Na dosah ruky - 34.

8. listopad 2013 | 19.33 |

Jsem ráda, že jsem tu povídku dopsala už před Thorem, jinak bych teď měla rozličná nutkání upravovat a zaručeně bych si začala plést svůj a filmový svět (už teď si je pletu!); není úplně nejšťastnější, že se to takhle sešlo, protože film byl až příliš působivý. Ale na změny je naštěstí pozdě, takže si prostě užijte toho, co je, například jednoho menšího odhalení - i když Stark by zřejmě docela ochotně odhaloval i ve velkém... :-)
Speciální díky všem, díky kterým vzniká tahle povídka (a věřte, že bez vašich komentářů by tu dávno bylo ticho a klid): Lochneska, Porcelan Doll, Akkarra, Mandelinka, Misao Deino, Maťa, Tenulka, Maggi, Maya, Ali Naswetter, Yota, Alcazar, Nagadir, Venira, Ann, Venira, Karsys... a dvojnásobné díky Nerle za betování.

Otavanovu dílnu tentokrát našel rychle - znovu ta chodba s blankytně modrým stropem a abstraktními kresbami na zdech. Pohlédl na ně důkladněji a uvědomil si, že jsou tu vlastně stejné hrdinské výjevy jako kdekoli jinde po paláci. Tady ale byly zvláštní, jako by si malíř nebyl jistý, v kolika rozměrech chce své dílo vytvořit, a svévolně mezi nimi přeskakoval.

Dveře se před ním otevřely se vší ochotou. Uvnitř však nikdo nebyl.

"Otavane?" zavolal Tony. "Hej, Otavane, návštěva!"

Dílna vypadala úplně stejně, jako když ji před několika dny opouštěl. Jako by ve chvíli, kdy se zvednul on, odešel i stařičký Otavan a nebylo s ničím od té chvíle hnuto. Součástky na stole, napůl odstrčené křeslo. Ne že by snad byl na věcech prach. Jen nejasný, ale nesmírně zřetelný vjem opuštěnosti, nehybný vzduch a hluboké ticho.

"Undiso, jsi schopná říct, kde je Otavan?"

"Víceméně," ozvala se neochotná odpověď.

"Tak do toho."

Chvíli bylo ticho. "Otavan je přes dvacet let mrtvý," řekla Undisa nakonec. "Přesněji dvacet dva celých pět desetin roku."

V hlavě mu to okamžitě zahučelo teoriemi. Čas tu běží jinak. Někdo zjistil, že Otavan se mnou mluvil, načež ho odklidil z cesty a zahladil stopy po jeho životě. Je to celé vtip. Undise přeskočilo. Existují dva Otavanové, a...

"Jistě mi chceš něco vysvětlit."

"Nechci."

"Chceš!"

Povzdech zněl zcela lidsky, ačkoli prokazatelně nevlastnila žádné plíce. "Otavan zemřel už dávno. Nikdo v jeho práci nepokračoval, a tak jsem tu zůstala spící. Až přišel nový Otavan - vypadal tak, choval se tak a mluvil. Řekl mi, že jím je! A nabídl mi práci u tebe, když budu spolupracovat. Souhlasila jsem, samozřejmě. Už jsem nechtěla spát. A ty jsi opravdu přišel."

"Dost ujetá historka, holka zlatá."

"To mi povídej," ucedila Undisa nenaloženě. "A to jsi ani nezažil ten šok, že vidíš někoho dávno mrtvého znovu kráčet po světě."

Někdo, kdo vypadal jako Otavan. Měnit podobu umí samozřejmě Loki.

Ten to být nemohl, ani by to nedávalo smysl. Někdo další...?

"Můžu tady pracovat...? Undiso?"

"Technicky vzato můžeš," řekla váhavě. "Je to pracovní prostor, ne soukromý, a nikdo další nevznesl nárok. Sice by nikoho na Asgardu nenapadlo nenahlásit správci, že takové místo přebírá, ale z morálního hlediska to není..."

"Oukej," odvětil nesoustředěně. "Nahoď." U ruky mu vyskočila modře zářící obrazovka. Stark se pousmál. Naučit tohle Undisu, která kvůli tomu měla vážně spoustu řečí a připadalo jí to zbytečné, nebylo snadné. Jemu ale ta známá věc pomáhala usměrňovat tok myšlenek; tohle byl způsob, jakým byl zvyklý pracovat. A teď potřeboval být velice efektivní. Pospíchal a neměl v úmyslu se nechat zdržovat tím, že majitel všech těch věcí byl náhodou mrtvý. Všechny plány a schémata měl v hlavě, ale bude muset pracovat s neznámými součástkami a nástroji, u kterých stěží rozpoznával, jestli jsou vůbec určené pro lidské ruce, natož aby si byl jist jejich funkcí.

Když potom pozdě v noci konečně zdvihl hlavu od stolu a rozhlédl se kolem sebe, jenom aby zjistil, že venku je hluboká tma a Undisa si brouká ukolébavku, přistihl se, že se mimoděk usmívá. Tohle potřeboval. Tohle byl on.

Přesto se většinu doby malý kousek jeho mysli zabýval i záhadou znovu oživlého Otavana. Ne že by vymyslel něco rozumného.

"Undiso, kdo všechno na Asgardu umí měnit podobu?"

"Loki a Všeotec."

"Ech... takže je možné, že to byl Ódin v Otavanově podobě."

"Je to možné," řekla neochotně. Ale pak se uchechtla. "Slušně ses před ním rozpovídal!"

"Nerozpovídal," odsekl Stark. "Nemusel tohle dělat. Klidně se mohl prostě zeptat... hmm."

Takže Ódin ho přeci chtěl vyzpovídat. Byla to určitě rychlejší a snadnější cesta než mu nasázet špendlíky pod nehty a byl to rozhovor prostý vší Tonyho antipatie; ale také to bylo trochu trapné, i když se dosud nebyl schopen rozhodnout pro koho vlastně. Ale nevybavoval si, že by řekl něco nešťastného, tak snad... jak mu sakra mohlo nebýt nápadné, co všechno Otavan ví... Frigga ani netušila, že si Ódin z jejich možného potomka skutečně dělá tak těžkou hlavu... ale... záleží na tom? Má dílnu. Má Undisu. To je hlavní. Zřejmě se neprojevil jako úplný zoufalec, když dostal takový dar. Ódin v zásadě nebyl tak špatný? Třeba jenom nevěděl, co si počít s pozemšťanem?

Stark čím dál lépe chápal Thorovy problémy.

"Já si myslím, že Ódin je vlastně rád, že ti na Lokim záleží," řekla Undisa rozvážně.

"No nevím," odvětil Stark a spojil k sobě součástku číslo dvacet osm a sto tři. "Když jsem ho naposledy viděl v jeho podobě, vypadalo na upřímnou soustrast, že jsem se vůbec kdy s Lokim seznámil."

"To se přeci nevylučuje," namítla Undisa. "Stejně ti mohl být vděčný za to, že jsi mu stál po boku."

"Ódin mi se slovem vděčný v jedné větě nepasuje... zvyš tavící teplotu o sto šedesát stupňů... navíc my nevíme s jistotou, že to byl on."

"Dal ti mě. Jsem cenný dar! Musel být pořádně vděčný."

"Ano, zapomenutou UI, na kterou se tu dvacet let prášilo."

Undisa vydala pohoršený a krajně dotčený zvuk a ztichla.

Před ním na stole ležely dva přístroje. Jedním z nich byl vysílač a Tony byl velice spokojen, že do něj nacpal mnohem víc funkcí, než vůbec doufal. I tak to byl jen tenoučký plíšek - asgardská miniaturizace došla hodně daleko i v nemagických záležitostech - a nezbývalo než doufat, že Thor Lokiho umluví, aby si ho strčil pod kůži, protože tak by pracoval nejlépe. Druhý byl o něco masivnější přijímač. Ten už nepotřeboval být tak elegantní a na Tonyho vkus na něm byl trochu moc znát spěch, ale protože opravdu spěchal a ta těžší práce ho teprve čekala, nakonec se s tím spokojil.

... samozřejmě, že Loki nebude souhlasit! A už vůbec ne, když s tím přijde Thor, už ze zásady. Tony se zcela vážně zamyslel nad tím, jestli by se ten kousek železa dal strčit třeba do jídla, aby ho Loki spolkl, nebo... jiné nebo ho ve světě, kde nikdo neodkládá oblečení na noc přes židli, nenapadalo.

"Undiso, existuje nějaké jídlo, kde by se vcelku polykaly tak velké kusy, abych to tam mohl schovat?"

"Vidím, že máš o božských regeneračních schopnostech značně optimistické představy," pravila Undisa jízlivě. "Kus ostrého železa do žaludku?"

"Však on by to rozběhal," odsekl Tony.

"Každá trocha sil, o kterou přijde, by mohla být rozhodující."

"Chm. Co náš drahý Astafal? Ještě se s Lokim uvidí?"

"Víš, že když mluvíš o Astafalovi, skřípeš zuby?"

"Jarvisi, drž se tématu!"

"Mohu mu zavolat. Je zajímavé, jak se nikdo nediví, že opice používá telefon, i když nemá protilehlý palec."

"Oceňuji tvé nadšení, s jakým ve volném čase studuješ pozemské reálie, ale možná bych ještě víc ocenil, kdyby ses chovala jako UI!"

"Nejsem tvoje služebná! Jsem společnice! A neříkej mi Jarvisi!"

Stark na okamžik zavřel oči a počítal do desíti v trojkové soustavě. Hádá se s počítačem. Hlouběji klesl snad jen tehdy, když s mnohem ochotnějším počítačem konzultoval své milostné problémy. Zdá se, že bez ohledu na svět, v jakém se nachází, vždycky skončí v nějaké dílně sám se sebou a společností bez těla.

Osud?

Možná spíš vadný charakter.

"Těžko říct, jestli by byl Astafal dobrá volba," zahuhlal do desky stolu. "Možná zrovna on by byl nejraději, kdyby jenom získal a nemusel platit. Říkala jsi, že kdyby Loki zemřel..."

"Ano. Jeho status by se zvýšil i bez svatby a měl by o pár starostí míň... ověřuji... lokátor by se měl vejít do lékařské kapsle. Užívají se jen výjimečně, ale ne tak, aby to prince zaskočilo, pokud mu budou doporučeny. Pokud mu Thor osobně donese vybavení na cestu, mohl by ji tam přidat."

"Děj se vůle boží," zavrčel Stark, nejasně popuzený tím, jak každý detail může dělat potíže, když je člověk v úplně neznámém světě. Pevně doufal, že nebude odsouzen k tomu, aby prohlížel nepřátelské lodě jednu po druhé a hledal zbytky Lokiho těla prorostlého muchomůrkami. Mimoděk se otřásl. Houby? Už si stačil prohlédnout ty údajné humanoidy. Více než lidé, kteří si užívali trochu symbiózy s houbami, to vypadalo jako houby, ze kterých trčí končetiny a nahoře podivná homole. Z vršků těchto rádoby hlav pak vyrůstalo několik očí; dorozumívali se změtí skřípotu a čvachtání. Pach naštěstí obrázky nepřenášely.

O necelé dva dny později byl v dílně tak zabydlený, že už se nevracel do pokoje ani na noc. Lokátor byl na cestě k Lokimu a Thor vypadal jako chodící bouřkový mrak a už vůbec s ním nebyla řeč, pokud byl vůbec k zahlédnutí.

Undisa najednou protrhla zaběhlou rutinu dosud nebývalým oznámením: "Máme návštěvu."

Stark zvedl hlavu a stáhl si brýle. "Návštěvu?"

Ve dveřích vzápětí stanula dívka. Byla krásná, spoře oblečená, s medovými vlasy a úsměvem na hezky tvarovaných rtech. "Ty jsi Anthony, syn Starkův," řekla a už to znělo jako pozvání do postele.

"To jsem," připustil ochotně a nohy ho přenesly kolem dlouhého stolu blíž k ní. "Máte přede mnou náskok, protože vůbec netuším, kdo jste vy." Jako by se kolem všechno rozzářilo. Už byl příliš dlouho sám.

"Já jsem Valia," poklekla na okamžik se sklopenou hlavou. Starka to vyvedlo z míry.

"Ehm, laskavě... ano, nahoru, děkuji." Znovu se napřímila, což mělo za důsledek, že už jí nebylo tak dobře vidět do výstřihu.

"Říkali mi, že nechápeš projevy úcty," zasmála se. "Tvůj svět musí být úplně jiný."

"Jak se to vezme. Proč jste přišla, Valio? Ne že bych si chtěl stěžovat..." Usilovně se jí snažil dívat do tváře. Byla maličko vyšší než on a v očích jí svítila rozpustilá světýlka. Bylo úžasné zase jednou moci zblízka ocenit dívčí krásu.

Sáhla si do vlasů a velice pomalým, jednoznačně vyzývavým způsobem si stáhla čelenku, která je poutala. Vlasy se jí rozlily po ramenou, dlouhé až k pasu. Vypadala tak z nějakého důvodu méně oblečená než před chvílí a všechny starkovské reflexy volaly po tom, že by měl využít příležitosti. Hladový vlk před ztraceným jehnětem by nemusel vydat tolik sil jako teď on, aby se ovládl.

"V paláci zůstalo velice málo lidí," řekla. "Všichni se odebrali na určená místa, hotovi k obraně Asgardu a jeho větší slávě."

"To je tak jisté, že je palác v bezpečí?" podivil se Tony a snažil si nepřipadat moc vyloučeně. On, vždy první linie obrany, zůstal s ženami a dětmi úplně vzadu... s krásnými ženami, mimochodem.

Přikývla. "Je velice dobře chráněný sám o sobě - je to asi to nejbezpečnější místo vůbec, a to i kdyby tu zůstal jediný muž či žena ochotní ho bránit. Nejlepší místo, kde můžeme být." Mělo by být zakázané mluvit tak dvojsmyslně před osamělými muži. "Má to bohužel i své nevýhody," pokračovala a natáhla k němu dlaň, na které ležela její čelenka. "Rozbila se mi a není tu nikdo, koho bych mohla poprosit o opravu. Jsem na tyhle věci skutečně nešikovná! O tobě jsem slyšela, že jsi jeden z tvůrců."

Starkovi se nejasně ulevilo, když se dostali na bezpečnější půdu konkrétních přání. Vzal jí z ruky tu hrstku provázků a plíšků, a roztáhl čelenku mezi prsty. Dominoval jí broušený bílý kámen.

"Možná tvůrce, ale jak jsi sama pravila, z jiného světa," řekl. "Kde jsou věci ještě víc jiné, než si dovedeš představit, Valio. Nepřipadá mi to rozbité. Špatně ti sedí?"

"Ale ne!" zvolala. "Není rozbitá navenek, ale uvnitř. Kámen je v pořádku, ale tok síly se zastavil." Natáhla se kupředu a stejně jako on propletla prsty ve zlatavých provázcích. Stark, zahlcený její vůni a jemnými dotyky prstů, začal mít skutečně problémy se soustředěním. "Myslím si, že je to tady... tohle potřebuje vyměnit," poklepala prstem na jednu malou perličku vedle kamene. "Asi. Tam se to celé zastavilo."

"Valio, co to vlastně je?"

Trochu naklonila hlavu na stranu. "Moje čelenka, samozřejmě," stáhla trochu obočí, ale pak se znovu široce usmála. "Jsem čarodějka," řekla hrdě, "a..."

"Jako Loki?" vypadlo z něj mimoděk. Nevypadalo to, že by vznesl zrovna poklonu, podle toho, co jí problesklo v očích.

"Ne jako princ Loki," zavrtěla hlavou. "On je..." Povzdechla si. "Ještě se musím hodně učit." Stark si uvědomil, že musí být mnohem mladší, než předpokládal. Podle očí mohl mnohé odhadnout, pravda, ale jinak na Ásy obvyklá měřítka platila velice špatně. "A navíc je takový..." Neurčitě zamávala rukou ve vzduchu.

"Můj přítel," řekl Tony.

Na Valiu měla ta slova rozhodně silné účinky. Okamžitě poklekla a sklonila hlavu. "Odpusť," řekla se skutečnou obavou v hlase. "Nechtěla jsem tím říct - "

"Valio, prosím," povzdechl si Stark a dívka zvolna a s mírným pousmáním zdvihla hlavu. Bylo to gesto vypočtené k přímému útoku na jeho libido, které zatím svádělo zběsilý boj se sebeovládáním o to, kdo z nich dvou zůstane ležet v koutku na hromádce.

"Uvědomuji si princovu komplikovanou pověst," řekl ještě. "Nechme to teď stranou. Přišla jsi, protože bych ti možná mohl pomoci. Jak pracuje ta čelenka?"

Znovu vstala. "To je aktivní kámen," ťukla prstem (nádherné ruce...) do bílého kamene uprostřed. "Jeho síla proudí tudy," objela provázky nekonečně elegantním gestem, "díky tomuto," poklepala na perličky. "Odpusť, to je vše, co vím. Opravdu jsem na tyhle věci nešikovná." Když viděla Tonyho tázavý pohled, ještě dodala: "Chrání mě před útoky na mou mysl. Vytváří takový štít, víš?"

Tony přimhouřil oči. Jako by mu srdce zabouchalo rychleji. "To mají všichni mágové?"

"Ale ne... jenom," rozpačitě pokrčila rameny. "Ach, neulehčuješ mi to! Ty útoky neumí být zase tak silné. Zkušenější mágové jim snadno odolají i bez kamenů."

"Pevně věřím," políbil ji na prsty a jemně z nich tak vyvlékl čelenku, "že jak poběží čas, tvá moc bude větší, ač stěží kdy dosáhne míry tvé krásy."

Přijala kompliment s milým úsměvem.

"Podívám se na to. Nech mě teď chvíli pracovat v klidu." Undisa byla jako vždy v přítomnosti dalších lidí zcela tiše, ale on její konzultaci potřeboval dosti naléhavě. Lze s aktivním kamenem zacházet stejně jako s baterií?

"Moc ráda bych přihlížela tvému umění," poprosila.

"Valio," povzdechl si a položil čelenku na stůl. Ona již přistoupila o ten malý, ale podstatný krůček blíž a položila mu ruce na ramena. Její nezakryté svádění bylo po té dlouhé době přehlížení ze všech stran nesmírně osvěžující. Ruce mu samovolně vylétly k jejímu pasu. Útlému, něžnému, dívčímu pasu. S přivřenýma očima se nadechl svěží vůně dívčí pokožky.

"Víš, že jsi skutečně krásná?"


- Pokračování -



 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Na dosah ruky - 34. nerla 08. 11. 2013 - 20:00
RE: Na dosah ruky - 34. mikhail 08. 11. 2013 - 20:28
RE: Na dosah ruky - 34. lochneska 08. 11. 2013 - 20:42
RE: Na dosah ruky - 34. nagadir 08. 11. 2013 - 21:20
RE: Na dosah ruky - 34. ann* 09. 11. 2013 - 10:41
RE: Na dosah ruky - 34. loki 09. 11. 2013 - 11:12
RE: Na dosah ruky - 34. maggi 09. 11. 2013 - 11:23
RE: Na dosah ruky - 34. porcelandoll 09. 11. 2013 - 12:00
RE: Na dosah ruky - 34. ali nasweter 09. 11. 2013 - 13:12
RE: Na dosah ruky - 34. ann* 10. 11. 2013 - 08:24
RE: Na dosah ruky - 34. loki 10. 11. 2013 - 08:47
RE: Na dosah ruky - 34. maya* 10. 11. 2013 - 11:44
RE: Na dosah ruky - 34. misao deino 10. 11. 2013 - 13:28
RE: Na dosah ruky - 34. tenullka 10. 11. 2013 - 21:53
RE: Na dosah ruky - 34. loki 10. 11. 2013 - 22:09
RE: Na dosah ruky - 34. mandelinka 11. 11. 2013 - 09:43
RE: Na dosah ruky - 34. loki 11. 11. 2013 - 14:46