš odpor? Tlak? Chvění?"
"Ne. Nebo snad maličko."
"Ano?"
"Je to jako melodie, která je cítit pod kůží."
"Dobře. Já ji vnímám trochu jinak," pousmála se. "Protože dál mě nepustí. Říká se tomu rezonance - a schopnost vnímat píseň tohoto světa je podmíněna celým souborem vhodných vlastností a okolností. Byla jsem si jistá, že si budete rozumět. Je to tu tak trochu živé, ne vnímající, ale reagující - přijímá tě, ale nelámej si s tím hlavu. Není to podmíněné ničím, co bys mohla skutečně ovlivnit."
Z toho mi šla hlava kolem už z nejasných náznaků v knížce a usilovně jsem se snažila zbavit se představy podsvědí jako nějakého zvířete, třeba velryby, která nás pozřela a možná jí chutnáme, a možná taky ne. "Friggo, co ty vlastně vidíš kolem sebe?"
Zaváhala. "To není důležité. Ale tohle ano." Sáhla do záhybu šatů a vytáhla malou lahvičku.
"Co je to...?" Snad jsem to ani nechtěla slyšet.

"Jed," řekla Frigga. "Ne pro tebe," dodala rychle. Začala jsem zase dýchat. "V jednu chvíli může být jen jeden Strážce. Dej mu to - bude vědět."
Mám ho
zabít?
Zabít?!
"To ne. To nemohu. To je... to je vražda."
"Vražda by byla nechat ho pokračovat. Útoků poslední dobou přibývá, viděla jsi jen jeden z nich. Jsou i horší."
Uchopila jsem lahvičku - ruce jsem měla tak ledové, že jsem kolem ní skoro nemohla ohnout prsty. "Ještě nějaká překvapení?"
"Přijdu tě navštívit. Budeš to vědět - přijď za mnou na tohle místo." Asi to měl být povzbudivý úsměv, když dodala: "Dokážeš to. Jsi mnohem silnější, než si dovedeš představit."
Málem jsem zaskřípěla zuby. Samozřejmě jsem věděla, že v nouzi ze sebe vytluču víc, než bych ráda, aby ze mě bylo vytlučeno - to každý. Ale nechtěla jsem to poslouchat s lahvičkou jedu v ruce a na hranici podsvětí.
Ale už jsem nechtěla utíkat, navzdory všemu se veškeré pochybnosti rozplynuly. Bylo tu něco, co bylo třeba dát do pořádku - o co se postarat, co zařídit. Nemůžeš zachraňovat celý svět, smála se mi máma, když mi bylo patnáct a obhajovala jsem všechno, od umírajících velryb, pralesů a odpůrců zbraní, až po práva rybářů, těžařů a zbraňové loby. Samozřejmě jsem časem zjistila, že fakt, že nějaký problém má řešení, neznamená, že vyřešen bude. Nejspíš jsem se s tím nikdy nesmířila - a ten naivní idealismus mě nakonec přivedl sem, kde si můžu předstírat, že zachraňuji celý svět, jenom já a nikdo jiný... kde můžu něco dokázat, i kdyby to nebylo nic víc, než prohánět mrtvé duše tou správnou stranou dveří. Ulehčit jim průchod mi připadalo tak strašně správné... A jsem tu od toho. Já. Nikdo jiný, veškerá odpovědnost je jen má, ve všech významech toho slova. Snad poprvé v životě mi plně došlo, jak moc široké to slovo je.
Ale zabít současného Strážce? To je snad špatný vtip. Zkouška mého odhodlání, další kláda přes cestu, abych konečně couvla a utekla. Když kývnu na tohle, jaká další překážka mě čeká? Protože tohle už musí být schválnost, to už není možné...
Rozloučily jsme se rychle a trochu neobratně, jako bychom náhle nevěděly jak na to. Beztak už jsem byla duchem na konci stezky, která se přede mnou vinula travou.
Vyrazila jsem.

Netrvalo dlouho, vyrostla přede mnou tvrz. Byla svým způsobem malebná, asi jako sídla padouchů ve fantasy filmech, všechny ty ostré hrany a křivky a temné průhledy oken. Šedivé kamení a u paty zdí pichlavé trní.
Vyšlapaná stezka se zbytky kamenů vedla k polorozpadlé dřevěné bráně. Tady někdo svůj splín staví opravdu velmi demonstrativně na odiv! Protáhla jsem se mezi dvěma prkny. Vstupní síň byla plná stínů, v pruzích kalného světla z oken poletoval prach. Našlapovala jsem tiše a měla jsem co dělat, abych nesáhla po meči. To by byla podivná návštěva... Z dveří na druhé straně se zdálo problesknout světlo. Došla jsem k nim - nekonečná vzdálenost, během které jsem zestárla snad o sto let - a nahlédla do místnosti.
Bezútěšnost vystřídal bílý a šedivý mramor, modré svítící koule rozmístěné po zemi jako poházené míče; chlad a strnulost. Vzduch byl těžký a chutnal hořce. Připadala jsem si, jako bych se vloupala do něčí hrobky.
V křesle u napůl vyhaslého krbu seděl muž, oči přivřené a tělo uvolněné. Skoro jsem zadoufala, že už je mrtvý, lahvička mě tížila v kapse neúměrně své malé váze, jako by byla plná olova. Nějakou chvíli mi trvalo uvědomit si, jak ten člověk skutečně vypadá, jeho vrásčitou tvář s trpkými rýhami kolem úst, zešedlou kůži, prsty podobné pařátům nějakého dravce, jen kosti potažené kůží. Obraz nemocného muže.
Nenapadlo mě nic, co bych mohla říct.
"Sluší se pozdravit," řekl hlasem, který byl trochu chraptivý z dlouhé neužívání, ale sytý a příjemně hluboký.
"Vyčetl byste mi pokrytectví," odpověděla jsem. "Přesto... dobrý den a pokoj vašemu domu."
"Pokoj vašemu domu," uchechtl se. "Tahle ruina, co jí říkáš? Dotáhl jsem to k dokonalosti - už jenom pár houkajících sýčků a v dálce vytí vlků."
Někde v dálce zavyl vlk.
"Nevěděla jsem, že tu máte zvířata."
Ostře na mě pohlédl. "Nevíš nic, jinak bys tu nebyla. Nevíš a já ti ve své malicherné pomstě ani nic neřeknu. Kde máš samostříl? Ten meč ti nevěřím."
"Mám tohle," vytáhla jsem k kapsy lahvičku. Ruka se mi chvěla.
Zachechtal se. Oči měl ostře modré v podivném, neladném odstínu - pichlavé. "Skutečně? Kdopak ti namluvil, že budu sám ochoten to vypít? Ani mě nenapadne," propnul své dlouhé prsty a rty se zkroutily ve výsměšném úšklebku. "Já ti nebudu nic ulehčovat. Vím, co mě čeká, vím, že není vyhnutí. Nebudu se bránit. Máš meč na ozdobu? Klidně dokaž, zda s ním umíš zacházet." Mluvil rychle, usekával jednotlivá slova i věty. "Proč bych se měl zabíjet! Já jsem tady pánem. Pro jejich pohodlí a neschopnost snad? Na to říkám - jděte se bodnout. Má služba byla dlouhá a dobrá a pranic se mi nelíbí takový vděk."
Nebyl sympatický, ani trochu nebyl příjemný. Jestli se mnou tohle místo udělá totéž, budu se o tu lahvičku svého nástupce ještě prosit. (Tu myšlenku jsem rychle zahnala. Představa něčeho, co mě čeká po zbytek života až do nejdelší smrti, byla obludná.) Mělo by být snadné ho zabít, protože byl vážně na zabití.
"Vaše služba byla dlouhá a dobrá," opakovala jsem jeho slova. "Proč ji završit takhle..."
"Mně už je to jedno." Vstal. Byl o něco málo vyšší než já, s lehce nahrbenými zády. "Teď přišla chvíle, kdy vzpomínají mého jména a osudu, a to je dobré zadostiučinění."
Tasila jsem meč. "Tam venku umírají lidé."
"No a? Všichni nakonec zemřou. Zatímco váháš, další dva morghoti prošli branou." Odhalil v nehezkém úsměvu zuby. "A mně je to jedno."
"Můžeme se nějak domluvit..." Špatná fráze, špatná slova. Z bezradnosti.
"Nemáš mi co nabídnout," odsekl dle očekávání.
Cítila jsem zřetelně, jak mi jílec meče klouže ve zpocených rukou. Chvěla jsem se celá, nedostávalo se mi dechu. Bylo by snadné se bránit, ale skoro nemožné zaútočit na někoho, kdo zůstával demonstrativně bezbranný. Já ho nemohu zabít - prostě nemohu. Co snad, měla bych ho propíchnout, useknout mu hlavu? Budu mít na to vůbec dost síly, trefím se? Nebo ho mám rozpárat a pak se dívat, jak v hrozných bolestech umírá a kolem teče jeho krev? Když mu vrazím meč do srdce, nesklouzne po žebrech?
Mohla bych počkat, až usne; snad i Strážci někdy spí. Naliju mu jed do ucha, jak velí tradice divadelních tragédií, a pošlu jeho duši dál, ať už se to dělá jakkoli... uvařím mu kafe, podrazím nohy na schodech?
V pohledu se mu nečekaně mihlo něco velice lidského, i když jsem to nedokázala pojmenovat - něco měkkého, plného citu. On nechtěl zemřít. A já nedokázala zabít někoho, kdo... nedokázala, prostě ne. Nebyla jsem vrah.
A tím jsme byli oba v pasti.
Svěsila jsem ruku s mečem a vydechla. Co mám dělat? pomyslela jsem si v panice, co mám teď dělat?!
"Jdou další," zašeptal mírně, "měla bys to udělat. Je jich mnoho."
On není nemocný na těle, došlo mi, to jeho duše, nahlodaná a zničená tímhle místem a dlouhou samotou. Absence soudnosti a citu, nadhledu. Co byl dřív, člověk, asgarďan, ještě něco docela jiného? A já ho nedokážu zabít. V očích mi zaštípaly slzy. Byla jsem bezmocná, strašně hloupě uvězněná vlastní neschopností rozhodného činu.
"Nedokážu to..."
"Pak vítej," rozpřáhl ruce a usmál se. "Stala ses právě podílníkem na hrdinské smrti mnohých."
Zírala jsem na něj jako paralyzovaná. Musím se vzchopit - musím... vždycky jsem byla přesvědčená, že bych dokázala něco takového vykonat; a tato situace byla dokonale čitelná, karty jasně rozdány, nebyl tu prostor k váhání nebo k dilematu. Jeho smrt mohla zachránit mnohé další a stačilo jenom, abych se pohnula; a on nikomu chybět nebude. Jenže on byl tak živý, tolik toho dokázal, vždyť držel stráž v Podsvětí po dlouhý čas...
Pak kolem mě někdo prošel - lehkým, skoro tanečním krokem, tak jsem si byla jistá, že jsme tu sami, až jsem v první chvíli nechápala, že vůbec vidím někoho živého.
"Loki," hlesla jsem a snad v tom byla prosba, úleva a zoufalství. Nevěděla jsem, co tu dělá, jen mi nejasně blesklo hlavou, že jsem byla shledána nevhodnou pro tohle místo, a přišel mě odvést pryč. Ale on na mě nepohlédl; a neváhal. Oči starého Strážce se v překvapení a hrůze doširoka rozevřely. Loki snadno vymanil meč z mých neodporujících prstů a v jediném gestu, tak prostém a elegantním, zabořil ostří hluboko do jeho těla.



 

- Pokračování -


 



Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho nekromantka 9 electra 24. 02. 2014 - 16:37
RE: Lokiho nekromantka 9 fenris myt 24. 02. 2014 - 20:47
RE: Lokiho nekromantka 9 jarmik 24. 02. 2014 - 21:33
RE: Lokiho nekromantka 9 scar* 24. 02. 2014 - 22:38
RE: Lokiho nekromantka 9 loki 25. 02. 2014 - 08:34
RE: Lokiho nekromantka 9 vendy 25. 02. 2014 - 10:08
RE: Lokiho nekromantka 9 nerla 25. 02. 2014 - 10:35
RE: Lokiho nekromantka 9 porcelandoll 25. 02. 2014 - 17:36
RE: Lokiho nekromantka 9 loki 25. 02. 2014 - 21:18
RE: Lokiho nekromantka 9 chane 26. 02. 2014 - 07:25
RE: Lokiho nekromantka 9 vel 26. 02. 2014 - 08:26
RE: Lokiho nekromantka 9 mandelinka 26. 02. 2014 - 10:28
RE: Lokiho nekromantka 9 lucy* 26. 02. 2014 - 23:51
RE: Lokiho nekromantka 9 loki 27. 02. 2014 - 20:44
RE: Lokiho nekromantka 9 eycis 01. 03. 2014 - 16:15
RE: Lokiho nekromantka 9 loki 02. 03. 2014 - 11:22