Lokiho nekromantka 8

17. únor 2014 | 13.18 |

Kde vůle, tam cesta.
Různé vůle, různé cesty.

Bylo to vážně k vzteku - přísahala bych, že stoupáme celé hodiny. Když jsem se ale ohlédla dolů, připadalo mi to jako pár kroků. K loďce, dobře skryté pohledům od řeky, ale ne shora, jako by stačilo natáhnout ruku, tak dokonale byla v čistém vzduchu zdejších hor vykreslená.
Zastavit se. Nadechnout, vydechnout, nadechnout, jít dál.
Loki mi nedovolil nic vzít, jenom meč. Teď bych nejraději zahodila i ten.
Nebyly tu žádné cesty a kousek výš nás čekal kratší horolezecký úsek po skále, kterou bych za běžných okolností pokořila možná s obtížemi, ale bez většího váhání. Teď už jsem začínala mít obavy, že budu příliš unavená - a to ještě otázka, jak to bude vypadat na místě. Stačil jeden náročnější kousek... se skalami jsem zkušenosti měla, ale malé, a nikdy jsem nelezla bez jištění.
Zastavit se. Nadechnout, vydechnout, nadechnout, jít dál. Vyrazila jsem zvesela, ale během prvních pár kroků jsem byla se silami na dně a už jsem tam zůstala. Tohle nebyl druh turistiky, kterou bych normálně provozovala, a tělo mi to dávalo pořádně znát. Nohy jsem měla jako nalité olovem, šla jsem pomalu, i když neustále - způsob, jaký mi v podobných případech vyhovoval, a Loki se nesnažil to změnit. S balíkem přehozeným přes rameno na dlouhém popruhu vypadal jako brouk Pytlík. Na docela dlouhou chvíli mi vydržela úvaha, jestli mu to mám říct, a jestli mi to stojí za to vysvětlování. Asi ne. A vůbec, neumíral tenhle chlap před pár dny na zápal plic? Mohl by se alespoň tvářit, že vykonává nějakou námahu!
Nádech. Výdech.
Držel se kousek přede mnou a hledal cestu. Snažil se, ale tady prostě žádná nebyla, neustále jsme přelézali nějaké kameny, terén byl nestabilní a opřít se o špatný šutr znamenalo shodit ho dolů. Svah byl velice strmý: kutálel se dlouho, až se ten třaskavý zvuk ztratil jako ozvěna. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že až mi jednou podklouznou nohy, budu se taky kutálet úplně dolů, a jen jsem doufala, že se rovnou zabiju, protože podruhé bych tohle šplhat nechtěla.
"Necelé čtyři tisíce metrů," vynesla jsem odhad po dlouhém dumání a porovnávání. Loki neurčitě pokýval hlavou. Seděli jsme zrovna v závětří na mimořádně výhodném místě - byla tam hned dvě jakž takž placatá místa.
"Zhruba tak. Ale my nemusíme až nahoru - uhneme tam," ukázal na sedlo kousek pod vrcholem.
"Stejně. Nebude problém s horskou nemocí? Začali jsme hodně dole. To převýšení..."
"Dojez to."
S odporem jsem se podívala na to něco, co mi strčil do ruky. "Vůbec to není dobrý."
"Nechutná to nijak a nijak to nevoní, zato obsahuje veškeré potřebné - "
"Jasný. Jím."
"Měli bychom to stihnout projít dřív, než začneš mít problémy."
"Ty v pohodě?"
"Ovšem."
"Chm. Mají asgarďané vůbec nějakou nevýhodu proti lidem?"
Vypadal, jako by se nad tím poctivě zamyslel. "Ne."
"Ne?"
"Ne."
"Vůbec žádné?"
"Dokonce jsme krásnější."
Zjistila jsem, že už jsem si odpočinula natolik, že jsem schopná se zase smát. "Tak to máš dobrý."
"Tím spíš bys mohla ocenit moji oběť, když jsem ochoten ujmout se tvé ubohé Země."
Tak oběť? Tahle možnost mě skutečně nenapadla.
Až příliš brzy jsme vyrazili dál. Objevil se první sníh - zapomenuté hromádky z loňského léta, které nestačily roztát - a první část Lokiho zavazadel se přestěhovala na mě. Ještě nebyla vyloženě zima, ale i slabý vítr byl chladný, a zatímco dole to bylo na krátký rukáv, tak tady... prostě strmý výstup do hor. Chladno, sychravo, vítr, nestabilní kamení. To všechno mě ze mě vyssávalo síly neuvěřitelně rychlým tempem a hlouběji, než jsem byla po krátkodobé námaze zvyklá. Zarputile jsem šlapala za Lokim, snažila se stoupat na stejná místa, chvílemi jsem se pokoušela rozptýlit se výhledy po okolí - a že byly úchvatné! - a občas jsem nevnímala nic kolem sebe. Později odpoledne už byla řeka jen tenkou stužkou kdesi hluboko a my se konečně dostali k nejhorší pasáži.

Loki naštěstí mírně přeháněl, když mi dole ukazoval příklad skály, která nás tu čeká; ale bohužel jen mírně. I tak jsem měla pocit, že je to teď nad mé síly. Pitomých osm metrů... ne víc než deset... vyšplhali jsme jich stovky, tohle mě přeci nezastaví?! Loki mě zabalil do pláště a zmizel, aby zkusil najít lepší cestu, nejlépe takovou, abychom tenhle úsek mohli obejít. Ale i já jsem viděla, že to skoro určitě nepůjde, protože jinde to bylo jenom horší.
Skoro jsem usnula, než se vrátil. Následovala kratší, ale velmi emotivní debata na téma "polezu nad tebou, pod tebou, budeme spojení lanem" - ale tady jsem si postavila hlavu a trvala na tom, že polezu dole a rozhodně bez lana. Neměli jsme skoby ani nic podobného - Lokiho představa, že by mě udržel, pokud bych sklouzla, mi přišla šílená. Sílu možná měl, ale i on podléhal fyzikálním zákonům. Pokud bude zrovna viset za špičky prstů, prostě sletíme oba.
Argumentovala jsem tím, že by mi leda ještě spadl na hlavu, a taky že chci, aby mi měl kdo udělat pěkný hrobeček, až se rozmáznu dole - nakonec kapituloval. Ukázal mi, kudy mám lézt - nejhorší místo nás čekalo naštěstí hned dole - sebral mi můj krásný teplý plášť, který už začínal být docela k věci, a šli jsme na to.
Tentokrát ani on nehopkal jako by nic. Nebyla jsem si jistá, jestli je to pro mě útěcha, nebo mě to o to víc děsí.
Napřed jsem chtěla lézt bez rukavic, abych měla lepší cit v ruce, ale skála byla ledová. Nedovedla jsem si představit, jak to zvládnout... jen jsem tam stála a zírala nad sebe. Až se mi povedlo přestat myslet, přestala jsem si i cokoli představovat, a prostě vykročila. Vyšplhla. Jen jsem se nedovedla zbavit dojmu, že to místo útěku beru do podsvětí zkratkou.
Šlo to hůř i líp, než jsem čekala. Strašně jsem musela myslet na to, že nemám žádné jištění, a ten pocit ve mně vzbuzoval skoro hrůzu. Nedokázala jsem se dobře nadechnout, spadnout mi připadalo úplně nezbytné... a dost. Viset tu a klepat se, to je nejspolehlivější cesta k vyčerpání. Skála nebyla úplně kolmá, to dělalo výstup snadnějším, než co jsem si vybavovala ze stěn v lezeckém centru. Na druhou stranu, tam nehrozilo, že mi něco povolí pod rukou... nebo pod nohou. Jeden takový kámen mi zrovna během té úvahy odskákal někam dolů, naštěstí jsem měla zrovna dobře rozloženou váhu, jen jsem přešlápla a pokračovala dál. Asi na dvou místech se dalo slušně odpočinout. V nejhorším místě jsem se zrovna vezla na vlně zarputilého odhodlání, a prostě to nějak zvládla. Až jsem zahmatala nahoře, Loki mě popadl za zápěstí a vytáhl vzhůru. Zhroutila jsem se vedle něj na římsu naprosto vyčerpaná a neschopná udělat jediný krok. Klepaly se mi ruce i nohy, kolena jsem měla jako z vaty, cítila jsem svaly, o kterých jsem nevěděla, že je mám.
"Ještě pár metrů," opakoval mi, dokud jsem nepochopila, co po mně chce. "Tady to není bezpečné. Pojď."
Popolezla jsem pár metrů. Ta římsa, na kterou jsme se dostali, byla naštěstí docela plochá. Měl vyhlédnutou nějakou prohlubeň, kde se dalo lehnout bez nebezpečí, že se člověk skutálí dolů. Stihla jsem si ještě vyčíst, že jsem tak vyřízená po slabém dni cesty - možná dokonce víc psychicky než fyzicky, a to bylo hrozně nedůstojné - odmítala jsem se tomu podvolit.
Jenže když jsem znovu otevřela oči, byla jsem zabalená do svého kožešinového pláště a leželo se mi příliš pohodlně, než aby mi bystře nedošlo, že mě Loki prakticky drží v náručí. Zvedla jsem hlavu a když mi sklouzla kapuce, ucítila jsem ve vlasech jeho dech. Kolem černočerná tma a vysoko nad námi obrovská spousta hvězd, jaké jsou k vidění jen daleko od měst. Chvíli mi trvalo pochopit, v čem jsou tak jiné a proč vypadají tak uměle; byli jsme už vysoko a vzduch tu byl čistý. Nepomrkávaly na mě tak, jak jsem byla zvyklá z města.
Loki se pohnul, zřejmě vytržený ze spánku, a posadili jsme se.
"Měl jsi mě vzbudit," řekla jsem trochu zahanbeně.
"Neměl jsem jít v plánu o moc dál," odvětil. "Najez se, než znovu usneš." Postavil před nás maličké světlo, ve kterém jsem rozeznávala sotva obrysy našich těl a nejbližších kamenů.
Neměla jsem vůbec chuť k jídlu, spíš mi bylo trochu špatně od žaludku a pobolívala mě hlava. Zřejmě jsem byla náchylnější k výškové nemoci víc, než jsem doufala. Ale když nic horšího... Se špatně maskovaným odporem jsem do sebe nasoukala skoro všechno z toho, co mi Loki strčil do ruky. Čaj byl ještě vlažný - naštěstí, rozdělat oheň jsme v téhle pustině neměli z čeho. Tentokrát dokonce i on něco málo snědl.
"Budeš vůbec mít na cestu zpátky?" řekla jsem.
"To nebude problém," uchechtl se trochu. Dobře. Když nebude, tak nebude. I když v té chvíli mi vůbec nedošlo, jak to myslí, neměla jsem sílu nad tím přemýšlet.
Znovu jsme se začali ukládat ke spánku. Bylo mi trochu hloupé mu skákat do náručí, ale když si mě přitáhl blíž, nebránila jsem se. Přes mnoho tlustých vrstev oblečení na tom přeci nebylo nic... intimního, ano, to bylo to slovo. A po pravdě, připadala jsem si tak o moc líp. I tak mi připadalo nemožné nezmrznout - teplota prudce klesala a chvíli jsem doufala, že špatně vidím - vážně vzduchem poletují sněhové vločky? A on měl jenom svůj obyčejný plášť...

Ráno jsme se probudili ještě před východem slunce, ztuhlí, ale kupodivu živí. Jestli bych do té chvíle nevěřila na magii, tak právě teď jsem uvěřila zcela. Protože jenom magií se dalo vysvětlit, že jsme jeden či druhý nezmrzli, ba že mi v tom plášti bylo i - no, teplo je silné slovo, ale stejně.
"Dej si tenhle plášť na Zemi patentovat a padne ti k nohám komplet, až na pár výjimek kolem rovníku," pravila jsem, abych dokázala nemyslet na to, jak nemilosrdně trvá na tom, že musím sníst snídani, a na ty ošklivé věci, které si o ní myslí můj žaludek.
"Obávám se, že kombinace magie a kožešiny ze zvířete, které je na vyhynutí a ještě z jiné planety, by mohla zkomplikovat výrobu," zasmál se. "Budu se muset spolehnout na obvyklejší metody. Vstávej. Od téhle chvíle skutečně pospícháme."
"Ech... nízký tlak mi právě nenávratně poškodil sluch. Co jsme dělali dosud?"
Jenže Loki to myslel vážně. Během pár okamžiků stáhl plášť několika řemeny tak, že se v něm dalo dokonce chodit, sbalil těch pár věcí, co mu ještě zůstalo ve vaku na zádech, a já, se setrvale trapným pocitem, že bych mohla být celkově užitečnější, se jenom tak potácela okolo a snažila se rozhýbat. Přes mírnou bolest hlavy jsem ale přeci jen chytila druhý dech, nebo tělo konečně pochopilo, co se po něm chce, a šlo se mi trochu líp. Ne že by nás to urychlilo, protože pod sněhovým popraškem jsme museli dávat pozor na každý krok ještě víc než včera. A možná to bylo tím, že už svah nebyl tak strmý.
"Copak nemohou být brány na nějakých dostupnějších místech?"
"Tohle je dostupné místo," ujistil mě.
"Nechápu, jak jsi ten průchod mohl objevit."
"Procházka před svačinou."
Přišla jsem na to. Je to blázen.
Konečně jsme dosáhli nejvyššího bodu naší cesty. Svah pokračoval dál k vrcholu a byla jsem upřímně a ze srdce ráda, že tam nemusím. Pak bylo krásných asi deset metrů tak ošlehaných větrem a bouřemi, že se šlo docela dobře. Pak nás zase čekala cesta dolů - co bych jen dala za procházku po hřebeni! - a já brzy zjistila, že mé nadšení bylo předčasné.
Kdo kdy šel v opravdu mizerném suťovisku v příliš lehkých botách, tak si možná dovede představit, jaké to bylo. Tomu zbytku žádný popis neřekne dost. Po nějakých sto metrech jsem jsem začala vážně přemýšlet, jestli by nepomohlo si sednout a brečet, ale nedokázala jsem přijít na způsob, jakým by to pomoci mohlo, tak jsem šla dál a jenom si představovala, jak tam sedím a pláču, případně brečím, nebo si jen decentně utírám kanoucí slzy, dokud se někdo nahoře neustrne a neodnese mě pryč. Bohužel jediný přítomný bůh byl bez křídel... Suť nám klouzala pod nohama a chvílemi jsme se vezli s proudem, ne dost, aby se to dalo využít. Bylo to nepříjemné, únavné, úmorné a pozornost nesměla polevit ani na okamžik. I tak se mi začalo stávat, že mi celé dlouhé chvíle kamsi odplouvaly pryč...
Objektivní čas: čtyři hodiny. Subjektivní: několik týdnů.
Poprvé v životě jsem viděla, jak se mlha přelévá z jednoho údolí do druhého, přetéká přes hřeben jako voda a rozbíjí se o kameny. Byl to neuvěřitelný pohled, určitě si ho někdy v budoucnu vychutnám jako fascinující vzpomínku. Teď jsem byla ráda, že jsem si toho alespoň všimla.
Loki se tentokrát vydal dopředu, malá tečka o velké hromady kamení dál. Bylo to dobré v tom, že jsem mohla začít nadávat a nikdo mě neslyšel. I špatné, protože jsem měla pramalé zábrany připadat si ublíženě a lítostivě. Vydrželo mi to asi sto metrů, pak jsem to hodila za hlavu a přepla do vytrvalostního režimu. Jsou to jenom dva dny pochodu, probůh! Nemůžu se nechat vyřídit - tak moc.
Když jsem se za nějakou neměřitelně nekonečnou dobu dostala k Lokimu, zjistila jsem, že nasbíral z nízké kleče dost dřeva na malý ohýnek, a teď u něj seděl a s odhodlaným výrazem ve tváři se pokoušel ohřát vodu. Upadla jsem vedle něj a po krátké úvaze se rozhodla, že si boty zout netroufnu. Nejspíš už nikdy.
"Bylo by mi v podsvětí opravdu tak špatně?" řekla jsem.
"Ale vůbec ne," řekl Loki. "Vlastní palác, pohodlný život, práce bez většího stresu, více méně, poblíž nikdo živý, kdo by otravoval vzduch, žádné obtěžující slunce, to vše navždy."
"Můžeme zrychlit?"
"Vypít."
Ach jo. Jeho neustálé nucení do jídla a pití bylo neskutečně otravné a náladu mi nezvedalo ani vědomí, že má samozřejmě pravdu. Jenže když jsem vážně neměla hlad! Zato mi bylo neustále šoufl a v hlavě mi bolestivě tepalo. Nu což, taky zkušenost.
Vyrazili jsme dál. Šlo mi to bídně, táhla mě spíš vůle než nějaké fyzické fondy. Loki už se držel u mě a přímo se překonával ve snaze mi jakkoli ulehčit. Mělo by to něco do sebe... kdyby to byl kdokoli jiný. Kdokoli kompatibiní. Někdo, koho za to mohu obejmout, nebo naopak někdo, s kým se bereme zcela bezvýhradně kamarádsky a nemůže vzniknout žádné nedorozumění. Ten nevyjasněný status s Lokim nebyl žádné příjemné jiskřivé flirtování, bylo to jen únavné... a možná trochu smutné. A velice, velice opatrné. Pořád jsem na to musela myslet... a zároveň mi to bylo jedno a jeho pomoc jsem přijímala prostě proto, že to bylo efektivní.
Někde v koutku duše mi zároveň hlodal červík pochybností.
Utíkám před povinností...
Ale jenom proto, že mohu, tak přeci nemusím? Já nechci! Není mou povinností se ujímat úřadu, o který nestojím. Ano, někdo to dělat musí, ale nemusím to přeci být já. Nechci. Jsem jenom člověk, co jednomu bohovi půjčil přikrývku. To z vás přeci ještě Strážce podsvětí neudělá!
"Pojď," pobízel mě Loki trpělivě. "Našli nás. Musíme tam být dřív než oni."
"Cože?" probralo mě to trochu k životu. "Našli... jak? Jak to víš?"
"Vím. Nedohonili by nás, ale pokud dají zprávu Thorovi..."
"V čem je problém?"
"Thor umí létat."
"A jo vlastně."
"To jsou jeho hlavní dovednosti. Lézt mi na nervy a létat."
"Taky má kladivo."
"To je až daleko za tím."
Na chvíli jsem díky tomu skutečně zrychlila. Absence cest, to bylo skutečné peklo. Království za pěšinku! Levou nohu za lanovku!
Došli jsme táhlým suťoviskem kousek níž, kde se tenhle náznak údolí rozděloval ve dva. Vysoké vrcholy kolem nás, teď k odpoledni ztrácející se v mracích a se sněhovými čepicemi... temná zeleň ostrůvků kleče a trochy tvrdé trávy... řeky balvanů a strmé svahy čnící vzhůru. Bylo to krásné, takovou tou nemilosrdnou a bezohlednou krásou. Kéž bych si toho dokázala jen trochu užít.
Loki bez váhání namířil tím - samozřejmě! - bezútěšnějším a na chůzi náročnějším směrem.
Pak mi další kus cesty nějak vypadl z paměti a zůstal jen vjem nekonečně dlouhého času stráveného snahou dávat nohu před nohu. Z nějakého důvodu jsem začala špatně vidět. Aha, večer!
"Tady padá kamení. Musíme dál."
Prostě jsem to vzala na vědomí a šlo se dál. Dlouho. Loki vykouzlil slabé světlo a opatrně jsme postupovali stále vpřed, přelézali veliké balvany a znovu stoupali vzhůru. Až někdy k půlnoci svolil k tomu, že můžeme zůstat na místě. Přes veškerou únavu jsem nemohla usnout, a když usnul Loki, naštelovala jsem se opatrně tak, abych měla nos zabořený do jeho pláště. Vdechovala jsem jeho vůni a bylo to... bylo to fajn. Znovu mě držel v náručí, udělal to tak bez váhaní a mě ani nenapadlo se bránit. Bylo to pohodlnější, bylo mi tak tepleji, čerpala jsem z toho útěchu. K čemu to bylo jemu jsem netušila, ale možná jako všechno ostatní - bylo to praktické.
Další den jsme stáli na nohou už s rozedněním. Loki stál na nohou. Já měla pocit, že se jen kymácím.
"Už jsme na dohled. Vidíš?"
Chvíli jsem hledala, kam ukazuje, ale nakonec jsem ten temný otvor skalní dutiny našla. Vypadal malý, ale beztak jsem nedokázala odhadnout, jak je daleko. Možná tam mohl projet náklaďák. Už jsem úplně ztrácela odhad. "Dobře," souhlasila jsem a prolétla pohledem trasu. Víc než půl dne už by to vážně zabrat nemělo, bude to jenom trochu dolů, trochu nahoru, většinou po vrstevnici. Vlastně nejsnadnější úsek trasy... chci umřít, prosím!
Po snídani jsem si všimla, že mi Loki dává skoro všechno a sám už ani nepije. Když jsem si tak promítla naši cestu... au. Nebylo to poprvé a dával si záležet na tom, aby to nebylo znát. Zřejmě poddimenzoval zásoby, možná neměl možnost vzít víc - sakra, byla jsem pomalá... ale nedokázala jsem na to nic říct, ani dát najevo, že to vím. Bylo to snadnější tím, že nevypadal, že by ho to trápilo - a stejně, co jsem asi tak mohla? Už tak jsem byla s energií na dně.
"Pojďme."
Šli jsme.
V každé chvíli jsem mohla jeskyni vidět, přibližovala se neskutečně pomalu, snad i hodinová ručička proti ní byla blesk.
Ale najednou jsme stáli pod ní. Více méně. Pár kroků od a pár kroků pod.
"Dál musíš sama," řekl Loki a ohlédl se neklidně směrem, kterým jsme přišli. "Pospěš si. Běž."
Podívala jsem se nad sebe. Představa, že šplhám po skále... dobře, tohle bych normálně zvládla i v lodičkách, ale... jestlipak zvednu ruce alespoň na úroveň ramen? Mohly to být tak čtyři metry. Úplné nic. Kdykoli jindy.
"Máš poslední šanci. Já už dál nemohu. Běž!"
Dotáhl mě ty tři kroky až ke skále a pak s tlumeným zaklením uskočil zpět.
"Co se děje?" otočila jsem se k němu zmateně.
Vyhrnul si rukáv. "Tohle," poklepal na široký pás náramku. "Jsme na hranicích Asgardu. Když je překročím, napřed začne pálit - to je varování - a za chvíli exploduje. Musíš sama - jenom vylez k té jeskyni a projdi na druhou stranu. Na Zemi pro tebe nepůjdou."
V té chvíli jsem je spatřila - drobné barevné tečky na druhé straně údolí, klouzající a potácející se kamením.
To byl dobrý důvod ke zrychlení! Začala jsem šplhat. Ruce jsem měla slabé a prsty skoro bez citu. Když jsem se opřela o koleno, zjistila jsem, že je velice citlivé a málo ohebné, asi jsem někde upadla. Delší chvíli jsem vydržela dumat nad tím, jestli mi opravdu někdy někdo říkal, že správný horolezec se nikdy neopře o kolena. Přišlo mi to divné, ale znělo to přesně jako něco, čím by mohli horolezci frajeřit na nás ubohé smrtelníky, co tady už nekonečnou dobu bojujeme s každým metrem. S každým decimetrem.
Sklouzla jsem kousek dolů, zachytila se a pokračovala dál.
"Pospěš si!"
To byl Lokiho hlas. Pak ještě z dálky přinášela ozvěna další, ale strašně moc jsem chtěla věřit, že jsou ještě daleko.
Jedna ruka, druhá. Horní polovinou těla už jsem byla na plošince před jeskyní; tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by mě vytáhl nahoru. Zblízka vypadala hlubší, stáčela se někam do strany a nebylo vidět na konec. Povedlo se mi vytáhnout jednu nohu. Třeba kdybych si tu druhou uřízla, už se s ní nemusím vláčet... zahrabala jsem špičkou boty po opoře a v té chvíli pode mnou celý ten kamenný blok povolil, ruce zatápaly naprázdno a asi jsem začala padat dolů -
Asi.
Nevím.
Mozek v té chvíli zabral jako nikdy, ale zároveň podivně naprázdno, nebylo co dělat a ta vteřinka bezmoci byla neuvěřitelně intenzivní a bolestná.

Pak něco zasvištělo vzduchem. V první chvíli jsem myslela, že mě chytil Loki, ale to nešlo - byla jsem ještě vysoko a ten náraz byl příliš tvrdý a ze strany. Naprosto dezorientovaná jsem jenom existovala v nějakém bezmocném bezčasí a čekala - kdybych dokázala čekat - až mi vrátí moje tělo a vůli.
Byl to Thor. Samozřejmě. Kdo jiný tady uměl létat...
Shodil mě o kus dál mezi vojáky a sotva jsem zjistila, kde je nahoře, kde dole, a kam se mám dívat, jen jsem trochu zděšeně přihlížela tomu, jak se vrací pro Lokiho, který ze sebe otřepával prach a drobné kamení. Zřejmě ho zasáhl okraj toho malého kamenného sesuvu, který jsem spustila.
Nebylo to moc přátelské setkání. Bylo znát, že jsou na sebe nepříjemní a mluví emotivně, ale vítr foukal na špatnou stranu a odnášel jejich slova pryč, navíc úmyslně tlumili hlas. Loki něco odsekl, Thor ho chytil pod krkem a vzápětí srazil k zemi. Mimoděk jsem se pohnula směrem k nim, ale někdo mě zadržel. Nesnažila jsem se vymanit, stejně jsem se sotva držela na nohou. Jsem jsem přihlížela Thorově vzteklému monologu. Že se mu Loki posmívá, zatímco se pokouší vstát, jsem dokázala poznat i na tu vzdálenost. Thor skoro vypadal, že se neudrží, ale pak jenom znovu s Lokim hodil na zem a otočil se zpátky k nám. Než jsem se stačila obrnit proti dalšímu zlostnému monologu, kterému budu naopak příjemcem já, přistál přede mnou.
Vypadal, jako by mu... to bylo líto?
"Je mi to líto," řekl.
Tak tohle mě teprve opravdu vyděsilo.
"Odveďte ho," řekl už jen vojákům. Zřejmě jim bylo všechno jasné, protože se okamžitě vydali k Lokimu. Připadalo mi, že ty řetězy asi nebudou pro ozdobu. Jak se asi s takovou věcí šplhá po skalách? Toho si už asi neužiju.
"Loki se opravdu nezastaví před ničím," ucedil Thor vztekle. "Alespoň že jsem dostal vzkaz včas... Máš něco proti tomu, když to vezmeme zkratkou?"
Létání si neoblíbím, ale zkušenost to byla zajímavá.
Do paláce to bylo i takhle letecky dál, než jsem čekala, ušli jsme pořádný kus cesty. Vítr nebyl moc příjemný, ale nic se po mně nechtělo, a to mi ke štěstí stačilo. Výhledy byly možná fascinující, ale trvat to ještě o další chvíli dýl, prostě mu v náručí usnu.
Jenže najednou jsem stála ve svém pokoji, bylo tu teplo... jako by se to všechno ani nestalo.
"Loki to neměl dělat," řekl Thor se špatně potlačovanou zlostí. Aaach, vážně mi začínalo být opravdové teplo. "Půjde znovu do vězení, už ho neuvidíš - a hlavně neuslyšíš jeho jedovatá slova."
Toužila jsem si sednout, ale bála jsem se, že už se nezvednu. Ou. Místo nohou jsem měla nějaké cizí rozbolavělé věci. Už teď jsem se netěšila na okamžik, až si zuju boty. Začala jsem si rozepínat kožešinový plášť.
"Máte o svobodné vůli... dost zvláštní představy," řekla jsem. Hlas jsem nepoznávala, ale určitě byl můj. Zajímavé, že si Thor myslel, že mě Loki ukecal.
"Odpusť," řekl skoro jako by se styděl. "Zašel příliš daleko."

Plášť jsem nechala spadnout na zem a udělala jsem dva kroky k parapetu. Byl kamenný, svítilo na něj slunce, a když jsem na něj položila promrzlé dlaně, hřál, prohříval tak nádherně, až se mi z toho dělalo slabo. Dívala jsem se na ty svoje ruce, špinavé a s olámanými nehty, položené na světlém kameni, ozářené asgardským sluncem, a prostoupil mě klid a mír.
Všechno se mi to srovnalo - už nebyla žádná pochybnost.
"Půjdu," řekla jsem. "Půjdu do podsvětí."
"To nedělej," řekl Thor rychle.
"Proč ne?" odvětila jsem. "Proč mě od toho zrazuješ, Thore?"
"Protože..." znejistěl. "Nepřivedli tě k tomu správným způsobem," řekl, a měl naprostou pravdu. Byla jsem jen pozemšťanka a má pýcha způsobila, že jsem si připadala jako mezi sobě rovnými. Jenže od chvíle, kdy se Loki rozhodl vzít tuhle záležitost za svou, mu trvalo podivuhodně krátkou dobu, než mě naprosto převálcoval a dostal přesně tam, kam chtěl. Snadno a rychle. Nebýt tak unavená, asi se tomu i zasměju. Proto ta Thorova lítostivá slova na přivítanou. Loki mu to řekl.
"Jsi jen člověk."
Přibyla k nám Frigga - možná jsem slyšela klapnutí dveří, nebo zaslechla kroky, ale věděla jsem, že stojí kousek za mnou.
"Dosáhla jste svého," řekla jsem. "Zamilovala jsem se do Lokiho." Nebylo zase tak těžké to vyslovit a vůbec jsem nepochybovala, že tomu okamžitě oba uvěřili. "Svého dosáhl i Loki. Žádné děti. Já to budu, kdo nastoupí místo Strážce."
"Ale to přeci nejde - " začal Thor.
"Thore, z vás dvou jsi to ty, kdo má být budoucím králem Asgardu," řekla jsem.
"Ovšem."
"Pak by ses měl naučit přijímat praktická rozhodnutí. Jinak nikdy nebudeš mít ty správné předpoklady." Slyšela jsem, že se pokročil blíž a pootočila jsem hlavu. Mračil se jako čert.
"Jak jen můžeš vyslovit něco takového," řekl trochu nazlobeně. "Zvlášť když jsem teď jediný, kdo ti chce pomoct!"
"Jsem za to vděčná. Ty však považ, že tvému mladšímu bratrovi trvalo vyřešit tuhle situaci asi tak dva dny. Ty náhradní řešení nemáš." Dokonce se mi to povedlo říct bez hořkosti.
"Lhal ti - "
"Ale vůbec ne. Od začátku do konce byl jediný, kdo mi v každém okamžiku říkal pravdu a nic mi netajil. Zapracuj na svých postojích, Thore. Emoce nejsou na místě."
Konečně se naštval a praštil za sebou dveřmi. Právě jsem se zachovala pěkně odporně a ani mi to neudělalo radost.
Frigga si slabě povzdechla. "Nečekala jsem, že to dopadne takhle," řekla.
"Ale vy mě nebudete zrazovat. Váš plán koneckonců vyšel - jste si jistá, že je Loki adoptovaný? Nahrávali jste si dokonale, a to jste to ani neměli domluvené."
"Budete dobrý Strážce."
"Loki se jasně vyjádřil, že on do podsvětí nepůjde. Obě víme, že se k tomu ani vůbec nehodí. Je v něm něco temného, ale to je jiná temnota. Jsme jako pravá a levá ruka tmy... Také řekl jasně, že ho nikdo nedonutí pořídit si dítě a udělal všechno proto, aby nemusel. Nebýt té knihy, možná si teď namlouvám něco víc o jeho motivacích. Ale on mi ji dal, hned na začátku. Abych si ji přečetla a všechny ty znalosti ve mě narůstaly a hnízdily, zatímco jsme vyráželi na cestu. Zjistila jsem z ní, že se skutečně mohu stát Strážcem podsvětí, za určitých okolností - ne jenom jako matka zvoleného dítěte, kdy jsem předpokládala, že tam odejdu s ním. Ne, já sama, a žádných dětí není potřeba, ani bych jim to nemohla udělat. Jestli byl Loki někoho ochoten chránit, nebyla jsem to já, Friggo, ale vás a také sebe - protože ve skutečnosti byste to byla vy, kdo by musel v krajní nouzi odejít k bráně. A on by skončil v cele, protože bez vašeho přispěvní by neměl zastání."
Už mi bylo docela teplo, dokonce i na ruce. Otočila jsem se ke královně.
"Chápete, proč vás vzal Loki na tu výpravu?" řekla trochu chraptivě.
"Ale ano," odpověděla jsem zvolna. "Přesně proto - abych si sáhla na dno. Aby všechny ty myšlenky dostaly možnost vyklíčit. Abych se do něj zamilovala." Viděla jsem, jak se jí oči rozšířily překvapením a maličko se nadechla. Kdybych měla nějakou ambici uvádět královnu do šoku, mohla bych si připsat další čárku. "Přesto byl fér, dal mi šanci, tak trochu to nechal v rukou osudu, možná si sám nebyl úplně jistý. Kdybych byla rychlejší, schopnější, odhodlanější... odešla bych na Zemi. Je docela ironie, že mě zastavil zrovna Thor, který jediný chtěl to samé. Bál se snad, kam ta brána vede?"
Frigga slabě přikývla.
Když jsem si uvědomila, že jsem mimoděk zaujala Lokiho postoj z chvil, kdy byl nazlobený - vzpřímený a s rukama za zády - s povzdechem jsem spustila ruce a prohrábla si vlasy. Je radost jednat s lidmi, kteří si nechávají emoce jen pro chvíle, kdy je pro ně místo. Rozhodně jsem se chtěla pokusit o to samé. Vydržet klidná, hlavně to vydržet.
"Byla to taková loterie s vlastními silami, osudem a horami. A také Lokiho schopnostmi, protože celou dobu působila jeho vstřícnost velice upřímně. Přesto, Friggo, nebudu tak nezištná, jak byste možná doufala. Mou jedinou podmínkou je, že pustíte Lokiho z vězení."
"To má být zasloužený trest pro nás? Vzteklý Loki pobíhající po Asgardu?" Připsala jsem jí bod.
"Já to dělám pro něj," povedlo se mi usmát. "Protože to tak chci a protože by to jinak nefungovalo - to je spřízněnost s vámi, kterou tím získám. Taky proto, že mi náhlá vlna ješitnosti velí dokázat něco podivuhodného, ačkoli zároveň dobře vím, že na té službě nic podivuhodného není; ale je to jedinečné místo. Vím, proč jste mě tam chtěla. Protože nikoho z těch, kdo projde branou... neodsoudím. Že?"
"Skutečně máte vhodnou povahu."
"Někdo to dělat musí," pokrčila jsem rameny. Začaly se mi chvět ruce. Kéž by to šlo vyřídit nějak rychleji, lusknutím prstů... Nevydržím už dlouho předstírat, jak jsem nad věcí. "A teď, jestli mě omluvíte..."

Šla jsem se umýt. Zout si boty byla přesně tak nepříjemná věc, jak jsem se obávala, ale ne tak moc, jak by být mohla. Pak jsem zalezla do postele, pospávala jsem, četla si v knize o Podsvětí a pila spoustu vody. Objektivně ta cesta trvala dva a půl dne. Subjektivně asi tisíc let. Byla jsem unavená, psychicky vyždímaná, praštěná palicí a měla jsem dojem, že se asi nikdy dost nevyspím. Po nikom jsem nic nechtěla, a už vůbec ne vidět se s Lokim. Jemu do očí bych nějaké své vyznání opakovat nedokázala, navíc on by mi tak snadno neuvěřil. Co na tom, že nejspíš přesně věděl, jak si stojíme; dokázal mě přesvědčit tak, jak říkal, a těžko v něm byly nějaké pochybnosti - o tom, jestli to celé dělám pro něj... nebo pro sebe.
Ale hlavně bych se nedokázala vzdát naděje. Abych dokázala být zamilovaná, nemohla jsem věřit tomu, že jsem jenom nástroj - samozřejmě. Já jsem prostě ve skutečnosti věřila tomu, že to všechno od něj bylo upřímné a jen jsem mu takle překazila plány.
Pozemšťanky jsou zkrátka ve své podstatě neskutečně naivní.
Konečně se mi povedlo si z hloubi duše pořádně zabrečet.

 

- Pokračování -





 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho nekromantka 8 nerla 17. 02. 2014 - 13:25
RE: Lokiho nekromantka 8 hospodynka 17. 02. 2014 - 14:54
RE: Lokiho nekromantka 8 ali nasweter 17. 02. 2014 - 16:04
RE: Lokiho nekromantka 8 chane 17. 02. 2014 - 17:11
RE: Lokiho nekromantka 8 maggi 17. 02. 2014 - 17:49
RE: Lokiho nekromantka 8 guizmo 17. 02. 2014 - 18:27
RE: Lokiho nekromantka 8 loki 17. 02. 2014 - 18:46
RE: Lokiho nekromantka 8 kitikara 17. 02. 2014 - 21:09
RE: Lokiho nekromantka 8 alcazar 17. 02. 2014 - 21:33
RE(2x): Lokiho nekromantka 8 nerla 17. 02. 2014 - 21:51
RE: Lokiho nekromantka 8 loki 17. 02. 2014 - 22:04
RE: Lokiho nekromantka 8 vendy 18. 02. 2014 - 10:48
RE: Lokiho nekromantka 8 mandelinka 18. 02. 2014 - 10:49
RE: Lokiho nekromantka 8 lucy* 18. 02. 2014 - 17:30
RE: Lokiho nekromantka 8 loki 20. 02. 2014 - 11:13
RE: Lokiho nekromantka 8 fenris myt 20. 02. 2014 - 19:58
RE: Lokiho nekromantka 8 eycis 20. 02. 2014 - 20:14
RE: Lokiho nekromantka 8 scar* 20. 02. 2014 - 21:06
RE: Lokiho nekromantka 8 loki 23. 02. 2014 - 19:08
RE: Lokiho nekromantka 8 sun 02. 12. 2014 - 12:14