Lokiho nekromantka 10

3. březen 2014 | 21.33 |

Nikdo nesliboval, že podsvětí bude procházka růžovou zahradou... že? ;-)
Děkuji všem, kteří jsou mi svými komentáři oporou v dalším psaní: Nerla, Jarmik, Mandelinka, Maggi, Lucy, Chane, Giuzmo, Kitikara, Vendy, Eycis, Scar, Lochneska, The Escapist, Tenullka, Zizin, Zuzana S., Porcelandoll, Electra, Hospodyňka, Ali Nasweter, Alcazar, Fenrys Myt, Vel - věnováno vám. A že teď budu vzpruhu potřebovat, zejména zdravotní, aby nikdo doma neomarodil, protože jsem dohnala sebe samu a nemám nic předepsáno. A píše mi to vééélmi pomalu... a to jsem tak zvědavá, jak to bude dál.

Tělo Strážce ještě okamžik stálo vzpřímené - trvalo nekonečně dlouho, než Loki opět vytrhl meč z jeho těla - život mu vyprchával z očí, kůže bledla, až se konečně zhroutil, bezvládný.
Konec všemu, co byl ještě před chvílí možná trochu nepříjemný, ale přesto živý člověk, živý se vším, co taková věc obnáší. Zjistila jsem právě o sobě spoustu nových a nečekaných věcí, a připadala si provinile za to, že myslím v takové chvíli na sebe - a nejprovinileji za ten pocit obrovské úlevy, nebo snad za to, že ta úleva byla silnější než smutek... a dost.
Podle toho, jak se mi točila hlava, jsem zadržovala dech víc než jen chvíli. Trochu přerývavě jsem se nadechla. Od těla jsem stěží dokázala odvrátit pohled, jen s nejvyšším úsilím jsem se vytrhla z ochromení a s pramalým pochopením pak sledovala Lokiho, jak švihnul mečem ve vzduchu, aby z něj setřásl krev. Třásla jsem se v nějakém podivném šoku, snad čistě ze setrvačnosti, protože jsem vlastně byla klidná - teď už ano, vracela se mi rychle schopnost sledovat všechno kolem sebe s přiměřeným odstupem. Stačilo mě zbavit odpovědnosti za něčí smrt, a...
"Pojď. Dům se možná zhroutí." Vzal mě za paži a skoro násilím vyvedl ven, ještě se mi klepaly nohy. Strašně jsem toužila ho obejmout, držet se ho tak, že by to nešlo pevněji, zabořit tvář do jeho pláště a dalších sto let jenom stát a dýchat jeho vůni. Ale nešlo to; už pro mě udělal příliš. Byla mezi námi bariéra, která se nedala přelézt, obejít ani rozbořit -
- byla v jeho očích, hlase, v gestech, výraznější než kdy před tím -
Byl duchem někde daleko, kam jsem za ním nemohla, a přede mnou ležel můj vlastní... snad osud, i když to slovo bylo veliké a trochu jsem se bála myslet v takových definitivních pojmech. Byla jsem v té chvíli podivně svobodný člověk, svobodnější než kdykoli před tím, vržený do absolutní odpovědnosti za své konání -
(A někde uvnitř sebe jsem byla naprosto klidná a skoro s údivem sledovala zbytek svého rozhozeného já.)

Vyvedl mě za bránu a ustoupil, přišla jsem i o tohle malé pouto. Zdvihla jsem ztěžklé ruce a promnula si tvář. Bylo toho příliš, potřebovala jsem na chvíli zastavit a nejspíš si namalovat graf, aby mi došly veškeré důsledky toho, co se právě dělo.
"Vysvětli, prosím," řekla jsem jenom, protože jsem nevěřila vlastnímu hlasu. Nebyla jsem příliš schopná začít spřádat žádné teorie ani v duchu, natož nahlas.

Jen jakési útržky možností - proč je tady, jak se sem dostal... jak to, že došel dál než Frigga... jestli věděl, k čemu tady dojde... i kdyby ho z vězení propustili ve chvíli, kdy jsme s Friggou odešly z Asgardu, musel uhánět pořádně rychle a tou nejpřímější cestou, aby to sem stihnul.
"Dosáhla jsi konečně svého," řekl. Ten vzpřímený postoj, ruce za zády... neuhýbající pohled, nepatrný úsměv a trochu posměšný rys v koutku úst. Strnulá ramena a mrtvé oči - byl strašně naštvaný, po svém vlastním způsobu.
"Cože?" hlesla jsem, protože jsem vážně nečekala, že se náš hovor bude ubírat zrovna tudy.
"Tolik jsi toužila po moci a teď ji máš, celý jeden svět bude přesně takový, jaký chceš. Jaký je to pocit?" Teď už se posmíval zcela nezakrytě. "Vlastně jsi dosáhla víc než já - můj cíl je ještě daleko."
"Nikdy jsem netoužila po moci!"
"Ne?" pozdvihl obočí. "Od první chvíle, kdy jsem tě poznal. Připoutala si mě k sobě a zavázala. Obratně a nesmlouvavě - vlastně to bylo docela působivé. Těší tě mít nad lidmi moc. Jaké to je držet v šachu královskou rodinu? Vždy tak velkorysá, tak obětavá... nezištná... "
"To je nesmysl..." Zavrtěla jsem zmateně hlavou. To přeci není pravda... není... že ne? A vůbec, je teď zrovna pro tohle správné místo a čas? Právě jsem si připadala špatně kvůli tolika věcem, mám si snad přidat další?
"Lhostejno, jestli z pozice síly nebo slabosti, ale děláš lidi na sobě závislými. Dává ti to moc, kterou s úsměvem a oděnou v hávu laskavosti, aby náhodou nedostali šanci ti nic splatit, využíváš jako schod k dalšímu kroku."
Trochu se mi točila hlava. "Loki," polkla jsem, "proč mi tohle děláš?"
"Přátelská služba. Aby sis uvědomila, jak si stojíš. Tady není prostor pro iluze o sobě samém."
"O téhle tvé přátelské službě se rozhodně nedá říct, že by byla podána s úsměvem a v hávu laskavosti!"
"Právě jsem musel zabít svého přítele. Muže, kterého jsem znával jako dítě a který býval dobrý, a jenom Ódinova zaslepenost mu zabránila dožít své dny v klidu. Nevěřím, že nelze opustit podsvětí! Mohl ho nechat odejít na kterýkoli svět. Za podpory léčitelů by to byl důstojný zbytek života."
"Je mi to líto..." Pevně jsem zavřela oči. Nebyla jsem si moc jistá, za co se mu vlastně omlouvám, snad ne za to, že jsem nedokázala spáchat vraždu...?
"Ódin bude ten, kdo bude skutečně litovat."
Ano, to už víme, jak se vy dva máte rádi. Ale já přeci nemohla být tak hrozná. Vyléval si na mě vztek, který patřil někomu jinému, a vážně nebylo fér schytat to z první ruky. "Ty sám jsi se nejvíc přičinil o to, že jsem teď tady! Proč jsi to udělal, pokud si nemyslíš, že sem patřím?"
"Říkám snad něco takového? Jako provizorium budeš docela dobře použitelná. Škoda, že jsi jenom člověk," kolikrát jsem už tohle slyšela, "a tím tuhle věc ještě nelze brát za vyřešenou."
Čím dál lepší. Splín mě rychle přecházel. Začínala jsem mít vztek.
"To, že jsem tady, že jsem byla přijata, znamená, že mé pohnutky... vnitřní, skutečné... musí být upřímné." Ani jsem nevěděla, jestli víc přesvědčuju jeho nebo sebe.
"My oba víme, že do takzvané lásky se lze vemluvit. Je to jeden z těch citečků, které vůlí přijmeš, odmítneš, podlehneš či ne - můžeš si ji užít jako omámení po víně, nebo vlít do cizích žil jako jed."
"To jsi mi udělal? To si myslíš, že jsi dokázal?"
"Co mi chceš namlouvat? Ty? Mně? Na tomto místě?"
Ticho mezi námi skoro zazvonilo. Určitě jsem ho neměla v úmyslu přesvědčovat o svých citech. Koneckonců, měl pravdu.
"To, že jsi byla přijata, je pro mě osobně důkaz, že Podsvětí nepracuje s tak výhradními požadavky, jak jsme si dosud mysleli. Ty jsi vhodná, ať už jsi jakéhokoli původu. Máš odpovídající motivace, některé dokonce i skutečné, a správnou povahu. Podsvětí má dost rozumu, aby vzalo, co je mu nabízeno. Ne, není inteligentní," řekl, když viděl, jak jsem se nadechla.
"Jen reagující," opakovala jsem královnina slova.
"Přesně tak. Uvědom si, skutečně si uvědom, že ho nemůžeš urazit, nemůžeš se zavděčit. Jen dostát svým povinnostem se ctí. Záleží výhradně na tom, aby věci šly správným způsobem. Dokud to tak bude, budeš mít i snadnou práci s jeho ovládáním. Čím víc mrtvých proklouzne kam nemá, tím falešnější tóny uslyšíš, a tím se sama budeš cítit hůř."
"Pokusím se to zvládnout."
Smrt jako píseň, mrtví jako členové jedné velké symfonie neustále pokračující existence... přes svá příkrá slova mi Loki stála pomáhal, i teď, náhle jsem si dokázala víc uvědomit, kde vlastně jsem. A pochybnosti o sobě samé jsem odsunula na později. Právě zabil člověka - místo mě, neměl jiný důvod přihnat se jako vítr, muselo mu být jasné, k čemu tady dojde - a ten pocit úlehčení byl tak obrovský, že bych mu odpustila snad jakoukoli hrubost. Dokonce nejspíš i to, že jsem jenom jeden z kamenů na šachovnici, na které má rozehranou svou vlastní hru. Jsem Lokiho nástroj, a protože jsem konečně zapadla na patřičné místo, nemá důvod dál cokoli předstírat... a jestli o tomhle budu přemýšlet jen o vteřinu déle, utopím se ve vlastní sebelítosti.
Hleděli jsme na sebe. Příliš mnoho emocí, příliš mnoho nedořečeného, nejspíš jsme ani jeden nepochopili větší polovinu toho, co říkal ten druhý, slova a věty se hrnula za sebou a nestíhala jsem docenit, co vlastně slyším.
"Loki... jak jsi dokázal přijít? Frigga se nemohla dostat až sem. Přijdeš znovu?"
Trochu se ušklíbl. "Myslíš, že by to bylo rozumné? Při tom, co si o mně namlouváš?"
"Já vím, jak si stojím, zrovna ty bys tomu měl rozumět. Avšak - neděsím se tu ničeho, jen samoty. Ráda tě uvidím jako..." zarazila jsem se. Neměl nejmenší důvod vážit cestu za mnou. "Jako přítele, živého a skutečného," řekla jsem s povzdechem a jen doufala, že to nezní moc zoufale.
"Dostal jsem se sem proto, že jsem mág. Pokud se rozhodnu projít krajinou smrti, dokážu to." Pýcha, příliš mnoho pýchy. Místu, kde jsme byli, se to nelíbilo, drobná disharmonie. "Možná se uvidíme dřív, než si myslíš. Pak si snad vzpomeneš, že máš u mě dluh."
Jen jsem zamrkala. Co má být tohle...?
"Doufám, že hraješ šachy," dodal, "je to tradice."
"Já jsem Strážce. Nejsem Smrt."
"Jak myslíš."
Otočil se a odcházel.
"Počkej!" vykřikla jsem. "Co mám dělat?"
"Můj čas zde vypršel," odsekl Loki přes rameno. "Přijdeš na to." Stoupal vzhůru stezkou s námahou větší, než by měla prostá chůze vyžadovat. Asi po sto krocích se ještě otočil. "Nedrž mě tady," zvolal. "Uškodíš tím mně i sobě."
"Já tě tu nedržím," řekla jsem zmateně. Sakra, nic jsem si nepřála víc, než aby zůstal, ale... aha. "Vrať se do země živých," zamávala jsem rukama a pokusila se to myslet vážně. Asi to bylo správně, protože se začal rozplývat. Ještě zdvihl ruku na pozdrav a trochu se pousmál - a to gesto bylo navíc, to neměl dělat, tu nečekanou měkkost v očích po všech těch slovech - a byl pryč. Na okamžik jsem propadla panice, ale zároveň jsem si byla úplně jistá, že se právě ocitl na hranicích podsvětí a Heimdall ho odnáší pryč.
Jestli to byla ukázka toho, jak to tady funguje, mám se na co těšit.

Takže... jsem tu. Mám sebe, svůj meč, velmi nejasnu představu o tom, co se bude dít, a jednu mrtvolu svého předchůdce, též námětů na přemýšlení na dalších tisíc let. Loki, Loki, Loki, všechno se to točilo kolem Lokiho. Už bylo úplně jasné, že jeho náhlá starost o podsvětí nebyla sama sebou. Zahrnul mě do svých plánů, dosadil mě sem, neváhal přiběhnout postarat se o překážku, se kterou věděl, že si neporadím, a šel si po svém, přičemž si na mě ještě stačil vylít vztek na Ódinovu neochotu propustit starého Strážce z podsvětí pryč. Budiž mu to přáno. Lokimu, ne Ódinovi. Bylo trochu frustrující netušit vůbec, co se děje, ale trochu mě utěšovalo, že když už jsem se stala tak bezprostředním nástrojem božím (ta situace skutečně nahrávala velké spoustě špatných slovních hříček), skoro určitě se nakonec dozvím proč.
Ne úplně příjemná představa byla, že možná mu nepřijde vhod moje schopnost, ale neschopnost... pořád ty řeči kolem toho, že jsem jenom člověk... ale Frigga si byla jistá, že to tu zvládnu - vážně si myslela, že dokážu najednou zabít? A dost.
Bylo by rozhodně dobré začít tím mužem, o kterém jsem vlastně nevěděla nic, ani jak se jmenuje. Napůl jsem čekala, že se z nebe snesou nějaké instrukce, podrobný návod vyvedený ve vzduchu zlatými hořícími písmeny, nebo alespoň malé směšné zvířátko mluvící lidským hlasem a pronášející stupidní vtipy... ne, tu myšlenku raději rychle utnout. Něco takového by udělalo peklo věčnosti z jediného dne.
Ideální by bylo začít na zelené louce se vším od začátku, a po ruce mít knihovnu s -
S bolestným výkřikem jsem upadla na kolena. Ta bolest byla kratičká, ale ostrá, jako by se mi hlavou prohnal šíp. Silný vjem pláně porostlé travou i mě samé v malebné místnosti plné knih se prolnul do sebe. Přála jsem si dvě neslučitelné věci? Nejspíš. Bylo to tu příliš citlivé.
Zůstala jsem pro jistotu sedět.
Chce to jen sebekázeň, nic víc. Všechna má přání jsou od téhle chvíle stavebními kameny světa - ách, to znělo dobře! - ne jen obrazně, ale doslova. Hodně silnou sebekázeň to bude chtít.
"Ten mrtvý nechť odejde kam náleží," řekla jsem nahlas. "Jeho duše v ta nejlepší místa, jaká si dovedl za svého života představit, a jeho tělo tam, kam i jeho předchůdci. Dům..." Jak moc přesně si ho musím představovat? Včetně rozvodů vody a do poslední kliky, nebo stačí vzpomínka? To zjistíme. Zavřela jsem oči. Královnina zahrada a uprostřed úhledný dům jednoho mého známého, který se mi hrozně moc líbil. Velký tak akorát a nesmírně příjemný. To je místo, kde bych chtěla žít. Ať si Loki říkal co chtěl - a já se nad tím teď zamýšlet nechtěla - byla jsem na tom pravém místě. Chtěla jsem to tak. Fascinovalo mě to, lákalo, byla to výzva... možná to bylo trochu rychlé i na mě... a taky trochu méně pohádkové a příliš syrové, ale...
Sebekázeň. Nepropadat se do myšlenek, které nejsou konstruktivní, a přinesou leda splín.

Když jsem se odvážila oči zase otevřít, stála jsem uprostřed projasněné zahrady a přede mnou přesně takový dům, jaký jsem si vždycky přála, nebo bych si alespoň byla bývala přála, pokud bych někdy stála o to starat se o nemovitost. Ale pokud mi podlahy umyje pouhé přání, tak do toho! Napadlo mě, jestli není trochu sobecké pečovat o vlastní pohodlí dřív, než zjistím, jaké mám povinnosti, ale pak jsem to hodila za hlavu. Nutně jsem potřebovala nějaké stabilní zázemí a tohle byl koneckonců dobrý zůsob, jak zjistit něco o tom, jak to tady funguje. Představa noclehu v tvrzi mého předchůdce, která se ostatně postupně rozplynula, nebyla vůbec lákavá.
Dům jsem nakonec jen v rychlosti proběhla - vzpomínka se rekapitulovala tak přesně, že jsem při letmém nahlédnutí do skříně spatřila pár kousků mužského oblečení - a celá šťastná ho v duchu usilovně nabádala, ať zůstane takový, jaký je teď, a neposlouchá nějaké letmé nápady. Tohle bude dobrá základna pro cokoli.
Pak jsem se vydala pěšinou v zahradě směrem, kde jsem tušila najít průchod do Podsvětí. Na zahradu navázala jakási louka a když už mi chůze začala připadat poněkud stereotypní a zdlouhavá a začala jsem si skutečně přát, abych byla na místě - náhle jsem tam opravdu byla.
Závrať.
Obří vír, který sebou smete vše, co se dostane příliš blízko. Byla jsem si podivně jistá, že i pro mě je hranice, kterou nesmím překročit... z těch barev přecházel zrak, určitě tam byly i takové, které jsem nemohla dokázat pojmenovat.
A pak tam byli mrtví. Byla jich obrovská spousta a pršeli z nebe. Doslova pršeli. Snášeli se shůry jako lehoučké sněhové vločky, klesali do víru, stávali se tím vírem a ten je nesl dál, zbaven mnohého z toho, čím byli dřív. Stejně jako ty vločky byli každý jiný a když jsem se na některého z nich zahleděla, pocítila jsem jeho příběh. Pohlceni vírem přicházeli o svou individualitu, stávali se součástí celku, jen to nejniternější já a hrst vzpomínek si urdželo soudržnost... bylo to jiné, hodně jiné. Příliš komplexní a neuchopitelné.
Tohle byla ta chvíle, kdy mělo začít vadit, že jsem jenom člověk? Nejspíš ano. Najednou jako by mi chybělo hned několik smyslů.
"Kam mám jít?" zaslechla jsem myšlenku. "Co dělat?"
"Nový strážce, nová rozhodnutí," zazněla další a jako by si mě konečně všimli i ti, kteří ve skutečnosti neklesali, ale čekali, za pár okamžiků jsem byla zahlcená otázkami a přáními.
Vždycky jsem byla přesvědčená, že se umím rozhodovat rychle a neváhám.
Teď jsem měla zjistit, že to tak docela pravda není.
Nechci být soudce!
Tohle zděšení ale záhy pominulo. Přišla jsem rychle na to, že mým úkolem je jenom usměrňovat ty, kteří z nějakého důvodu uvízli v jakémsi filosofickém meziprostoru. Nezáleželo na tom, jestli jsou věřící či ne. Vlastně jsem spíš citem než rozumem chápala, jak se může stát, že se cestou zachytí. Většina věděla kam patří, a to zpravidla lépe než za života. Dokonce se jim ulevilo; ne, to nebylo správné slovo - ale nebyli nešťastní. Měli před sebou něco nového a své tělo i lítost nechali za sebou. Stejně samozřejmé, jako dýchat za života, bylo pokračovat správnou cestou po smrti. Přesto byli tací, kteří se z nějakého důvodu drželi života jako klíště; a také tu byli sebevrazi, vytržení z pravého běhu věcí. Nevěděla jsem pořádně co dělám. Jen jsem si přála, aby šli buď tam, kde to pro ně bude nejlepší, nebo si odpykali svůj trest, nebo skončili na místě, kam by je poslaly jejich oběti či tam, kde by si je přáli vidět jejich blízcí... bylo to celé trochu matoucí, protože jsem zároveň neměla vůbec dojem, že jsem tu co platná, a má údajná rozhodnutí tvořila jen nepatrný zlomek běhu věcí. Prohodili jsme spolu sotva větu, dotkli se myšlenkou. Stačilo to. Vír nebyl jednotlitý, byly v něm výrazně jasné, ale i temné proudy, všechno mezi tím a spousta barev. Duše neklesaly náhodně, každá patřila někam. Když šlo o hodně silnou osobnost, trochu to při dopadu zajiskřilo.
Snad jsem musela být pouhým svědkem... Můj úkol zde se možná dal pochopit jen v abstraktní rovině, jakýkoli popis by vyzníval příliš absurdně. Došel mi smysl Lokiho oslovení - byla jsem Smrt, protože tu nikdo jiný nebyl, a já byla ten, kdo uváděl duše do dalšího světa. Ale zároveň jsem neměla žádnou faktickou moc, nemohla skutečně nic ovlivnit. Připadala jsem si tak malá, maličká, bezvýznamná... nechápala jsem, proč vůbec existuje takové místo.
Svědek. Svědek, průvodce, čestná stráž, pár slov na rozloučenou. Symbol.
Pak jsem na okraji víru spatřila kal. Jinak to pojmenovat nešlo, jako se na kraji rybníka větrem navane smetí, i tady se na okrajích držely duše, které se se svým údělem nedokázaly srovnat. Byly šedivé a nehezké a věděla jsem, že když je nechám jít proti proudu duší zpátky vzhůru, do života, stanou se z nich morghoti. Teď byli jenom ubohé, malé stíny budoucí hrůzy. Snažili se využít skulin v prostoru, většina stržená zpět do proudu, někteří odhodlaní.
Vykročila jsem tím směrem s mečem vytaseným, napřed pomalu, ale pak se rozběhla, abych zakryla svůj strach. Pištivé stíny se neochotně, ale plné strachu, pouštěly tasenými drápky chatrných okrajů břehu podsvětí a poslušně se vracely zpět do víru. Pár se jich stavělo na zadní a výhružně křičelo. Bylo jich dost na to, aby dokázali způsobit problémy, kdyby uměli bojovat koordinovaně; ale oni chňapali i jeden po druhém. Vykřikla jsem nějaký neurčitý bojový pokřik a zamávala mečem v neúčelné, ale působivě vyhlížející parádičce. K mé veliké úlevě to po té vzdali i všichni ostatní. Jako by se Lokiho ostří slabě třpytilo... snad už tehdy mi dal meč takový, který budu potřebovat? Tak daleko snad plánovat nemohl ani on. Jestli to tak půjde dál, zřejmě jsem se na Asgardu stačila naučit přesně tolik, aby to stačilo: předstírat, že vím, co dělám, a v krajním případě udeřit jednou symbolickou ranou.
Padla na mě únava; vracela jsem se domů a přemýšlela, co jsem vlastně celou tu dobu dělala.
Nepřišla jsem na nic a navíc můj krásný vysněný dům byl pryč.
Ne že by to vadilo, během chvíle jsem měla k dispozici stůl, který se prostřel jídlem, skutečně jsem objevila knihovnu, a postel... mé lidské tělo bylo tak unavené.

Uběhlo několik dní. Možná spousta; kdyby mi někdo řekl, že jsem tu už deset let, asi bych se podivila jen trochu. Neměla jsem jak měřit čas, nepovedlo se mi stvořit smysluplné hodiny a mé vlastní tělo bylo jen špatný svědek. Hlavně ze začátku se mi často stávalo, že jsem neodhadla své možnosti, a protože jsem sebe samu nevnímala tak zřetelně jako v běžném světě, vracela jsem se úplně vyhladovělá. Než jsem se naučila cíleně naslouchat signálům své nezajímavé, ale bohužel nepominutelné fyzické části, padala jsem vyčerpáním ne jen obrazně.
Měla jsem dojem, že mrtvé zvládám vcelku obstojně. Pořád mi nebylo úplně jasné, co tu dělám, ale zjevně jsem to dělala dobře. Píseň podsvětí se stala mou součástí a zněla krásně, rezonovala každou mou buňkou, stala jsem se na ní závislá a potřebovala jsem, aby tak zněla i dál. Světy byly roztrženy od sebe, aby mohl vzniknout tento podivný meziprostor, privilegium rozumu, kde se ten, kdo cítil tu potřebu, mohl zastavit a nadechnout se a nebýt v takové chvíli sám; privilegium pro ty, kteří dokázali živí přijít a odejít.
Byla jsem nepominutelnou součátí toho privilegia, to já jím byla, a vědomí vlastní výjimečnosti mi dávalo dost elánu (a sebevědomí a chuti) to všechno zvládat. Možná měl Loki pravdu, i když viděl moje pohnutky svou vlastní optikou. Já nepotřebovala moc jako takovou - netoužila jsem ničemu vládnout. Stačilo mi ke štěstí být jedinečná a mít svou absolutní svobodu (která samozřejmě byla často únavná a neustále jsem narážela na to, že jsem si sama sobě největší překážkou, ale stejně!); a vyhovovalo mi mít takovou odpovědnost.
Samotu jsem kupodivu zvládala dobře, hlavně proto, že s mrtvými jsem mohla promluvit, když jsem chtěla. Stačilo se vyhnout depresivním a bolestínským týpkům a člověk si pokecal vlastně skvěle. Mohla jsem si vyhlédnout kohokoli v dešti duší nad vírem a přitáhnout ho k sobě. Jazyková bariéra neexistovala a protože se sem svážely inteligentní bytosti ze všech možných světů, mé průzkumnické já bylo blahem bez sebe. Světy, kde fungovala magie! Inteligentní zvířata! Osudy, které bych si nemohla představit ani v nejdivočejších snech.
Ovšem nejen pro mě fungoval čas podivně. Mrtví chodili více méně tak, jak umírali. Ale nemalé procento z nich pocházelo z dřívějších časů a neměli dojem, že by se cestou nějak zdržovali. Což o to, bylo to dobré v tom, že jsem měla o zábavu postaráno. Jen mě občas rozčilovalo, jak tomu všemu nerozumím.
Byla jsem hodně zvědavá, co se děje na Asgardu, ale svět to nebyl příliš lidnatý a neměla jsem štěstí na nikoho, kdo by něco věděl. Jen jednou jsem si odchytila nějakého vojáka. Zemřel při boji s temnými elfy při obraně města, ale nevěděl vůbec proč útočili, ani jaká je celková situace. Jen hovořil o tom, jak se je Thor snaží zastavit a že část lidí věří, že v tom má Loki prsty. To se mi moc nezdálo, ale kdo ví. Nebylo by to poprvé, co si vzal na pomoc cizí armádu.

Co jsem nezvládala vůbec, a projížděla to trvale na celé čáře, byla moje vlastní fantazie. Málokdy jsem se probudila ve stejné posteli, do které jsem uléhala. Nutně jsem potřebovala stabilní bydlení, abych byla v klidu, klidně nějakou pastoušku, ale abych v ní byla zabydlená a našla ji kdykoli na svém místě - ale nedařilo se. Kdykoli jsem odešla, vrátila jsem se jinam. Vždy tam byla knihovna, vždycky jsem měla kde spát, většinou to bylo i hezké. Hobití nora byla skvělá, ten středověký pidi hrádek taky, rodinný domek jako z kýčovitých snů jižanského milionáře, srub i zemljanka, jednou jsem spala na stromě - moje paměť a fantazie neustále mimoděk generovaly stále nové možnosti a okolí se jich ochotně chytalo s přílišnou citlivostí. V knihách jsem radu nenašla a rozčilovalo mě to, věnovala jsem nesmyslně mnoho energie na to, abych se s tím smířila. Ale jak mi bylo fuk, že mé protějšky při konverzaci mají modrou kůži a čtyři ruce, tohle ve mě vzbuzovalo neustálé napětí, a malichernost příčiny toho napětí mě popouzela dvojnásob. Ano. Sám sobě největším nepřítelem.
Další věc, která mě trochu rozčilovala, bylo jídlo. Podle jistých známek, které jsem si časem ověřila, pocházelo z Asgardu. Jak, kudy...? K zbláznění. Dostala jsem hlad, prostřel se stůl. Náramně jednoduchá existence. To někomu mizí ze stolu, když si zrovna vzpomenu, nebo kuchaři odkládají připravené mísy do nějakého teleportu?
Ale to byla jen určitá období. Většinu času jsem brala věci prostě jak jsou, a užívala si.

Jednoho dne, když jsem zrovna zkoumala, v cože se mi to proměnil dům - den před tím mi ho popisoval tvor vypadající jako kříženec krtka a stonožky, a podle toho to také vypadalo - jsem spatřila po cestě přicházet Lokiho. Ale ne - už zase? Duchové brzy zjistili, že když se promění v někoho, koho chci vidět, budu s nimi mluvit ochotněji. Když jsem poprvé spatřila svou matku, málem jsem dostala infarkt. Ani Loki nebyl novinka.
"Proměň se v to, co skutečně jsi," zašeptala jsem a udělala malé čarodějnické gesto, které nemělo žádný magický význam, kromě toho, že mi pomáhalo soustředit se. Už byl ode mě jenom pár kroků a vypadal jako vždycky - slabý úsměv a hladký krok - teď se ale zaškobrtl a začal se měnit. Kůže mu zmodrala a pokryla se obrazci, které možná byly součástí těla, ale mohlo to být i tetování. Projelo mnou zklamání, za které jsem si okamžitě vynadala - nečekala jsem vlastně, že by to byl skutečně Loki. Jeho tvář se zkřivila vztekem a bolestí, i když jsem si byla dost jistá, že coby mrtvý už dávno žádnou necítí.
Jenže pak ten muž ke mně prudce máchl otevřenou dlaní. Modravý záblesk mě odhodil dozadu, jen jsem vyjekla bolestí a sotva mi došlo, kde je nahoře a kde dole, sáhla jsem po meči dřív, než se mi povedlo pořádně vstát. Ale on nechtěl bojovat. Se soustředěným výrazem v očích strnul - a proměnil se opět v Lokiho.
"Tohle už nikdy, nikdy nedělej," řekl ostře. "To ti nedovolím. Možná jsme na tvé půdě, přesto jsem bůh!"
"Ty jsi opravdový?" zajásala jsem. Když jsem dostala tu možnost, byla jsem rázem ochotná si připustit, že někdo skutečně živý mi tak trochu chybí. Někdo, na koho se dá sáhnout, protože jak jinak si mám ověřit, že sama jsem ještě živá? Když jsem mu proto vzápětí skočila do náruče, asi ho to překvapilo víc, než můj předchozí útok. A vážně byl opravdový. Srdce mu tlouklo, hřál, dýchal, cítila jsem vlastní srdce a slyšela vlastní dech, díky, díky za tu sílu na dalších sto let. Přitiskla jsem se pevně a on mě naštěstí objal na oplátku.
"Trochu jsem se zajímal o dynamiku zdejší reality," řekl mi Loki do vlasů, "a tušil jsem, že máš možná potíže. Lidská mysl není dostatečně disciplinovaná."
"Třeba tu ten krtinec mám schválně v rámci rozšiřování obzorů," zamumlala jsem mu do kabátce. "Přijmout jako klad, že se všechno neustále mění... je to jen věc postoje."
"Který se ti nedaří přijmout."
"Naučím se to."
Pustili jsme se. Přejel mě pohledem a trochu se zamračil, byl to jen kratičký mžik, ale uvědomila jsem si, jak se mu musím zdát vyhublá. Měla bych s tím něco udělat. Ne že by sám vypadal jako ze salónu. Spíš dost zdrchaně a jako někdo, kdo by potřeboval pořádnou koupel, mnoho vydatných jídel a postel hned vedle stolu.
"Spíš mi řekni," zamlouvala jsem to rychle, "objevili se ještě na Asgardu morghoti?"
"Ne, to ne. Tento aspekt podsvětí jsi zvládla uspokojivě."
"No prosím. Zbytek je jen o zvyku. Ale stejně jsem ráda, že jsi tu."
"Vlastně jsem neplánoval přijít tak brzy, ne dřív, než bych přišel s řešením. Ale nebyl čas se tím zabývat, odpusť." Vida. Tak to byl pořádný rozdíl od nepřátelství našeho posledního setkání. "Asgard byl napaden."
"Něco jsem zaslechla. Temní elfové? Tak proč jsi tady?"
"Zemřel jsem," řekl. A to jsem myslela, že už mě nedokáže nic překvapit.
"Zemřel," opakovala jsem trochu tupě. "Jak...?"
"Probodl mě meč temného elfa," řekl Loki skoro slavnostně.
"Ale ty nejsi mrtvý," propracovávala jsem se k pochopení celé té situace.
"Ne, nejsem mrtvý. Víceméně. Mimochodem, položil jsem život za Thora. Jak to zní?"
"Nevěrohodně."
Zatvářil se nespokojeně. "A to jsem se tak snažil. Možná kazí efekt to, že mě vidíš před sebou, ale ujišťuji tě, že pro Thora to bylo působivé dost."
"Vrhnul jsi se před něj? Sprška krve a to všechno?"
"Vrhnul jsem se před něj. Bez spršky krve, ještě ji budu potřebovat."
"Loki," potřásla jsem hlavou, "děláš mi v tom zmatek. Už jsem si vážně myslela, že to tady trochu chápu!"
"Život je plný překvapení," zasmál se. "Proč by měla být smrt jiná?"
Zašli jsme do domu. Snad vlivem Lokiho přítomnosti nabral nepochybně asgardský ráz, a aby můj návštěvník dostál svému hladovému a unavenému zjevu, pustil se do jídla s elánem někoho, kdo si ho skutečně dokáže vychutnat. Prý mrtvý! Nad fyzickými aspekty celé záležitosti bylo nejspíš lepší nepřemýšlet.
"Až objeví mé tělo a přemístí ho do paláce, vrátím se do něj," řekl. "Vlastně jsem tu komplet a to tělo je jen iluze, i když ne docela..."
"Jasně, chápu. Chci říct, nesnažím se pochopit. Moment, takže jsi probodnutý mečem?"
"Tak trochu..." Letmo se dotkl místa kousek pod srdcem. "Vydrž u předsevzetí, že se nesnažíš pochopit. Jsem mág."
"Mágů jsem tu potkala spoustu. Nemohou přelstít smrt."
"Tak se o to ani nebudu pokoušet," pousmál se.
"Nevím, jaké máš představy o tom, s kým se tu potkávám..."
Jen neurčitě pokrčil rameny. Abych ho nechala v klidu najíst, začala jsem mu o nich vyprávět - o lidech, kteří silou své vůle, osudu či předurčení, magií... se dokáží vymanit z víru a postát chvíli mimo něj. Ano, všichni se nakonec stanou jeho součástí. Ale někteří chtěli tak moc počkat na někoho dalšího, či jen prohodit pár slov... další si mysleli, že když mě umluví či přechytračí, vrátí se k životu. Ti slabší se stávali špínou na okraji víru a stačilo je zaplašit. S dalšímu jsem krátce pohovořila a několik z nich se skutečně dočkalo svého osudu v podobě člověka, který se s nimi spojili i po smrti.
"Jsem pouhým svědkem," vyprávěla jsem. "Bez faktické moci - což je vážně úleva - alespoň pokud jsem odhodlaná neškodit... vlastně stále úplně nechápu, proč existuje tohle místo."
"Třeba právě proto, abych sem mohl přijít a spočinout na pár chvil před dalším životem," řekl Loki.
"Páni. A ty mně říkáš, že jsem sebestředná?!"
"Připadá ti tak málo, že všichni, ti všichni... dostávají šanci zemřít a nebýt při tom sami?"
"To je odpověď, ke které jsem došla i já. Připadá mi to od vesmíru neobyčejně laskavé," začala jsem, ale pak mi došlo, v čem vidím tu zásadní potíž. "Ale vesmír nebývá laskavý! Není hodný ani vstřícný. Prostě je. Neměl důvod tvořit tohle místo, protože jen a pouze... osobní. Není praktické."
"Pak tedy hledej počátek všeho u toho, kdo jej takový stvořil," nadhodil Loki. Židle se pod ním plynule proměnila v pohodlné sofa.
"Jo tohle," podrbala jsem se ve vlasech. "To mě nějak nenapadlo."
"Sedí u stolu s bohem a přesto stále ateistka," potřásl hlavou. "Podivuhodná setrvačnost myšlení."
"Úplně zbytečné místo sloužící čistě komfortu duší jako důkaz existence stvořitele?" zauvažovala jsem.
"Není zbytečné." Zazíval. "Bez něj by obraz světa nebyl úplný - nebyl by v dokonalé rovnováze..."
"Přít se nebudu," řekla jsem. "Rozum se vzpírá, ale cit mi říká, co dělat a co je správné. I ti, kteří se ke mě neobrátí ani myšlenkou, zatímco klesají do víru, okusí vědomí, že nejsou sami. Je snad celé bytí jenom o tom, abychom nebyli sami?"
"Musím si odpočinout," řekl Loki. "Čeká mě čin větší než cokoli, co jsem dosud vykonal. Dlouhodobé plány dojdou svého naplnění."
"Nebudu rušit," vstala jsem, ale to už Loki zavřel oči a nejspíš vážně okamžitě usnul. Uvažovala jsem, co má v úmyslu, co chystá... nenapadalo mě nic. Ani jsem se nedozvěděla, kdo si troufnul napadnout Asgard. Zato jsem byla rázem celá udojímaná z toho, jak mi věří. Pryč byla doba, kdy jsem ho nemohla ohrozit, ani kdyby seděl svázaný zády ke mě na okraji srázu. Teď už jsem byla dost srostlá s tímhle místem, abych ho mohla nejspíš i zabít, uvěznit, cokoli. Ale on si klidně usne. Možná neměl jinou možnost... pro tuhle chvíli jsem tady, proto chtěl, abych tu byla zrovna já? Aby mohl bez nebezpečí přijít a odejít, až bude potřebovat? K čemu pro zbytek světa předstírá svou smrt? Chudák Frigga.
Tvářila jsem se před sebou, že chci dopít svůj hrnek čaje, a dívala se na něj. Tenhle Loki byl zdaleka nejvíc tím, za koho jsem ho měla. Nejspíš vůbec nic nepředstíral a o nic se nepokoušel, byl prostě jen takový, jaký byl; a unavený. Lehnout si tak vedle něj, přitisknout se kousek blíž... vždyť na těch pár příležitostí, kdy mě z nějakého důvodu držel v náručí, jsem vzpomínala rozhodně víc, než by odpovídalo jejich významu, a tak dlouho, jak to jen snesla moje sebeúcta. Jenže byla mezi námi hluboká propast. Já ji překročit nedokázala, Loki nechtěl. Tím to bylo všechno dané a zneužívat šepotu něčího dechu jenom proto, že ho slyšet potřebuju - ne, nehodlala jsem si připustit, že jsem až takový zoufalec. (Navíc by vážně, ale vážně... potřeboval sprchu.)
Raději jsem odešla za svými mrtvými, tam bylo všechno jasné a přehledné a člověk přesně věděl, jak si stojí. A když jsem se vrátila, Loki byl pryč. Zamrzelo to. Pak jsem ale našla vzkaz: "Až dokončím své záležitosti, začnu se věnovat těm tvým. Nebude to už dlouho trvat."
Ať to znamenalo cokoli, ohromně mě to pozvedlo na duchu (a hned jsem si vyčetla, jak málo mi stačí ke štěstí - asi už jsem tu vážně byla moc dlouho). Jenže Loki byl přímo mistr v hledání řešení všeho druhu, nebo alespoň úspěšně dokázal vzbudit takový dojem. Určitě to znamenalo, že znovu přijde, to mě na tom zajímalo nejvíc. Pokud mi vlastní magií zařídí stabilní obývací pokoj, bránit se nebudu.

O další dva nebo tři dny později jsem zjistila, že něco přibylo. Napřed jen pocit, potom vjem prostoru, trochu stranou ode všeho, mrtvým nepřístupný - ale nebylo místa v mé říši, kam bych nemohla vstoupit. Šla jsem se tam podívat a objevila jsem Ódina.
Byl připoutaný ke skále hezký kus nad zemí a nadával jako špaček.

- Pokračování -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho nekromantka 10 vendy 03. 03. 2014 - 21:50
RE: Lokiho nekromantka 10 vendy 03. 03. 2014 - 22:28
RE: Lokiho nekromantka 10 nerla 03. 03. 2014 - 22:35
RE: Lokiho nekromantka 10 vel 04. 03. 2014 - 08:44
RE: Lokiho nekromantka 10 porcelandoll 04. 03. 2014 - 08:51
RE: Lokiho nekromantka 10 loki 04. 03. 2014 - 09:40
RE: Lokiho nekromantka 10 hospodynka 04. 03. 2014 - 12:01
RE: Lokiho nekromantka 10 electra 04. 03. 2014 - 14:36
RE: Lokiho nekromantka 10 zuzana s. 04. 03. 2014 - 18:21
RE: Lokiho nekromantka 10 mandelinka 05. 03. 2014 - 11:18
RE: Lokiho nekromantka 10 loki 05. 03. 2014 - 11:58
RE: Lokiho nekromantka 10 chane 05. 03. 2014 - 18:04
RE: Lokiho nekromantka 10 the escapist 05. 03. 2014 - 22:28
RE: Lokiho nekromantka 10 porcelandoll 06. 03. 2014 - 08:02
RE: Lokiho nekromantka 10 loki 06. 03. 2014 - 22:05
RE: Lokiho nekromantka 10 kitikara 07. 03. 2014 - 18:07
RE: Lokiho nekromantka 10 eycis 09. 03. 2014 - 14:56
RE: Lokiho nekromantka 10 lucy* 09. 03. 2014 - 19:05
RE: Lokiho nekromantka 10 loki 09. 03. 2014 - 20:59
RE: Lokiho nekromantka 10 arwenvečernice 21. 02. 2015 - 01:53
RE(2x): Lokiho nekromantka 10 loki 21. 02. 2015 - 22:09