Lokiho nekromantka 1

1. leden 2014 | 01.01 |

Začalo to jako hra; a když bylo potřeba udělat rozhodnutí, mohlo být rozverné a lehkomyslné. Ale! My tu máme Lokiho. (To je úplně jasné. Bez Lokiho by to nešlo.) A kde jsou ve hře bohové, tak nejde nikdy o nic míň než osudy celých světů a lehkomyslnost se nedoporučuje, pokud se chcete dožít rána. Nejsem si ještě sama úplně jistá, jak to celé skončí. Ale mohu slíbit, že nebudou chybět krásné ženy, odvážní muži, oslizlé obludy, děsivá magie, rozličná nebezpečenství a náznaky osudů horších než smrt!

Ležela jsem v křoví, snažila se být naprosto a zcela neviditelná, a proklínala magii, která si jako vždy pracovala tak trochu po svém, a hlavně nepracovala po mém. Měla jsem seznam kouzel dlouhý snad kilometr. Proč jsem si na něj nepřidala neviditelnost, když jsem byla naposledy v chrámu?
"Musí tu někde být..."
Zatajila jsem dech. Černý plášť je krásná věc, když povláváte ve větru, ale neuvěřitelně nepraktická v lese, a uprostřed křoví překvapivě nápadná. Skutečně jsem záviděla hraničářům ty jejich zelené úbory a v téhle chvíli i barbarům kožešiny – začínalo mi být chladno – a vlastně všechno všem, hlavně když nemuseli ležet na holé zemi. Blížil se okamžik, kdy začnu raději utíkat a místo magie a mečů rozhodnou rychlé nohy. Ne že by mi hrozilo něco horšího než donucení ke spolupráci. Ale já tak strašně nechtěla zabít půl dne tím jejich obřadem!
"Ha!" zařval někdo. "Elf! Zabijte ho!"
"To není elf," řekl druhý prakticky, "nemá uši."
"Možná hraničář, je v zeleném..."
"Ustupte mi z cesty, smrtelníci."
Ten hlas mě nadzvedl. Tak především to byl hlas dospělého chlapa. Skutečně dospělého, ne některého z těch sedmnáctiletých ušáků. A nepoznávala jsem ho, což bylo zvláštní, protože po těch letech jsem znala snad všechny. Že ho nepoznávali barbaři naopak nebylo divné vůbec – rekrutovali se většinou z nováčků.
"Ty vole, koukej na ten ohoz, to je npc. Víš, co říkal náčelník, napřed se ptát, zabít až potom!"
"Je to drow!"
"Nebo upír."
"Poslední varování. Zmizte."
Hlas jak zvon. Vyhrabala jsem se ze svého úkrytu – nikdo se po mně ani neohlédl – a snažila se zjistit, jaká je situace. Houfek barbarů obklíčil nějakého vysokého chlapa. Viděla jsem ho zezadu, ale i tak bylo jasné, že má výtečný kostým a úžasné vlasy. Dobře, přiznávám. Na dlouhé vlasy mám u chlapů vážně slabost. Povědomý mi nebyl. Jsme tu třetí den, nevšimnout si tohohle?
Udělal krok dopředu a kluci s nadšením pozdvihli meče.
"Co to má znamenat?" řekl a z jeho postoje jsem četla jakousi nerozhodnost. Pravda, ta zoufalá přehlídka klacků obalených molitanem by rozplakala i nejstatečnějšího muže. Jak říkám, barbarské hordy se rekrutují z nováčků.
"Vyjev mi svou totožnost!" vykřikla jsem. Prudce se otočil a ruka mu sjela k dýce na opasku.


"Jsem bůh, ty nicko," opáčil. Vypadal, že musí být v lese snad od noci. Po kolena mokrý od trávy, vypadal unaveně. Možná by se nechal zajmout už jenom proto, aby si mohl dát oraz.
"Tak bůh, říkáš," zopakovala jsem pohrdavě. "Jsem nekromant šesté úrovně, druhý mezi moudrými, strážce Hlásky. A všichni přítomní barbaři právě docházejí k názoru, že jsou rádi, že mě tu mají, protože jinak by bylo za chvíli po nich." Barbaři zřejmě skutečně došli k názoru. Nechali nás. Jinak řečeno, jako vždy stačilo lidem říct, co mají dělat, a oni to s úlevou udělali.
Chlapovi konečně došlo, že jsem se mu nepředstavovala náhodou, ale že si snažím vyjasnit vzájemný status.
Zatvářil se lehce vyděšeně. Moc mu to nešlo. "Šesté úrovně, říkáš? Myslíš snad, že se zaleknu tvých kouzel a prozradím ti veškerá svá tajemství?"
Neměl na sobě žádné běžné insignie, ani lístečky se životy. Kdyby to nebylo tak nepravděpodobné, klidně bych uvěřila, že jsme právě ochotně zahrnuli do děje náhodného kolemjdoucího – on prostě nevypadal jako hráč. Jenže, kolik náhodných kolemjdoucích se dá najít na téhle straně kopců, v úžasném kostýmu, a tvrdit o sobě, že jsou bozi? Nejspíš chudák, co se zamiloval do špatné holky, a ta ho sem dovlekla sebou.
"Osteoparidikus!" vykřikla jsem a přidala pár maniakálních gest. "Protože pokud nemáš kámen Ghí nebo odolnost na osmičce, právě se hroutíš s bezvládnými svaly k zemi, ač vnímáš vše, co se kolem tebe děje." Začal se hroutit k zemi. Nezdálo se, že by se musel moc přemáhat. "Necítíš bolest, ne fyzickou. Co s tebou dělá ten pocit ponížení, ach – bože? To si můžeme vyjasnit později." Přiblížila jsem se k němu a předvedla svůj nejlepší zlý úsměv. "Mám pár otázek a věř, že jestli nebudu spokojena s tvou ochotou, budeš po zbytek věčnosti -"
"Na něééé!"
Prudce jsem se ohlédla.
"Vytvořte obrannou formaci!" zakřičela jsem. "Braňte se, jsou to jenom ghúlové! Prokleju každého, kdo začne utíkat! Pozor na jedovaté zuby!" Nic nestmelí lépe než společný nepřítel.
Ghúlů bylo hodně a kromě kouzel přišel ke slovu i můj tesák. Přesto mě jeden z nich pokousal a když barbaři nakonec zvítězili, nejspíš proto, že ghúlové pomřeli smíchy při pohledu na jejich styl boje, byla jsem oslabená jedem kolujícím mi v žilách a neměla jak utéct. To, že jsme ještě před chvílí bojovali bok po boku, už nic neznamenalo.
"Takže, nekromantko," ucítila jsem ostří meče na krku a oslnil mě lesk několika nadšených šklebů. "Hodila by se nám tvá pomoc." A jejdanáčky. "Jistě budeš ochotná a vstřícná. Nemám pravdu?"
Opatrně jsem prstem odklonila meč a pracně vstala.
"Vy budižkničemové," zavrčela jsem. "Co si to dovolujete? Víte, kdo já jsem? Myslíte, že -"
Jeden z nich mě praštil pěstí do břicha. Předpisově jsem sklapla a se zaúpěním padla na kolena.
"Neudělal jsem ti nic!?"
"Rollplaying, vole," ucedila jsem. "Vždyť ses mě ani nedotkl."
Můj božský zajatec právě mizel v křoví. Sakra.
Těsně nad vrcholky stromů proletěl vrtulník.
"Drak!" vykřikla jsem a když zdvihli hlavu i ti, kteří se za ním v první chvíli neohlédli, pokusila jsem se zdrhnout. Neprošlo to.
Na další dvě tři hodinky jsem měla o zábavu postaráno.

Do města jsem se dostala až hodně pozdě odpoledne, hladová jak vlčák. Můj stan stál hned na kraji nejblíž k lesu, velké, patřičnými obrazci pomalované tee-pee. Pár spacáků pohozených vzadu u stěny možná kazilo dojem, ale stolek u vchodu s rituálními noži, lahvičkami s krví, jedovatými bylinami a hromádkou amuletů dělal co mohl, aby ho zase napravil.
Nikdy mě při návratu do města nepřestalo bavit se rozhlížet a zase jsem se musela začít (připitoměle) usmívat. Náměstíčko s kůlem na popravy, velkým ohništěm a poradním kruhem; velmi, velmi dlouhý jídelní stan (momentálně narvaný k prasknutí), řada plátěných přístřešků a další dvě tee-pee, která vypadala dost k světu, všichni s patřičnými symboly kolem vchodů. Ty obyčejné, pestré stany, pak stály za další řadou stromů, aby nekazily dojem. Vypadalo to tu skutečně dobře, organizátoři se úžasně vyřádili. Všude pak samozřejmě hromada lidí v kostýmech, díky kterým vzduch přímo vibroval tím něčím...
Ještě jsem ani nestačila shodit plášť, když mi vojáci přivedli nějakou ohnívající obludu. Jak jinak - v lese jsem možná byla nepřítel, ale tady zástupce cechu, který musel spolupracovat se starostou. Tvor to byl zarostlý a špinavý a už jsem chtěla navrhnout, že by měli začít návštěvou u místního lazebníka, když na mě upřel krhavé zraky, vyrval se nedbalým vojákům a s hladovým chroptěním se rozběhl přímo ke mně. Vážně? Zombie na nekromanta? Tak to si vychutnám. "Askala deino!" vykřikla jsem s patřičným gestem a foukla přes svůj (molitanový, ale stříbřitě natřený) tesák směrem k němu. "Za deset a pekelně to pálí," šeptla jsem láskyplně jen a jen pro něj. Se strašlivým skřekem padl k zemi.
"Co to má být?" obrátila jsem se vztekle k vojákům. "Atentát na ?"
Omluv jsem musela vyslechnout tolik, že jsem málem umřela hlady.
Konečně, konečně jsem se s ešusem v ruce mohla vypravit pro vytouženou polívku. Ani tentokrát jsem nedošla.
"Páni... nemáš tu staršího bráchu?" zastavila jsem se nad klukem sotva osmnáctiletým, který byl neuvěřitelně podobný mému odpolednímu skoro-úlovku. I kostým měl stejný, jen trochu jednodušší, ale očividně od stejného krejčího. Delší tmavé vlasy. Modré oči. Safra. Kéž by mi bylo o deset míň. Dobře, spíš o patnáct.
"Jsem neviditelný," řekl a ukázal prstem na ruku, kterou si držel nad hlavou. I hlas byl podobný, jen trochu vyšší. Za pár let budou jak dvojčata.
"To byla jen neherní otázka," pokrčila jsem rameny. "Potkala jsem ho v lese – úžasný zjev."
"Aha," netvářil se kluk nijak nadšeně. "Ta nekromantka."
"Ano, ta."
"On... už musel jet, neměl možnost se zdržet. Jen mě přivezl."
"Škoda. Jdeš na večeři?"
"Ne."
A to já zase jo a tím, že jsem dostala košem, jsem se nijak netrápila. Moji předobří podřízení mi drželi místo u stolu, takže jsem jim mohla soupis dnešních questů proškrtat docela civilizovaně, a vůbec si mě snažili hrozně předcházet, protože v noci se měl vyvolávat upír, a k tomu bylo potřeba jen pěti lidí a ne všech deset, kteří se o to hladově hlásili.
"Nechcete to odložit? Bude pršet..."
"To není bouřka, to je vrtulník!"
"Opět. Dneska potřetí."
"Počtvrté. Lítal tu i odpoledne."
"Stejně bude pršet."
"To není takový ten malý jesličkový krmelec, je to tam fakt velký, vejdeme se všichni."
Poslala jsem je s panákem medoviny za Magdou, ať zjistí, jestli se jich může účastnit taková tlupa, a počítala, jak to uděláme v noci v případě nějakých nepříjemností, když mi tu prakticky nikdo nezůstane. Asi nijak. Zatím nás starosta potřebuje... a já se aspoň vyspím v klidu.
Než jsem do sebe dostala druhý ešus polévky, byla už tma. Kolem ohně tancovaly vodní nymfy, což bylo asi tak trochu všechno proti všemu, ale tancovaly moc hezky a tak to nikomu nevadilo. Zaslechla jsem skřety stěžující si na nedostatek akce a obratem jsem jim prodala informaci, že se na ně chystají vrrci; o pět minut později jsem už šeptala vrrkům do ouška, že skřeti začali plánovat lov na kožešinky. Aby se to trochu oživilo, slíbila jsem vrrkům za skřetí hlavy nějaký slabší magický amulet a skřetům za vrrčí kůže ten samý. Uvidíme, kdo z nich si pro něj nakonec přijde.
Obešla jsem zbytek nekromantů, se kterými jsem se nepotkala u večeře. Svého zeleného mládence jsem si nemohla nevšimnout. Bloumal mezi stany a já si vynadala, že po něm tak koukám. Nezačnu být přeci na stará kolena na zajíčky? Ne, na ty ne. Ale ten jeho brácha...! Měla bych se vážně naučit poohlížet někde jinde. Fantazáci se mi mimo hru neosvědčili.
Pak se zase ztratil z dohledu, když hraničáři přitáhli elfa se špičatýma ušima a veřejně mu podřízli hrdlo, protože nechtěl vypovídat. Po chvíli se odplížil a po nezbytných úpravách vynořil v kostýmu šerifova vojáka, aby se radostně účastnil vyšetřování zmizení vlastní mrtvoly.
Ne, nebude se mi chtít zpátky domů.

Slabě zahřmělo – tentokrát skutečně, žádný vrtulník – a na plátno nad mou hlavou dopadly první kapky. Mohlo být k půlnoci a kolem poradního ohně už bylo ticho. Z přehnané pilnosti, a taky proto, abych si stačila odskočit dřív, než u toho promoknu na kost, jsem se ještě vyhrabala ze stanu. Můj úlovek před minulým deštěm tvořil jeden foťák, toulec se šípy a dvě mikiny. Tentokrát toho bylo trochu víc, odhadem tak metr osmdesát, a prozradilo se to menším záchvatem kašle.
Posvítila jsem si na to baterkou. "Promiň," řekla jsem polohlasem, když jsem se trefila akorát do obličeje. Oči se mu trochu nepřirozeně zaleskly, ale skoro hned se nespokojeně odvrátil. "To jste si ještě nedali pokoj?"
"Co chceš?" zavrčel. Chtěl zavrčet. Zasípal.
"Hmmm..." Natáhla jsem ruku a na okamžik mu ji položila na tvář. Strhnout zpět jsem ji stačila dřív, než mi ji srazil. "Zalez do spacáku a vyhřej se," řekla jsem. "Mám sebou nějaký paralen, jestli chceš. Že máš horečku vidím i v té tmě."
"Nepotřebuji tvou pomoc."
"Děláš z toho zbytečné drama," odsekla jsem tak nahlas, jak se to jen šeptem dalo. "Máš tu vůbec stan?" Vždycky se našel nějaký expert, co přivandroval jenom s dekou. Když vypadal dost k světu, nějaké bydlení si zpravidla rychle našel.
"Nestarej se."
Natáhla jsem ruku. "Ariste padme vadero," pronesla jsem hlubokým hlasem právě vymyšlenou inkantaci. "Pokud nemáš odolnost alespoň na... něčem hrozně vysokém, musíš mě následovat. Jinak tě čekají nejstrašlivější muka."
"Proč?"
"Protože ve stanu máme ještě místo a je skutečně hrozná hloupost zůstávat na dešti."
Konečně se zdálo, že to vzdal. Ach jo. Nejsem tu náhodou proto, abych si od toho neustálého obskakování trochu odpočinula? Jsem. Jde mi to? Nejde. Mohla jsem ho tu nechat? Nemohla.
Vykročili jsme zpět. Cestou jsem hmátla pod plátno, kde, jak jsem věděla, byly zásoby dřeva pro kuchyni, popadla pár lepších polen a alibisticky si to omlouvala vyšším dobrem. Vzhledem k tomu chrchlalovi bude lepší udržovat oheň v tee-pee celou noc. Srpen už dokázal být hodně chladný a ranní jinovatka byla možná romantická, ale ne s mokrými botami na nohou.
"Jak ti mám říkat?"
"Neměl bych si to nechat na nejstrašlivější muka?" ušklíbl se. "Jsem Loki!"
"Ale božínku. Ještě že ne rovnou Zaklínač." Ne že by se mezi těmi mladšími vždycky nějaký nenašel. Přímo jsem cítila jeho zmatený pohled, ale neřekl už nic.
Kousek nad hlavou nám znovu proletěl vrtulník. Tohle už bylo vážně divné, navíc jsem měla dojem, že v bouřce obvykle nelétají? Měli jsme všechna potřebná povolení, ať už od majitelů pozemků nebo zdejší policie, kvůli nám to být nemohlo... možná se tu blízko konají nějaké manévry. Měla jsem jakýsi matný dojem, že kus dál na západ je vojenský prostor.
"Do nejhlubšího sklepení s tebou!"
Bez odporu zmizel ve stanu. Protáhla jsem se za ním a složila dřevo u ohniště.
"Nyní, když jsem tě vlastníma rukama dovlekla mezi zdi Hlásky, věz, že se odsud živý nedostaneš. Trvá tvé prokletí, ve kterém jsi mi poslušen, nebo tě budu muset připoutat řetězy ke kamenným zdem?"
"Trvá," zachraptěl. "Podle stavu mých... mého těla, bude trvat nejméně do rána. Ó mocná nekromantko." Budiž mu ta trocha ironie odpuštěna.
Budiž mu odpuštěno i to, že jenom přihlížel, když jsem mu chystala místo na spaní - tak blízko ohni, jak jen bylo bezpečné. Na světle vypadal mnohem hůř, než jsem čekala, rovnou jsem postavila vodu na čaj a strčila mu dva paraleny. Dost nedůvěřivě se na ně zahleděl.
"To je na tu teplotu. Kotlík si pak nech položený tady," ukázala jsem mu placatý kámen, "budeš mít teplý čaj až do rána."
Venku se pořádně rozpršelo. Zítra dopoledne bude v lese všechno mokré a odpoledne zase budeme padat vedrem.
"Kde jsou ostatní?" zeptal se.
"V lese, na obřadu. V jejich zájmu doufám, že ten krmelec má opravdu pevnou střechu."
Loki se už bez odporu zabalil do přidělených dek, já se nasoukala do spacáku, a chvíli jsme ještě přes oheň koukali jeden na druhého. Ani nevím, kdo zavřel oči první.

Někdy nad ránem mě probudilo vědomí, že jsem chtěla přikládat. Z ohně už moc nezbývalo, ale na oživení stačilo přihodit trochu dřeva. Při pohledu na mého společníka jsem se ale málem pořádně spálila. Neležel tam ten mladý kluk, kterého jsem skoro násilím zatáhla do stanu. Ležel tam ten chlap z odpoledne. Mohutnější postava, trochu delší vlasy, věk určitě přes třicet. Žádná horečka nemohla udělat tohle.
To bylo tedy... skutečně zvláštní. Ovšem jako vtip to bylo skvělé, i když mi bylo trochu líto toho mladšího, jestli kvůli tomu musel běhat někde v dešti. Snad ten stan vážně měli.
A herně! Postava, která "mění věk", to je úžasné. Skoro jako ta naše dvojčata, co hrála jednu osobu, která se umí přemisťovat v prostoru. Některým hráčům trvalo hodně dlouho, než na to skutečně přišli.
Spal a bylo mu viditelně bídně. Dýchal ztěžka, na obličeji se mu perlily kapičky potu, byl bledý a klepal se v zimnici. Zřejmě šli s bráchou ve vzájemné podobnosti do takové důslednosti, že chytali i stejného bacila.
Původně jsem nechtěla půjčovat cizí spacáky, ale kdo na to má koukat... posbírala jsem po stanu co bylo a obložila ho ze všech stran, aby se trochu zahřál. Vtip nebo ne, tu horečku nefilmoval. S úlevou jsem se pak zahrabala zpět do vlastního a po chvíli se mi povedlo znovu usnout.
Ráno nás probudil rachot od vchodu.
"Poutníci nebozí žádají o vpuštění!" ozývalo se hlasitým šepotem – většina tábora nejspíš ještě spala – a když jsem trochu dezorientovaně zvedla hlavu, viděla jsem přímo na Lokiho, který otevřel oči ve stejné chvíli a teď právě se měnil do své mladší podoby.
Přímo před mýma očima.
Se měnil.
Měnil se.
"Dobré jitro," řekla jsem, jako bych nic neviděla, a i se spacákem přeskákala ke vchodu. Těch pár šňůrek jako ochrana před zbloudilými opilci zpravidla stačilo bohatě, žel nejen před těmi. Dovnitř se nahrnuli čtyři nevyspalí, ale nadmíru spokojení nekromanti.
"Máme upíra! Obřad se povedl, bylo to úžasný, hrom bil jak kdybychom ho měli objednaný... kohopak tu matko máš?"
"To přinesla kočka. Hele, tady jsou lidi, co ještě chtějí spát..."
"Víš, kolik je? A vůbec, za chvíli je tu starosta, že se mu za á ztratil jediný syn, za bé že někdo v noci vyssál dvě panny... víš, jaká fuška byla najít tady pannu? Až to praskne, budeme muset přejít do ilegality."
S drkotajícími zuby jsem vylezla ze spacáku, oheň neoheň, bylo mi z něj příjemně vyhřáto. Loki seděl uprostřed svého hnízda, očima těkal z jednoho na druhého, a vypadal zdrchaně. Horečka mu viditelně moc neklesala.
"Gore, Maxi, když už tady bude tak živo, oddělte mu budoárek, nemá smysl ho stěhovat..."
Ani jsem nemusela říkat proč. Kluci naštěstí bez reptání rychle upravili tee-pee tak, že se oddělil malý prostor pro jednoho a Max tam dokonce přestěhoval svoje milované slaměné lůžko, aby byl Loki izolovaný od země. Praxi v tom měli a potřebný kus plachty taky. Dokud s námi jezdila Maxova bývalá přítelkyně, strašně trpěla při představě, že by měla spát ve stanu s cizími muži. Pak se zjistilo, že je problémem spaní ve stanu jako takové, protože i se zástěnou ji viděli ráno dřív, než se stačila nalíčit. Nakonec se jako hlavní zdroj potíží ukázal Max jako takový.
"Jak se vůbec jmenuje?" zeptal se mě Gor.
"Loki."
"Ještě že ne rovnou Zaklínač."
Za chvíli byla marodící jednotka uklizená z dohledu, zabalená do dek a vybavená další porcí paralenu, čaje a nějakých snídaňových přebytků. Napřed jsem se ho chtěla zeptat, kde má věci a jestli mám někomu říct, že je tady... ale nezeptala jsem se. Před chvílí jsem možná skutečnost, že se mi proměnil před očima, ještě dokázala odložit na pozdější zamyšlení, ale to nešlo donekonečna. Samozřejmě, že uprostřed hry jsem musela být náchylenější na nějaké triky a optické iluze o tisíc procent víc než kdykoli jindy, ale... vcelku jsem svým očím věřila. Byla jsem polomrtvá zvědavostí, jak to sakra udělal. Navíc pořád tu byl ten fakt, že mu bylo zjevně zle. Nechtěla jsem udělat nic, co by ho mohlo vyplašit a pohnout k tomu, že by mi zmizel z dohledu. Omezila jsem se proto jen na obecné: "Můžu pro tebe něco udělat?"
Odpověděl jen tiše a snad poprvé bez bojovnosti v hlase: "Ne, děkuji."
Bylo jasné, že nejspíš znovu usne. Nechala jsem ho být. Dneska se odsud nehnu.

Ostatním skutečnost, že jsem chtěla dobrovolně zůstat v táboře, přišla vhod. Naše situace přituhovala, ozývaly se první hlasy, že nekromanti mezi počestné obyvatele města nepatří a měli bychom být vyhnáni, možná nejlépe vyhlazeni a koneckonců, upálený nekromant, dobrý nekromant. Žehlila jsem co se dalo, uplácela hlavy ostatních cechů jak na běžícím páse, rozdávala úkoly. Slunce už bylo hodně vysoko, když se konečně milostivě objevil i náš Mistr, s očima ještě zalepenýma spánkem. Už mě ten ochlasta štval, dělala jsem koneckonců jeho práci. Dobře, bavilo mě to. Hmm... obratem jsem za defraudované cechovní zlato najala pár skřetů, ať mu zakroutí krkem, a poslala je počíhat si na něj u chrámu magie, kam si musela chodit každá magicky činná osoba aktivovat svá kouzla. S trochou štěstí mě budou při obědě oslovovat "vážená Mistryně". Organizátoři se s tím už nějak vyrovnají.
Tu a tam jsem hodila očko na Lokiho. Byl úplně tiše, jen podřimoval. V pravidelných intervalech jsem mu pokládala k ruce nové várky čaje a nějaké jídlo. O něco později bylo všechno pryč. Hlad musel mít hodně velký, když měl takový apetit i s horečkou. Před polednem se konala v lese nějaká větší bitva, prý se do sebe z neznámých důvodů pustili skřeti a vrrci, a v táboře nezůstal skoro nikdo. Byl klid – a Loki konečně usnul pořádně. Dočkala jsem se.
A on se skutečně proměnil. Neviděla jsem to v přímém přenosu, ale v jednu chvíli tam byl mladší, ve druhém starší, a opravdu se nemohli stačit prohodit, protože jednak jsem se ze stanu nehnula, jednak jsem ty deky na něm osobně skládala a zaručeně byly zahrnuté stejně.
Tak to bylo... úžasný. Pošklebovali jsme se nad přezdívkou, která dokonale seděla, protože co jsem si tak vybavovala z mytologie, Loki skutečně uměl měnit podobu. Jak to asi dělal?
Možná byla důležitější otázka – proč? Kostým nekostým, jeho starší já tu bylo jako pěst na oko. Nás stařešinů přes třicet tu nebylo moc a většinou jsme se znali z dřívějších akcí. Jako mladý ušák zapadal dokonale a buď tedy měl představu, kam se dostal, nebo se uměl sakra rychle přizpůsobit. Kdybychom se nepotkali v tom lese, ani bych si ho později nevšimla. Takže... zapnula jsem všechny záložní paranoidní mozkové buňky. Chtěl zapadnout. Ne vyniknout, ale zapadnout. Už druhý den nad námi létaly vrtulníky, které nepatřily záchrance, ale třeba byly policejní nebo vojenské? Možná bylo přehnané si představovat, že ho hledají, ale mohlo mě něco takového nenapadnout...?
Nějak se mi to nedařilo celé domyslet. Byla tu samozřejmě ta romantičtější možnost o uprchlíkovi pronásledovaném tajnými agenty. Pak ta realističtější, která hovořila o uprchlém zločinci. Jenže – měnit podobu... hmm. Měla jsem pocit, že se uvnitř sebe přímo třepu nedočkavostí dozvědět se víc.

Vyšla jsem ven ulovit nám něco teplého k jídlu, ale potkala mě neuvěřitelná smůla v podobě jistého plecháče, se kterým jsme měli už den před tím nějaké nesrovnalosti. Začali jsme se hádat (odolejte, když má charisma na nule), pak se mě pokusil probodnout mečem, já na něj seslala své nejlepší paralyzující kouzlo, po kterém se skácel s působivým rachotem, a místo lovu na kalorie jsem se potácela rychle pryč z očí. Místní pořádkové síly se zatím pokoušely v nadšeném zmatku zatknout všechny přítomné s tím, že ve městě je zákaz soubojů a trestné je být i pouhým svěkem.
"Ksakru, to bolí," vydechla jsem, sotva jsem vpadla do stanu. "Bezectný bastard oděný v hávu ctnosti. A hele, ty už jsi vstal? Klidně se vsadím se, že to on ukradl mou knihu... Taková drzost! Mysleli snad, že mě, MĚ! Zastaví takový slaboch? Proti ohni ohněm, to se musí... ach." Pohlédla jsem na svou zraněnou paži. "Tolik krve, a zrovna mé."
Do stanu nahlédla jakási střapatá hlava. "Gox vzkazuje, že to přes ten jekot nebylo slyšet, ale že měl otrávenou čepel a máš to za šestnáct."
Protočila jsem panenky a skácela se k zemi tak, abych polovinou těla vhodně trčela ze stanu ven. Jenže Loki nelenil a vtáhl mě dovnitř.
"Kdo je teď v čí moci, nekromantko?" zašeptal. Proletěl nad námi další vrtulník. Jak příhodné.
"Nejsi náhodou ještě pod kouzlem?"
"Tvá krev mne vyléčila?" zkusil. "Stříká tu všude okolo..." No dobře, to by šlo.
Malátně jsem otevřela oči. "Jestli mě nevyléčíš, tohle budu regenerovat až do večera," řekla jsem slabým, skomírajícím hlasem.
"Lituji," řekl. "Nepotrpím si na dobré skutky."
"To jako že se stihnu konečně naobědvat? Díky, ó bože." Vstala jsem, shodila plášť a odepnula si barevné kódování připnuté na rameni. Od teď jsem mimo hru. Později řeknu klukům, až se vrátí z lesa, ale teď mi malá přestávka přišla vhod.
"Vypadáš líp," řekla jsem.
"Musím už odejít," odpověděl sípavě. Když se pokusil promluvit jinak než šeptem, bylo rázem jasné, že skoro úplně ztratil hlas. "Jsem vděčný za tvou pohostinnost."
"Vypadáš líp asi pět minut," zamračila jsem se trochu. Na jeho mladší já to bylo snadné. "Díky tomu, že jsi se prospal. Nevydrží to dlouho."
"Musím jít," zopakoval.
"Dobře, počkej. Tvé musím jít bezpochyby znamená, že budeš pokračovat směrem do města."
Bez hnutí na mě hleděl.
"Nejsi dost v pořádku ani na to, aby tvoje mimika a gestikulace odpovídala věku," řekla jsem trochu kousavě. Reagoval skvěle. Totiž: skoro vůbec. Jen celý maličko... zklackovatěl? Jeho mimika a gestikulace, abych tak řekla svými slovy, začala více odpovídat věku. Úžasné. Nenechám ho odejít, i kdybych ho měla nechat svázat.
"Co prosím?" ušklíbl se trochu.
"Nech mě chviličku mluvit, prosím." Zdálo se, že nechce. Pohnul se s měrem k východu ze stanu. Zastoupila jsem mu cestu. Prostor, kde jsme mohli oba stát vzpřímeně, nebyl velký, a byli jsme si až příliš blízko. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Skoro jsem čekala, že se pokusí projít násilím. Pak ale jeho pohled změknul.
"Naslouchám," zašeptal.
"Do města je to skoro třicet mil. To už dneska neujdeš, v noci nejspíš bude zase pršet, uženeš si leda zápal plic. Ty vrtulníky – hledají tě? Přišel jsi do našeho tábora, protože... protože v lese tě mohli najít. Oni... asi budou mít přístroje, kterými tě mohou zaměřit, přesněji, které dokáží vyhledat člověka, snad podle tělesného tepla. Tady je ale lidí spousta."
Jeho pohled neříkal ani ano ani ne. "Fantazírování."
"Však by mě ani nenapadlo tomu věřit, kdybych tě neviděla, jak se měníš," ujistila jsem ho. Ani nemrknul. "Proč zrovna vlastní mladší já?"
Trochu odevzdaně pokrčil rameny. "Je to nejsnadnější. Bylo to dostatečné."
Což byla, koneckonců, pravda.
"Oukej, takže... nech mě domluvit," zastavila jsem ho, když mi chtěl proklouznout. "Zítra kolem poledního jedou z kuchyně pro zásoby, jediné auto, které smí až sem. Řeknu jim, že tě beru k doktorovi, svezou nás. Ve městě – záleží, co chceš. Můžeš si jít po svém, můžu tě hodit na nádraží."
Váhal. "Proč bys to měla dělat?" To jeho špitání mohlo to znít úžasně intimně, kdyby při tom tak nesípal.
"Budu doufat, že mi řekneš, co jsi zač," prozradila jsem se bez váhání. "Jak to děláš, víš, s těmi proměnami. Když se dozvím i proč tě honí, budu nejšťastnější, ale tady si nedělám moc velké naděje."
"To je tak neskutečně naivní, až je to ohromující," řekl Loki.
"Asi jo," podrbala jsem se v rozpacích ve vlasech. "Ale, ale... jak to říci... Když jsem tě našla, jenom jsi se snažil zapadnout." Nevěděla jsem přesně, jak pojmenovat skutečnost, že se nesnažil nic ukrást, nikoho napadnout, nikam se vecpat. Navíc jsem si za něj přeci jen začala připadat odpovědná – když už si ho tu pěstuju. "Vyspi se ještě, najez, zmiz. V pohodě?"
"Pragmatické řešení."
"Celá já. Hmm. Doufám, že nejsi masový vrah, nebo tak něco?"
"Celou dobu jsem si přál, aby ses zeptala -"
"Koukalo ti to z očí."
"- a já si mohl podržet svůj názor o lidské inteligenci."
"Nedokázala jsem tě zklamat. Ale já se obvykle v lidech nepletu – alespoň ne moc – netvrdím, že mě to přesvědčení už nestálo docela dost peněz. Ale ty skutečně nevypadáš jako šílenec, i když je pravda, že jestli mám někdy mít naději na úplně zkreslené vnímání, tak je to uprostřed boje o přežití."
Neřekl nic. Nijak se nezatvářil.
"Fiktivního boje o přežití. Ty jsi... připadá ti to hloupé. Jsi voják? Ne, to na tebe nesedí."
"Jsi bystrá," řekl. "Přiznám ti proto, že lidé, kteří již dávno nejsou dětmi, pobíhající s dřevěnými meči obalenými v měkkých látkách a předstírající, že bojují proti zrůdám, jsou pro mne skutečnou novinkou, zcela nepochopitelnou a abstraktní. Stále vlastně ještě váhám, jestli to celé není... vtip na můj účet."
"A není to krásný svět, kde si i dospělí mohou takhle hrát?" zasmála jsem se.
Znovu se v něm mihlo jakési nepochopení, velice hluboké. "Nejsem voják," řekl nakonec.
"Ale bojoval jsi."
"To ano."
"Je to druh her, pro které musí mít lidé zvláštní smysl. Možná by bylo zajímavé zjistit, kolik z nich by bylo schopných fungovat v reálných situacích..."
"Ty ano."
"Já možná ano," připustila jsem. "I když nevím, jestli v boji. Ale já už jsem na zdejší poměry docela stará. Navíc mám pitomou práci, kde mi nikdo nedopřává luxus podrobných pokynů." Nechtěl jsem o tom začínat a ulevilo se mi, když mi věnoval tázavý pohled, ale nahlas se nezeptal. "Takže Loki," pokusila jsem se zatvářit vážněji. "Co jsi zač?"
"Jak jsem řekl. Jsem Loki. Loki z Asgardu."
Už toho mluvení na něj bylo zjevně moc. Sípal tak bídně, že mu nebylo skoro rozumět. Skoro.
"Loki z Asgardu."
Přikývl. A znovu se proměnil – přímo přede mnou, ve své starší já. Zvedla jsem oči trochu nahoru, abych mu mohla stále hledět do tváře.
"Tohle bych chtěla umět!"
"Těžko."
"To byl jen takový řečnický... hmm. Loki. Z Asgardu. Toho Asgardu." Ráda bych to zpochybnila. Nějak mi k tomu chybělo odhodlání i munice. "Řekni mi jednu jedinou věc, Loki z Asgardu," řekla jsem, protože bylo úplně fuk, pokud lhal, ale bylo to důležité, pokud mluvil pravdu, a také bych nerada propásla nějakou stopu, pokud to stále byla hra.
Tázavě pozdvihl obočí. "Jsi nemocen. Je to zaručeně pozemský bacil, který si drze dovolil skočit na tvé božské já, nebo nějaký asgardský? Víš, tady bychom zvládli karanténu bez potíží, ale kdekoli jinde..."
Zřejmě pochopil, o co mi jde. Položil si ruku na srdce.
"Přísahám, že v tomto ohledu neohrožuji Zemi ani v nejmenším. Je to pozemská záležitost."
"A v jiném?"
Náhle se pousmál. "V žádném. Jsem váš budoucí král," řekl slavnostně a skoro to zaznělo jeho hlasem.
"Páni," vrátila jsem mu úsměv. "Dostanu místo u dvora, když neprozradím opozici, že na tebe stačí pšíknout a máš dokralováno?"
Než mi stačil přislíbit vládu nad půlkou světa, případně mi zakroutit krkem, před stanem zazněly hlasy. Loki se změnil do své ušácké podoby a když vešli moji nekromantští kolegové, zalezl do své nory, což jsem brala jako souhlas s nabídkou k zítřejšímu odvozu.
Jestli podporuji k útěku blázna, který potřebuje pomoc, tak jsem se právě zpronevěřila všem svým slibům, zásadám i zdravému rozumu.
Ehm? Vážně Loki? Příliš krásné, než abych tomu alespoň chvíli nebyla ochotná věřit. Škoda toho probuzení, které mě nezbytně čeká...
"Co jste říkali?" vrátila jsem se zpátky na Zemi.
Kluci jen protočili panenky a protože přede mnou vzápětí padli před kolena, trochu jsem se vyděsila. Nečekala jsem, že to s tou nadvládou půjde až tak rychle.
"Naše Velmistryně, první mezi nekromanty!" vykřikli. Oddychla jsem si. Tak to jo.

- Pokračování -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho nekromantka 1 nerla 01. 01. 2014 - 08:49
RE: Lokiho nekromantka 1 maya. 01. 01. 2014 - 10:44
RE: Lokiho nekromantka 1 maggi 01. 01. 2014 - 17:42
RE: Lokiho nekromantka 1 loki 01. 01. 2014 - 19:31
RE: Lokiho nekromantka 1 chane 01. 01. 2014 - 19:40
RE: Lokiho nekromantka 1 kitikara 01. 01. 2014 - 20:53
RE: Lokiho nekromantka 1 tenullka 01. 01. 2014 - 21:56
RE: Lokiho nekromantka 1 loki 01. 01. 2014 - 23:00
RE: Lokiho nekromantka 1 lucy* 01. 01. 2014 - 23:48
RE: Lokiho nekromantka 1 lochneska 02. 01. 2014 - 10:15
RE: Lokiho nekromantka 1 eycis 02. 01. 2014 - 10:46
RE: Lokiho nekromantka 1 loki 02. 01. 2014 - 13:13
RE: Lokiho nekromantka 1 guizmo 02. 01. 2014 - 15:36
RE: Lokiho nekromantka 1 mandelinka 02. 01. 2014 - 20:38
RE: Lokiho nekromantka 1 vendy 02. 01. 2014 - 21:27
RE: Lokiho nekromantka 1 loki 03. 01. 2014 - 10:33
RE: Lokiho nekromantka 1 vendy 03. 01. 2014 - 11:10
RE: Lokiho nekromantka 1 misao deino 03. 01. 2014 - 13:10
RE: Lokiho nekromantka 1 loki 04. 01. 2014 - 11:58
RE: Lokiho nekromantka 1 mrs. writer 26. 01. 2014 - 19:13
RE(2x): Lokiho nekromantka 1 loki 26. 01. 2014 - 20:44
RE: Lokiho nekromantka 1 kaoru 15. 03. 2014 - 22:06
RE(2x): Lokiho nekromantka 1 loki 17. 03. 2014 - 09:18
RE: Lokiho nekromantka 1 nerla 25. 03. 2014 - 19:28
RE: Lokiho nekromantka 1 nagadir 02. 04. 2014 - 11:35
RE(2x): Lokiho nekromantka 1 loki 03. 04. 2014 - 23:03
RE: Lokiho nekromantka 1 wolf 08. 04. 2014 - 09:52
RE(2x): Lokiho nekromantka 1 loki 02. 12. 2014 - 09:23
RE: Lokiho nekromantka 1 sun 02. 12. 2014 - 09:08
RE(2x): Lokiho nekromantka 1 loki 02. 12. 2014 - 09:23