Lokiho nekromantka 2

6. leden 2014 | 13.29 |

Tak jsem si minule nasadila laťku, které už nikdy nedosáhnu - a můžu jen doufat, že si toho čtenářky přes zář Lokiho kukadel vlastně ani nevšimnou. :-D
Musím tu poděkovat Ali Nasweter za konzultace při sepisování, pomohly velice.
A vám všem za komentáře, tu hnací sílu amatérských pisálků.
:-)
Poslední dobou se nějak nedostanu ke čtení ani k psaní, tak doufám, že vy ano, abych pak měla co dočítat; a taky doufám, že mi napsané kapitoly nedojdou dřív, než se zase patřičně rozjedu. Sláva, že už je po prázdninách! (Nebijte mě, prosím... :-)) Zato Hobita, toho jsem stačila vidět už asi čtyřikrát. Kdo se nezakoukal do Kiliho, hoď kamenem. Založíme klub zoufalých kilifiliků ("Jackson, dont kill them!")? ;-)
Nu dobrá... teď zpět k Lokimu.  :-)


 

Pomalu se stmívalo a nebe předvádělo neuvěřitelnou paletu barev, ze kterých určitě většina ani neměla jméno, protože večerní nebe bylo to jediné, kdo je dokázal vykouzlit. Nad hlavou se nám honilo hejno ukřičených jiřiček, utichl vítr a začaly se ozývat žáby. Vedro polevilo, vzduch byl vlahý a tráva chladivá. Nejkrásnější část dne - a já se ani nedostala k tomu, abych si nad tím vším stačila zaplesat.
Místo toho jsem si skoro poctivě vystála frontu k jídelnímu pult. Popadla jsem tam dvě misky s polévkou hustou tak, že jsem si troufala pokořit rekord a donést obě lžíce nasvislo zabořené až ke stanu, několik krajíců chleba, mezi zuby pytlík s kousky bábovky, a vydala se zpět. Questy můžu proškrtat i později. Loki zase chvíli vypadal bděle – chtěla jsem toho využít.
"Pozornost podniku," podala jsem mu jednu misku. Ačkoli jsem ho tu krmila celou dobu, přijal ji s viditelnou nedůvěrou.
"Je to jen polévka," řekla jsem mírně. Bylo to, jako by stále jen čekal ránu. Takových lidí jsem potkala už spousty. Možná bych mu měla vysvětlit, že si to nemá brát osobně, že jsem placená za to, abych byla na lidi hodná. Tohle sice měla být dovolená... ale je těžké vzdávat se starých zvyků.
"Děkuji," řekl zdráhavě. Lžíce to konečně vzdala a se slabým cinknutím se skácela na bok.
Než jsem poskládala hraničku dříví, měl ji skoro snědenou. Začala jsem hledat sirky – a když jsem se otočila, oheň plál. "To byla rychlost," zasmála jsem se. "Díky." Přistrčila jsem mu ještě svoji porci, položila mu misku rovnou do rukou. Měl dlouhé štíhlé prsty a dobře kontrolované pohyby. Najednou jsem nechápala, jak jsem si mohla někdy myslet, že patří do hry. Ve chvíli, kdy jsem sama vypla a viděla ho střízlivějšíma očima – i jeho mladší já bylo duchem někde úplně jinde. Jeho vlastní hry byly určitě zcela jiného druhu.
"Dej si, ještě si dojdu," řekla jsem. "Jak dlouho jsi byl vůbec před tím na cestě?"
"Tři dny ze slunce západu." Když zrovna polykal teplé, i líp mluvil. Alespoň něco.
"Ze západu?" podivila jsem se.

"Tam přeci nic není. Kopce, prérie, tu a tam kus pouště..."
Pokrčil rameny. "A základna."
"Super tajná?"
"Velice."
"Mám dojem, že jsi si spletl larp."
"Původně... ano. Rozhodně. Ghúlové jsou příjemná změna."
"S těmi si ale poradíme jen my."
"Ty nejsi nekromant. Potkal jsem takové, kteří skutečně probouzeli mrtvé. Nevypadali... tolik lidsky."
V té chvíli jsem mu to skutečně věřila.
Znovu ten slabý úsměv. "To je ale naprosto neopodstatněná důvěra," řekl skoro káravě a dokázal tak, že vidí až na dno mé černé duše.
Vstala jsem a upravila plachtu tak, aby kouř dobře odcházel ven. Kousek od stanu někdo strašlivě zavřeštěl a smrtelný chropot přehlušilo vítězné halekání jeho přemožitelů. "Možná," odpověděla jsem po chvíli. "Ale proč bych si měla kazit představu," vrátila jsem mu pousmání, "že bohové z Asgardu běhají po Zemi? Vždyť by to bylo fajn."
Krapet ho to zarazilo. Vlastně zazíral dost nevěřícně. "Ne všichni si to myslí."
"Myslíš, že tě přijdou hledat až sem? Nechci, aby se tu bojovalo, Loki. Většina lidí co tu je... jsou to ještě mláďata."
"Chápu. Pokusím se..." nezdržel se zívnutí a pokusila jsem se mu nezačít smát. Bylo to hloupé – brala jsem ho vážně i nebrala. Nebála jsem se skutečně, byla to stále hra, tohle celé je jen jeho legenda a organizátoři si mnou ruce, jak se pěkně zapojil, tedy byl by se býval zapojil, kdyby ho neskolila nejtěžší mužská nemoc.
Zároveň v něm byla vidět skutečná únava, byl nefalšovaně vyhladovělý a přitom úplně pitomý, protože si nedokázal o nic říct, a opravdově a upřímně zmatený reáliemi našeho herního světa, i když talent se rychle přizpůsobovat podivným situacím se mu upřít nedal.
"Pokusím se odejít včas," dořekl.
"To už jsme si řekli."
Přikývl. Dobře.

Konec dalšího dlouhého dne. Ležela jsem ve spacáku a nemohla usnout. Jednak kvůli Lokiho záchvatům kašle, ale hlavně mě začínala dohánět potvora realita. Uvažovala jsem, jestli bych neměla začít jednat racionálně, což znamenalo zejména přestat se radovat z toho, že mám novou hračku, a raději ho někde... odevzdat. Jenže to mohlo vést leda k problémům a těm jsem chtěla za každou cenu předejít.
Cvok, zločinec - nezdálo se mi to. Nejpravděpodobnější mi připadalo, že v tom bude ještě něco docela jiného, co se nás ale netýká; a zneškodňovat někoho, kdo neškodil, by bylo divné.
Co by ostatně znamenalo odevzdat ho? Loki byl dobře stavěný a zřejmě měl sílu. Dýka za jeho opaskem byla pravá, neodkládal ji ani ve spánku a viditelně mu nepřekážela – to musel být pořádně starý zvyk. Nechtěla jsem dopustit střet mezi ním a rozdováděnými kluky s dřevěnými meči, protože v jejich momentálním duševním rozpoložení se stát mohlo naprosto cokoli, ale určitě to nemohlo skončit dobře; ze stejného důvodu by bylo nežádoucí jim dát příležitost ke střetu s kýmkoli, kdo by si pro Lokiho přišel, pokud by je naopak popadla loajalita ke spoluhráči.
Ale... ksakru. Uvažovala jsem nad tím jenom proto, že jsem měla pocit, že bych měla tak nějak uvažovat - že by to odpovídalo obecné představě o opatrnosti a odpovědnosti. Ale pořád ještě mě to bavilo. Byl to zcela nový druh potíží. Ať už jsem mu věřila nebo ne, umožňoval mi chovat se tak, jako by mluvil pravdu. Asi jsem na tom byla sama tak špatně, že jsem od něj nechtěla nic víc; tolik k příčetnosti přítomných.
Mohla jsem se utěšovat leda tím, že ho možná nehledají proto, že by byl nebezpečný, ale pro jeho schopnosti. Nějaká tajná služba ho chce rozpitvat zaživa, aby se zjistilo, jak to dělá. V tom případě stojím na straně dobra a to je docela v pořádku. Neoznačené vrtulníky takové možnosti příhodně nahrávaly.
Potichoučku jsem vytáhla ze své nejtajnější skrýše láhev a vylezla před stan. Navzdory mým vlastním sýčkovitým předpovědím byla noc vlahá a příjemná, alespoň s mikinou a pláštěm přes záda.
Skoro vzápětí se vedle mě posadila vysoká postava.
"Ani nevím, jestli ti nabízet, když jsi teď ve stavu nemocných."
"Nalij mi."
"Naivo."
Napila jsem se přímo z láhve a podala mu ji. Víno bylo ve skutečnosti docela dobré, protože šlo o moje soukromé zásoby a já byla zmlsaná. Ne že by barbaři o pár stanů vedle nebyli schopní strávit večer nad krabicí, ale to koneckonců byli barbaři.
Napřed jen ochutnal a pak se napil důkladněji. Asi mám vážně dobrý vkus, alespoň na to víno.
Natáhla jsem se mimoděk pro větvičku, která ležela na zemi přede mnou, a začala si s ní otáčet v ruce. Loki mi ji sebral, vrátil mi láhev, větvičku zapíchl do země a mávl nad ní rukou. Ochotně vzplanula, malá svíčka ve tmě. Jenom jsem zamrkala.
"Mám ráda tahle kouzla." K výhledu na černou siluetu lesa lemovanou temně modrou oblohou plnou hvězd pasovala výtečně.
"Bude hořet celou noc."
"Za chvíli je po ní." Byla jsem vyřízená a víno mi příjemně stoupalo do hlavy.
"Uvidíš."
"Co ještě umíš?"
Pousmál se a mávl rukou. Z té trošky kouře nad plamínkem se vynořili miniaturní dráčci a rozlétali se okolo.
"Páni!" Možná už dávno spím a sním a ráno si budu pamatovat jen drobné útržky beze smyslu. Škoda.
Znovu mávl rukou. Dráčci zavířili a spojili se v jediné zvíře. Přímo přede mě dopadl had a nespokojeně zasyčel. Pokusila jsem se pracně zapojit všechny mozkové buňky, které ještě zůstaly vzhůru. Je to... je to... je to nějaký druh užovky. Nic mi nehrozí. Krátce jsem pohlédla na Lokiho. Hleděl na mě jako by nic. Natáhla jsem ruku a pohladila hada po zádech. Odtáhl se, ale nezaútočil.
"Úplně jako opravdový... a hmotný," řekla jsem obdivně. "Ale není to moc galantní."
Had se proměnil v trs jiskřivých květin.
"Asi lepší volba, ale když mě na kytky moc neužije?"
Květy se proměnily v ptáčky, kteří se rozlétali všude okolo a popraskali jako mýdlové bubliny.
Vyprskla jsem smíchy. "Hrůza, jsem opilá."
"K nevíře."
Loki luskl prsty a náhle tu seděl dvakrát.
"Už chybí jen bílé myšky," pohlédla jsem vyčítavě na poloprázdnou láhev, která to celé zavinila. Vlastně jsem nakonec nevečeřela. Není divu, že mi víno tak stouplo do hlavy. Měla jsem co dělat, abych se tu nehihňala jako praštěná, a ještě se bavila věcmi, nad kterými bych se měla zamyslet. "Tak bych řekla, že jeden je až moc." Dvojník zmizel.
Pečlivě jsem hlídala větvičku, aby ji nestačil vyměnit za jinou. Ty triky, které předvedl, byly pěkné, ale určitě se daly nějak vysvětlit. Oheň, který si spokojeně hoří pořád pryč, se vysvětlit nedal.
"Slibovala jsem si, že se vydržím neptat, ale... jak to děláš? Co jsi zač?"
"Jak jsem řekl, jsem bůh. Bylo by na pováženou nezvládnout pár jednoduchých kouzel."
Ten had byl hmotný.
Ty iluze velice reálné.
Loki jako takový byl... i kdybych odhlédla od dlouhých vlasů... působivý. Originál v táboře plném originálů. Skoro mě uvnitř bolelo potřebou nenechat si ho proklouznout mezi prsty a dozvědět se víc, stát se součástí příběhu, ve kterém svou roli hraje skutečná magie.
Dívala jsem se na jeho plameny ozářenou tvář – uvolněnou, unavenou... pozorovali jsme se vzájemně.
"Asi se předpokládá, že začnu říkat věci jako ´Vážně?´ a ´To není možné!´ a případně se děsit? Nevadí, když to přeskočíme?"
"Já se bez toho obejdu."
"Vždycky jsem doufala, že se mi něco takového stane," řekla jsem spokojeně. "Škoda, že s novým dnem se takové věci většinou rozplynou. Cože tě nahánějí jako králíka po lese, ó bože?"
Nechtěl poslouchat takové věci, očividně. Skutečně mu blesklo v očích. Nevrle. "Ber jako výraz mého vděku, že ti nic neřeknu. Možná z toho pak vyvázneš bez následků." Nerozhodně pokýval hlavou. "S menšími následky," opravil se.
"Zřejmě mě čeká skvělá budoucnost... vojáci?"
"Ne." Nezdálo se, že by chtěl dál mluvit, a navíc došlo víno.
"Měli bychom jít spát..."
Větvičku jsem vzala sebou, aby jí venku nebyla zima.

Probuzení bylo časné a drsné. Někdo se mnou prudce zatřásl a na okamžik mi zakryl pusu, asi abych nezačala nadávat. Ve slabém přísvitu dlaní zakryté baterky jsem poznala jednoho z organizátorů, ukazoval mi, ať jdu za ním. Žaludek se mi houpal po víně i špatným probuzením, klepala jsem se zimou a měla jsem vztek. Jestli je to budíček z herních důvodů, provedu mu něco strašlivého. Vzápětí jsem málem dostala infarkt, protože když jsem vykoukla ze stanu, z několika centimetrů jsem zírala na chlapa v černé kukle. Bohužel mě včas nenapadlo zaječet, ale... zatím se o nic nepokoušel, jen nám pokynul, kam máme jít. Stínů kolem nás však bylo mnohem, mnohem víc; jenže ohně takhle nad ránem nehořely a neviděla jsem na krok, natož na lidi, kteří měli začerněná snad i bělma u očí.
V jídelním stanu se svítilo, ostré, elektrické světlo, které nebylo naše, a stálo tam několik vyvolených. Organizátoři a zástupci cechů. S podrážděnýma očima jsem pomrkávala na rozespalé zombie kolem sebe.
"Všichni?"
Kýv kýv.
"Vážení," promluvil k nám mohutný černoch, který jediný vypadal dokonale bděle. Byla by radost ho mít v týmu, měl několik nádherných jizev na tváři a jen jedno oko. "Přijměte naše omluvy za časné probuzení, ale hledáme uprchlého zločince. Všechny stany budou během několika následujících minut prohledány. Vás všichni znají, budete k ruce, pokud by někdo začal dělat potíže."
"To jste ho mohli nechat spát," kývla jsem k vůdci skřetů, kterého ani takové překvápko úplně neprobralo. "Ti jsou zaručeně tak nalití, že byste je mohli vytřepávat ze spacáků."
Černoch do mě zabodl své temné oko a okamžitě jsem zatoužila, abych vydržela mlčet. Léžérní postoj a přirozená autorita. Musel to být hodně vysoký náčelník, ať už čehokoli.
"Byl bych rád, kdybyste nepodceňovali situaci," řekl chladně. "Muž, kterého hledáme, je skutečně nebezpečný."
"Jistě. Promiňte." Vůbec jsem se neodvážila zeptat, jak věděl, koho si nechat přivést a kde ho najít.
"Akce začíná. Běžte s nimi."
Každý jsme dostali k ruce jednoho vojáka – přesněji, pár vojáků se muselo obtěžovat i s námi – a připadalo mi, že nás více méně rovnoměrně rozprostírají po táboře. Magda vypadala, že bude první, kdo dostane hysterický záchvat, nebyla jsem si moc jistá, jestli bude tou pravou oporou pro případné vyplašené jedince...
Jenže to nebyla má hlavní starost.
Docela přišlo vhod, že můj stan byl hned na kraji, protože tam jsme i začali.
Mrskla jsem sebou a vlezla tam první. Hnala jsem se tak, že jsem zakopla o vlastní spacák a spadla přímo na zástěnu, za kterou byl Loki. Ještě jsem si kopla, abych měla jistotu, že je vzhůru. Ani necekl, ale cítila jsem, že se hýbe.
"Odpusť," poplácala jsem teatrálně tu hýbající se věc. "Mám je vzbudit?" pokračovala jsem hlasitým šepotem.
"Ne," odsekl ozbrojenec. Každému zasvítil do obličeje. Mládenci po včerejší probdělé noci naštěstí spali tak tvrdě, že se většinou jen otočili na druhý bok. Pouze Max byl zachumlaný ve spacáku až po uši a musela jsem ho trochu odhrnout, aby byla vidět tvář. Ozbrojenec přikývl a otočil se k zástěně. Loki vyhlédl – dost inteligentní na to, aby si na hlavě vytvořil blonďaté štětiny a patrně nefalšovaně rozespalý pohled – a voják si ještě posvítil, jestli se tam neskrývá nikdo další.
"Co je?"
"Nic, spi. Úderná jednotka si plní quest."
"Děte někam..."
Vylezli jsme ven. Jestli to celé trvalo minutu? Dvě? Zestárla jsem o sto let. S pocitem trochu nevěřícné euforie, že to prošlo tak snadno. Asi neměli jak zjistit, kdo je Loki, pokud změnil podobu... nebo doufali, že ho vyplaší... nebo že poznají, kde je někdo navíc... nebo čert ví co.
Další dva stany jsme prošli stejně rychle, ve třetím se holky probudily, ale povedlo se mi je přesvědčit, že mají být potichu a zůstat uvnitř. Z druhé strany tábora už jsem zaslechla výkřik, zřejmě se strhla nějaká strkanice, a vzápětí další, který zněl trochu jinak, a vsadila bych se, že tam hrál svou roli nedostatek oblečení a páreček, který o vyrušení určitě nestál. Pevně jsem doufala, že nebude nikdo skutečně zraněný. Nebyla jsem oficiální zdravotník, ale ten, jestli mě paměť neklamala, byl právě někde daleko v lese s ostatními zelenáči, pardon, hraničáři, na nějakém jejich obřadu. Já byla schopná leda nejzákladnějších úkonů a mohla jsem jen doufat, že by se mezi hráči vynořil někdo kvalifikovanější.
Pokračovali jsme dál. Šlo to rychle, těch policistů, vojáků, či kdo to byl, muselo kolem pobíhat víc, než bych si troufala odhadovat. Opravdu o Lokiho hodně stáli. Byla jsem v silném pokušení ho prozradit, vždyť teď by ho dostali bez boje, ve svém momentálním stavu se nemohl moc bránit... neexistovala lepší příležitost, jak tenhle problém vyřešit; protože pokud to neudělám, budu plně odpovědná za následky a ta představa mě trochu děsila.
Jenže Loki měl v sobě něco bezbranného; na to jsem slyšela. Na to jsem byla zvyklá slyšet. Líbil se mi.
Černoch měl v sobě něco tvrdého a nemilosrdného. Nelíbil se mi.
(Určitě v tom nemohlo hrát roli, že Loki měl parádní háro a černoch byl holohlavý, protože takový zoufalec nejsem ani já. Určitě ne.)
Venku se strhlo něco divočejšího. "Zůstaňte uvnitř!" houkl na mě můj ozbrojenec, možná to byl jiný, těžko říct. Když jsem se stejně pokoušela vyhrabat, strčil do mě zpátky, až jsem dost bolestivě dosedla na zadek, a ještě ke všemu na cizí nohu. Vyjeklo to pode mnou, na půl úst jsem utrousila nějaké omluvy a znovu vykoukla ven. Už tam nebyl. O dva stany dál se pár kluků přetahovalo s vojáky. V praxi to vypadalo tak, že byli během pár vteřin zpacifikovaní a nebylo mi ani moc jasné, o co se vlastně pokoušeli.
Vylezla jsem opatrně ven a zamířila k nim. Ve svém nekromantském svetru a se zbytky ozdob ve vlasech jsem musela vypadat úžasně důvěryhodně. Ale co, šlo o naše lidi a ti byli zvyklí. Naštěstí se nechali uklidnit dřív, než se ke strkanici přidal i zbytek tábora. Už mi docházely útěšné a vstřícné fráze, ty plné pochopení jsem už točila nejmíň potřetí dokola. Jestli budu muset pořád mluvit, dopadnu s hlasem jako Loki a začnu psát cedulky, nejlépe něčí krví na vydělanou lidskou kůži, abych si nezkazila pověst.
Fury stále seděl na své lavici a přijímal hlášení.
Zaváhala jsem, jestli jít blíž, ale upřel na mě oko. Rázem jsem se zmenšila asi o půl metru.
"Doufám, že pro tohle máte hodně dobré důvody," řekla jsem. Ksakru. Nikdy nevydržím mlčet.
"Vy jste neviděla nikoho cizího?"
"Tou otázkou jste mohl začít... místo tohodle," hodila jsem hlavou a zamrkala přes silným světlem, které mi přeběhlo po obličeji, když nad námi přelétl vrtulník. A to jsem se tak snažila, abychom jich vzbudili co nejmíň. Tenhle rachot by probral i mrtvého. "Tady by se nikdo cizí neschoval. Všimli bychom si ho."
Něco mě napadlo. Dodatečně jsem se vyděsila. "Kluci mají docela určitě falešné pistole," řekla jsem rychle. "Žádnou pravou. Jestli začnou blbnout..."
"Víme, kde jsme," odpověděl. "Chceme vás ochránit, ne ohrozit."
Možná jsem se zatvářila příliš skepticky, ale zamračil se, a ten pohled mě spolehlivě umlčel.
"Nedopočítali jsme se," řekl a má úcta k tomu zmatku tady stoupla. Oni tu smečku zvládli spočítat? "Kdo chybí a kde jsou?"
Úplně jsem slyšela, jak Magda, kterou zatím přivedli vedle mě, polkla. To ona vedla celý příběh, byla hlavní koordinátorka. "Čtyři hraničáři by měli být v lese," hlesla. "Nevím, kteří nakonec skutečně šli, nahlásit si body za splněný quest měli až ráno. Chystali se přespat u krmelce. Je tam takový přístřešek..."
"Je jich tam sedm plus jeden nekromant na výzvědách," dodala jsem a omluvně na ni pohlédla. "Nechtěli si to nechat ujít, a že prý když mohli nekromanti ve větším počtu, můžou oni taky. Vím, že se uvažovalo, že sebou vezmou nějaké temné elfy..." Pohlédly jsme na jejich náčelníka. Věren své roli ve svých špičatých uších i spal.
"Pokud někdo neodešel později večer, na poradě byli všichni," řekl.
Hlasy se nám klepaly všem. Spolek zaječích pírek.
"Nikdo další na tuhle noc nic nemá, ale těžko říct..."
Pohlédla jsem na šéfa toho všeho. "Osm sedí? V tom zmatku se mohl někdo zranit. Nerada bych, abychom ho našli až ráno někde v křoví."
"V pořádku," řekl. Ulevilo se mi. "Je skutečně naprosto a bez pochyby jisté, že byste si všimli někoho cizího?"
"Je tu skoro tři sta lidí," zapípala Magda.
"Říkáte muž, nejspíš ne úplně mladý?" Dostalo se mi slabého přikývnutí. "A v civilu," fabulovala jsem. "Všimli. Nevšimli bychom si dvacetiletého ušáka, pokud by se dobře orientoval, ale pochybuji, že by se někdo stačil chytit dost včas na to, aby se nenechal zajmout a pak se někde," zamávala jsem neurčitě rukama, "uklidil. Navíc by nám to naši lidé nahlásili. Hledají jak fretky cokoli nezvyklého, protože to většinou znamená, že se dozví nějaký úkol, něco vyřeší... splněné questy... to jako body... za to mají postup na vyšší úroveň."
"Zdáte se být velice jistá." Nelíbil se mi. Definitivně se mi nelíbil. Navíc jsem měla mlčet a ne mluvit a upozorňovat na sebe. Nesnáším na sobě tu neustálou snahu všechno řešit. A všichni moji bývalí to nesnášeli se mnou. A pak že jsme neměli dost společného.
"Jezdím na tyhle akce už roky. Občas si nějaká holka přivede přítele, ale noví dospěláci se tu jinak neobjevují. Stany jste prohledali, dvakrát, jestli jsem si dobře všimla. Máte fotku? Pomohlo by to."
Otočil k nám tablet, který dosud držel na klíně. Lokimu to tam... ehm... docela seklo. Přesněji, vypadal úchvatně. Byla to kratičká animace, ve které nebyl ani trochu zelený, neteklo mu z nosu a vlasy mu vlály. Paráda.
"To bychom si vážně všimli," řekla Magda omámeně. Sdílíme vášeň k dlouhým vlasům. Jsme obě zcela ochotné spolu sedět u registrace a přidávat těm správně učesaným pár protekčních životů navíc. Ostatní přikyvovali s různou intenzitou souhlasného pokyvování. Loki byl třída. A já ho mám zastrčeného pod postelí. Polil mě ledový pot.
"Beru zpět to s tím civilem. Ale všimli." I na fotce bylo vidět, že má na sobě své podivné oblečení. "Kdo je to?"
"To není vaše starost a doufejme, že ani nebude. Omluvte," vstal náhle, "tento vpád. Zdálo se... byla jistá pravděpodobnost, že je náš muž v oblasti vašeho tábora."
Nebyl potěšen a neurčitě mě děsilo vědomí, že jsem to byla já, kdo ho nepotěšil.
Ukázal nám, ať se rozejdeme, tak jsme se poslušně začali rozpouštět patřičnými směry. Ještě jsem se po něm ohlédla – díval se na mě a krátce pohlédl na svůj tablet. Byla jsem si rázem zcela jistá, že se právě dozvěděl, jak se jmenuju, kdo jsem a co dělám, nejspíš i stav konta.
"Pane?" začala jsem váhavě.
"Ano, slečno Moorová?" Dozvěděl. S povzdechem jsem udělala pár kroků zpět.
"Necháte nám tu ochranku?" Ani jsem se nemusela snažit, aby se mi zachvěl hlas.
"To by bylo zbytečné," zvedl se. "Už prošel a vracet se nebude."
S rozklepanými koleny jsem se vydala na menší procházku a tiše doufala, že už je to vážně konec. Bylo až podivuhodné, že všichni ti vojáci byli pryč, beze stopy. Nebylo mi vůbec jasné, jak se dopravili sem, jak pryč, jak mohli být tak rychlí.
Nakonec jsem objevila jen dvě oběti razie. Divočák zakopl o natažené šňůry u stanu a rozřízl si paži o špatně zatlučený kolík. Gogo zakopl neznámo o co a rozbil si hlavu neznámo jak a se vším laickým přesvědčením jsem to odhadovala na slabý otřes mozku a potřebu několika stehů, protože rána se tvářila rozšklebeně a v mizerném světle petrolejek nebo rozklepaných baterek jsem se ji ani nepokoušela začít čistit.
Obloha zatím pomalu zesvětlala, každou chvíli mělo začít svítat. U trola rozjeli vaření čaje ve velkém, aby bylo na uklidnění nervů; odolala jsem touze navrhnout jim, ať rozdávají čokoládu, a udělala malé kolečko mezi svými nekromanty, abych je pozvedla na duchu. Pár lidí uvažovalo, že odjede domů, ale obecná nálada k tomu nesměřovala. Spíš byli lidé trochu nazlobení, pár pobavených, někteří vyděšení nebo pohoršení. Ti černí chlapi to tu projeli jako nůž máslem a zmatek začal vznikat až na samém konci, kdy se díky vylekanému křiku někteří probudili dřív, než jim vtrhli do stanu. A dokonce i teď ještě řada hráčů spala, i když jsem si nedovedla představit, jak to dokázali.
"V devět bude shromáždění!" pokřikovali bardi a brzy se to objevilo i na vývěsce. Výborně, náčelnictvo pronese řeč a budeme pokračovat v krasojízdě.
Zašla jsem za Magdou a domluvily jsme se, že zavoláme do nemocnice. Věděli o nás, měli jsme přislíbené konzultace po telefonu a nechávali jsme jim mapu, aby našli tábor a hlavní bitevní pole, kdyby se stalo něco vážnějšího.
Konečně jsem se vrátila do stanu. Na okraji ohniště, trochu stranou od ostatních, ležela malá větvička a hořela. Stále hořela... hořela stejně jako před tím. Byla to ona, dala jsem si záležet, abych si dobře zapamatovala její tvar. Zůstala jsem na ni zírat. Hlavou se mi mihla představa, jak tu tenhle plamínek setrvává celá staletí, tisíciletí, až do konce věků, osamělý se bude vznášet ve vesmíru, až Země skončí v žáru Slunce...
Ne, až tak ne.
Ale byla to ta úplně poslední kapka do poháru, a právě v té chvíli jsem Lokimu plně uvěřila, co je zač.

- Pokračování -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho nekromantka 2 nerla 06. 01. 2014 - 13:55
RE: Lokiho nekromantka 2 lucy* 06. 01. 2014 - 14:35
RE: Lokiho nekromantka 2 loki 06. 01. 2014 - 14:41
RE: Lokiho nekromantka 2 maggi 06. 01. 2014 - 14:48
RE: Lokiho nekromantka 2 chane 06. 01. 2014 - 15:56
RE: Lokiho nekromantka 2 kitikara 06. 01. 2014 - 16:51
RE: Lokiho nekromantka 2 loki 06. 01. 2014 - 17:22
RE(2x): Lokiho nekromantka 2 kitikara 06. 01. 2014 - 17:51
RE: Lokiho nekromantka 2 jarmik 06. 01. 2014 - 21:33
RE: Lokiho nekromantka 2 mandelinka 07. 01. 2014 - 08:59
RE: Lokiho nekromantka 2 vendy 07. 01. 2014 - 09:55
RE: Lokiho nekromantka 2 loki 07. 01. 2014 - 12:15
RE: Lokiho nekromantka 2 eycis 07. 01. 2014 - 20:14
RE: Lokiho nekromantka 2 lochneska 08. 01. 2014 - 12:26
RE: Lokiho nekromantka 2 loki 08. 01. 2014 - 14:45
RE: Lokiho nekromantka 2 tenullka 09. 01. 2014 - 20:05
RE: Lokiho nekromantka 2 nerla 25. 03. 2014 - 19:48
RE(2x): Lokiho nekromantka 2 loki 25. 03. 2014 - 19:54