Na dosah ruky II. - devatenáct

7. únor 2015 | 20.05 |

Předposlední kapitola... ale mám chřipečku, tak finále nebude úplně obratem. Přesto - pěkné počtení! (A dejte si F5, když už jsem si s tím vzhledem tak pohrála ;-))
Za komentáře veliké díky, jsou tou nejlepší podporou pro další psaní. :-)


 

"Tohle byste měli vidět," řekl Furry, jediný z nich, kdo ještě zůstal u monitoru s přenosem z raskorikanovy haly. O stůl se opíral zaťatými pěstmi a mračil se jako čert.

Tony bleskově doklepával posledních pár pokynů a nakročeno měl spíš k Lokimu, který se právě pracně zvedal pomocí ztuhlých rukou do sedu a dezorientovaně potřásal hlavou. Nevypadal vůbec dobře, něco se dělo, rozhodně, dělo se to právě teď a dělo se to špatně. V podivně lesklých očích měl strach a rty se mu chvěly. Z nějakého důvodu mu dokonce začalo mizet oblečení, napřed plášť, což nebylo nic neobvyklého, ale potom i kabátec; zůstal jen v lehkých kalhotách a haleně a bos. Tonyho to zmátlo. Tohle nemohlo být způsobené nějakým kolísáním magie, oblečení byla záležitost technologie, však měl sám taky takové – ale občas reagovalo na duševní rozpoložení, alespoň v náhlém boji či ohrožení, kdy neprostupná vrchní vrstva přišla vhod - ale podle téhle logiky se Loki právě chystal jít si vyčistit zuby a šup do postele.

"Tak to je síla," prohlásil Clint procítěně. Spolu s Natashou – která ale ve skutečnosti většinu pozornosti upírala na Lokiho, přenos sledovala jen jedním okem a ještě stíhala Clintovi, kterého posadila před sebe na židli, dovázat úhledný obvaz – se přidali k Furrymu a minimálně oba muži zírali na obrazovku s přenosem z raskorikanovy haly jako uhranutí.

"Děje se něco?"

"On vyšuměl," řekl Clint. Po lécích, které do něj Natasha nacpala, vypadal vesele a plný sil a oči mu podezřele svítily; určitě bylo lepší se neptat, co to bylo, a jak na tom bude, až vyprchají. "Pak se určitě koukni na záznam. On prostě vyšuměl!" Zřejmě zapomněl, že to není jedna z virtuálních obrazovek, a monitor otočil rozverným plácnutím, až se obraz na protest proti takovému zacházení zavlnil širokými pruhy. Clint s provinilým pohledem rychle docvakl napůl vypadlý kabel.

Nádrž skutečně nevypadala stejně jako dřív. Neurčitě kalná břečka teď měla barvu hořčicové žluti, nepříjemnou a varovnou, a jako by se ve spodní části podivně nadouvala, ačkoli materiál, ze kterého byla vyrobená, byl kvalit vpravdě kosmických. Ale hlavně byla mnohem průsvitnější než dřív – a vůbec se nezdálo, že by uvnitř ještě někdo, nebo něco plavalo.

"Nějak jsem čekal, že tou autodestrukcí myslí sebezničení," řekl Furry, "ale už si tím nejsem tak jistý.

" Ke dveřím se skoro rozběhl.

"Rozpustil se," zasmál se Clint a vzápětí se trochu zamračil, jako by mu bylo podezřelé, že mu něco takového přijde k smíchu. 

"...to zkontrolovat," zaslechli ještě od Furryho.

"Bruce bude příšerně zklamaný," konstatoval Tony. "Doufal, že ho budeme moci prozkoumat - zní to, doufám, líp než vykuchat?" Sklonil se k Lokimu.

"Anthony," vypravil ze sebe Loki, sotva na něj dokázal zaostřit pohled, hlas ještě trochu přerývavý z dlouhého bezvědomí. Popadl ho chvatně oběma rukama a přitáhl si blíž. "Poslouchej mě pozorně. Blokáda Země právě skončila, rozpadá se, ještě pár hodin, ale ne víc... Nestarejte se už o raskorikany... můj otec tu bude brzy, i kdyby se snad ještě pozvedli k boji, poradí si s nimi." Tony natáhl ruku a popadl něčí hrnek s vodou, přiložil ho Lokimu k ústům. Ten si ho přidržel chvějící se rukou a žíznivě vypil snad na jediný lok. Skutečnost, že Loki tak náhle nazývá Ódina svým otcem beze všech nenávistných dodatků, působila nedobře a tak trochu podezřele, ale Tony se nechystal na to upozorňovat, i kdyby náhodou bylo kdy.

"Pane, ta nová mimozemská loď míří k Zemi," pronesl Jarvis. "Konstrukce neznámá, neodpovídá ničemu z naší databáze." Což nebyla moc užitečná informace, protože pozemská databáze mimozemských lodí byla mírně řečeno ubohá.

"Ale co ta druhá raskorikanská loď?" zeptal se Tony. Chtěl pomoct Lokimu se posadit, ten se ale tak urputně pokoušel postavit na nohy, až nezbylo nic jiného. "Jarvisi, pokračuj v monitorování."

"Není žádná druhá loď," vyrazil ze sebe Loki s jakýmsi chmurným zadostiučiněním a Jarvis, jako by na takovou narážku čekal, oznámil: "Pane, ta nová mimozemská loď podle všeho zaútočila na raskorikanskou loď. Detekuji na její pozici záření odpovídající předpokládané intenzitě při explozi motorů. Čekám na ověření."

"Musíte pryč," pokračoval Loki a napřímil se. Fyzicky se sbíral nezvykle pomalu, ale přeci, jen kůži měl na dotek nezvykle chladnou. Tony cítil ozvěnu jeho magie, jako by tu probíhalo něco na úrovni, do které nemohl vidět a o které nic nevěděl. "Všichni. Budou tu brzy – vší mocí, kterou nad midgarďany máte, musíte dokázat, aby je nikdo nevyprovokoval – nic víc..." Vypadal teď ve svém strachu nesmírně mladě, a v tom nedostatečném oblečení dvojnásob, a Tony si nemohl nevzpomenout na Bruceho, který se zmiňoval, že je ho tak třeba brát – ani na to, jak i v tomhle jsou si se Sygin podobní, v tom ostrém přechodu mezi naprostým klidem a jeho ztrátou, v tom, kolik křehkosti se tak náhle ukáže na povrchu. Rovnou si při té příležitosti v duchu oznámil, že nebude neustále hledat důkazy o tom, co ti dva mají společného; ale všechny tyhle věci mu ve skutečnosti zabíraly jen nepatrný zlomek mysli.

"Zničení raskorikanské lodi potvrzeno!" zvolal Jarvis.

"Fajn," opřel Lokiho o nejbližší židli, "ledacos vyřešeno, takže my –"

"Musíte pryč," opakoval Loki důrazně.

"Natasho," houkl Tony a vrátil se ke svým obrazovkám, kam zatím naskákala řada reakcí na jeho předchozí vysílání a varování, "jak je na tom Bruce?"

"Sygin říká, že ho přemluvila ke spánku, ať tím myslí cokoli," odvětila Natasha. "Jsou oba v quinjetu a v pořádku."

"Pane, loď se blíží k oběžné dráze," řekl Jarvis. Lokiho, který se konečně udržel na nohou bez opory, ta zpráva málem znovu dostala do kolen.

"Probůh, čí?" podivil se Stark trochu zmateně, protože si hned nedokázal srovnat, že by se sem ti noví dostali tak rychle.

"Musíte co nejdál ode mě!" vykřikl Loki a pohnul se směrem ke dveřím, jako by se chtěl rozběhnout ven do horského údolí, i když místo běhu to bylo klopýtání od jedné opory ke druhé. Udělal však jenom pár kroků, když jako by ho udeřila neviditelná mocná pěst. Vylétl do vzduchu a udeřil o stěnu, prolétl jí skrz a zastavil až o tu další, i když i tu málem prorazil - ošklivé zadunění, k zemi dopadl skoro bezvládně. Tony se vrhl k Bruceho počítači, aby zjistil, jak to vypadá venku a kdo na ně útočí, ale nedoběhl. Podlaha pod nohama se mu pohnula, zavrávoral a i když se ještě na poslední chvíli stačil chytit stolu, ani ten už o chvíli později nebyl dostatečnou oporou.

"Okamžitá evakuace!" zahulákal Furry do vysílačky, až jim zazvonilo v uších. "Raskorikan protrhl nádrž a..." Nezřetelné zapraskání. "... šíří se všemi směry..."

Celá základna jako by se začala bortit, Tony v první chvíli pomyslel na zemětřesení, ale to byl samozřejmě nesmysl, to jen nějaká mocná síla hýbala s celou tou kompaktní stavbou a cloumala jí, týraný kov vzpěr skřípěl a ohavný zvuk bortící se konstrukce dostatečně výmluvně naznačoval, že uvnitř přestává být bezpečno.

Vrhla se k němu Natasha, odhodila ho stranou tak, aby mu padající vzpěra nesrazila hlavu, a postrčila k východu. Zřejmě byl nejvyšší čas, protože veřeje se začínaly kroutit do podoby, kdy se zdálo, že záhy nebudou průchozí. Tak tohle bylo skutečně trapné.

"Pomoz raději Clintovi," zakřičel a Natasha si našla čas na krátký pohled plný despektu. No ovšem. Tony Stark bez brnění byl jako vždy nejslabší článek, slabší než Clint s otřesem mozku, který se už ostatně excelentním skokem, jakého by Tony sám o sobě nikdy nebyl schopen, se přes všechny trosky dírou ve zdi dostal k Lokimu, a když zjistil, že ho nedokáže snadno zvednout – Loki byl navzdory své postavě těžký jako cent, to věděl Tony dobře – jediným škubnutím nad ně přitáhl stůl a ochránil je tak oba před padajícím stropem.

"Ale zase jsem strašně chytrý," zabrblal.

"Děsně," odvětila. "Víc kliků po ránu, Starku."

"Někoho si na ně najmu, ok?"

Pak už na ně Tony neviděl, světla zablikala a zhasla, modravé virtuální obrazovky se rozprskly jako by byly jen z hrsti prachu a obrysy věcí kolem se od sebe daly rozeznávat jen díky poslednímu pevnému monitoru, který jel na záložní baterii a dosud nespadl na zem.

"Jarvisi," zkusil, ale odpovědělo mu jen slabé zapraskání statické elektřiny. "Jarvisi, oblek!" vykřikl, na chvíli zapomněl, že všechny, které tu měl, skončily rozdrcené při kolapsu reaktoru.

Natasha ho ale nekompromisně táhla ven, nechápal, jak se může tak dobře orientovat ve všem tom hlomozu a prachu a zmatku, obratně ho protáhla kolem sršících drátů elektrického vedení, na chodbě naštěstí slabě zářily obdélníky nouzového osvětlení těsně nad zkroucenou podlahou. Museli se vyhnout místům, kde už scházely kovové rošty úplně, protože pod nimi bylo jen kamení, ovšem několik metrů hluboko.

"Sygin, musíš zapnout maskování quinjetu... Sygin, ozvi se! V kokpitu modré tlačítko označené přeškrtnutým okem... taková Clintova čmáranice - Sygin?"

Tony si uvědomil, že různé verze téhož opakuje už hezkou chvíli dokola. Frustrace v jejím hlase mu dostatečně napověděla, že spojení nefunguje.

Cítil na hrudi podivnou tíhu, jako by reaktor pracoval nějak jinak, i když nedokázal úplně postihnout druh té jinakosti; ne že by měl čas nad tím přemýšlet. Trochu zalapal po dechu, ale tělo ho dosud poslouchalo, tak to zkusil ignorovat, i když srdce mu bušilo a před očima se míhaly nepříjemné mžitky; ale to mohlo být i tmou a občasnými jasnějšími záblesky světla, které většinou znamenaly problém.

Natasha před ním přeskočila další kus propadlé podlahy, ale když viděl, jak se pod ní prohnul rošt na místě, kam dopadla, bylo mu jasné, že s jeho podstatně mohutnější postavou to tak snadno neprojde. Uvědomila si to také: zatápala po stěně, dokud nenašla nějakou oporu, a natáhla k němu ruku.

"Vzhůru do dívčí náruče." Odraz, skok, Natashina ruka pevná jako ocelový svěrák kolem jeho zápěstí, podlaha zcela dle očekávání povoluje, ale Natasha zabere a s tlumeným výkřikem s ním škubne dopředu takovou silou, až Tony dopadne na břicho a rychle se hrabe kupředu, k odřeným hřbetům rukou přibývají ještě sedřené dlaně, zatímco kolem nohou mu odpadávají další kusy a zřejmě někde dole rachotí o kamení, ale rámus a třesk kolem nich je tak silný, že těch pár kousků se v tom hravě ztratí. Do tváře mu prudce vydechne nepříjemně horký vzduch, zřejmě z rozbité klimatizace, Natasha nějak záhadně přeskáče po stěně, až se zase ocitne před ním, posledních pár metrů se kupředu probíjejí v hlubokém předklonu, protože strop poklesl, trčí z něj k zemi ostré kusy ocelových traverz a Tony se nedokáže zbavit dojmu, že na ně shůry šlápla obří bota a teď se pokouší celou základnu zašlápnout a rozmačkat jako zbytek dokouřené cigarety.

Ale Země je nejspíš zachráněná, probleskla mu hlavou užaslá myšlenka. Rasko-hajzlíci jsou na hadry – takže to dokázali – rozhodně něco dokázali!

Pokrouceným vchodem vyskákali po zbytcích schodů na kamennou pláň. Světlo jim nepříjemně zabodalo do očí přizpůsobených tmě; a přímo nad jejich hlavami, neodhadnutelně vysoko, vzhledem k absenci známých detailů, na kterých by se oko dokázalo zachytit, k zemi klesala kosmická loď.

"Nějaké pole generující antigravitaci," vypadlo z něj fascinovaně. Jinak to prostě nebylo možné, vzhledem k tomu demonstrativně pomalému a řízenému pohybu, a bylo to sakra k vzteku, a taky to ledacos vysvětlovalo, třeba proč vzduch málem jiskřil vší tou skrytou silou a jeho reaktor na hrudi tepal a trochu bolel, i když nedokázal rozeznat, jestli nedostatkem, nebo dokonce nadbytkem energie.

Na místě, kde měl stát quinjet, nebylo na první pohled nic. Takže buď včas odletěli, nebo Sygin slyšela z Natashina vysílání dost na to, aby zapnula maskování sama. O dalších pár kroků později, kdy už s ním Natasha přestala tak postrkovat, se tam mohl zahledět pozorněji. Maskování nebylo zdaleka tak dokonalé, aby odolalo pohledu, který věděl, co hledá. Nejasné tetelení vzduchu, rozostřené kontury – byl tam. Ale Natasha běžela docela jiným směrem.

"Příliš jasný cíl," řekla. "Drž se u mně."

Neodporoval, protože lepší plán bohužel neměl. Bez obleku se těžko mohl vrhat na záchranu Clinta a Furryho, možná i Lokiho, jestli se nezmátořil, ale u toho se dalo předpokládat, že si spíš poradí.

"Co sakra blbnou?" vrhl vzteklý pohled po zvolna klesající lodi.

"To nejsou oni," řekla Natasha a sklouzla pár kroků po pozvolném svahu směrem ke skupině balvanů pár desítek kroků od základny. Útěk se tím směrem docela určitě neplánoval, těsně za balvany se strměl sráz, který neměli šanci zdolat, několik set metrů kolmo dolů. Masa základny za jejich zády zatím sténala a praštěla a pomalu se rozkládala směrem k zemi. "Chytila jsem ještě kus Furryho vysílání," vysvětlovala chvatně. "Raskorikan se rozpustil, vypustil nádrž a ten sajrajt rozpouští základy. Oni," mávla neurčitě rukou k těm nahoře, "mají jenom strašně špatné načasování."

Tony se ohlédl, neochotný připustit, že by tam ostatní jen tak ponechal osudu; i když všichni měli mnohem lepší předpoklady než on, aby se o sebe dokázali postarat. A spatřil Lokiho: stál až úplně nahoře, kam zřejmě vyšplhal díky popraskaným zdem a stropům, a shlížel dolů, ruce trochu rozpřažené a pokrčená kolena, jak se snažil udržet rovnováhu. Rozpad základny pokračoval, celá ta velká, ale příliš narychlo a provizorně seskládaná stavba se hroutila jako domeček z kostek; ostatně přesně to byla a proto také byla tak křehká a náchylná.

"On se nerozpustil," řekl Tony v náhlém záchvatu jasnozřivosti, nebo snad obvyklé geniální technické představivosti. "On se rozpadl na nano-rasko-hajzlíky, buď dobře naprogramované, nebo dostatečně inteligentní. Jinak by ten útok nemohl tak cílený a účinný. Každému, kdo mě slyší," zkusil do vysílačky. "Až bude po všem, celou oblast musíme uzavřít, běhá nám tu raskorikanská nanotechnologie!"

Kus, kde Loki stál, se začal pomalu překlápět k zemi. Tony jako uhranutý sledoval, jak se Loki sehnul, nějakým otvorem, který nebyl zdola vidět, vytáhl i Clinta a jak si ti dva něco emotivně vysvětlují, tedy muselo to být pořádně emotivně, podle toho, jak Clint mával rukama a cosi vysvětloval snad celým tělem, zatímco se celý ten kus zdánlivě pomaličku, přesto stále rychleji nakláněl a vypadalo to na hodně ošklivý pád, který sliboval skončit navíc ještě následným zasypáním troskami.

Pak Loki Clinta prostě popadl, naprosto ignoroval veškeré jeho protesty i snahu o odpor, hodil si ho přes rameno jako pytel, odrazil se a skočil.

Odrazil se a skočil.

Tonymu se málem zastavilo srdce. Jako ve zpomaleném záběru sledoval ten neuvěřitelný skok, či let, či co to sakra bylo. Vedle sebe zaslechl zajíkavé nadechnutí a ještě si stačil pomyslet, že i Natasha má očividně někde ukryté emoce, i když velmi pečlivě – asi se vrátila, aby ho odtáhla sebou, když se tak zasekl, ale teď stáli oba a ty nekonečné věky – dvě celé čtyři vteřiny, předhodil mu okamžitě mozek výpočet, i když odhad výšky byl samozřejmě jen přibližný - jen zděšeně přihlíželi.

Loki konečně dopadl na zem, tu ránu snad slyšeli i přes veškeré to praštění bortící se stavby, Tonyho skoro zabolela vlastní chodidla, když si uvědomil, že je Loki stále bos; poklesl při dopadu na kolena a s rukou zapřenou o zem jen na okamžik stanul v jakési úlevné nehybnosti. Pak Clinta nechal spadnout na zem, dost neohleduplně, vlastně ho prostě shodil. A rozběhl se pryč od nich, přeskakoval kamení i trosky tak lehce, až to působilo trochu neskutečně.

"Jdi pro něj," vydechl Stark.

"Ale ty nechoď," odvětila k němu Natasha. I když každý mluvil o někom jiném, rozuměli si dokonale. Clint sice vstával sám, ale pomalu a motal se, a Lokiho skok nebyl tak dlouhý, aby ho úplně dostal z míst, kam padaly trosky.

Kosmická loď zatím klesala stále níž, skoro bezhlučně, i když jakýsi hluboký tón vibroval jim v uších i ve svalech, nebyla přehnaně velká, tedy byla sakra velká, ale musel to být jenom přistávací modul, loď téhle velikosti by jejich přístroje na vzdálenost, ve které se původně objevila, nezachytily. Tonyho napadlo, že tu začíná být docela plno, část údolí zabíral rozbitý reaktor, i když naštěstí už odstavený a krytý skalami, takže zbytkové záření by jim nemělo dělat potíže; stál tam přistávací modul raskorikanů, quinjet, široký kruh trosek základny. Jedno z nejpustějních míst na Zemi, zcela neobydlené a nezajímavé - a setkaly se tu hned čtyři civilizace naráz, a on z toho pořád ještě nevytloukl žádné pořádné vzorky technologií.

Pak přistávající loď vystřelila. Rána to byla neokázalá, poměrně tichá, ani nebyla přehnaně oslnivá. Ten záblesk měl kupodivu temně fialový odstín, což bylo přinejmenším nezvyklé, a vymazal raskorikanský modul ze světa dřív, než se Tony stačil vyděsit, že chtějí sejmout Lokiho. Toho sice následky úplně neminuly – byl nejblíž a tlaková vlna výbuchu jím hodila mezi kamení – ale pořád lepší než ji dostat napřímo. Tony se stačil skrčit dřív, než to schytal taky, a v duchu proklel přehnanou aktivitu těchto podezřelých zachránců. Nad odhalováním technických vychytávek toho modulu by byl ochoten strávit klidně několik let života. Teď z něj zbylo leda stínové divadlo.

Pohnul se konečně ze svého ustrnutí a popoběhl vstříc Natashe, která vedla otřeseného Clinta a spíš ho napůl vlekla za sebou. Rychle si hodil kolem ramen jeho druhou ruku a spolu ho dotáhli do pochybného bezpečí u šutrů na kraji propasti.

"Tohle už nikdy nechci zažít," zamumlal Clint a bylo úplně jasné, že mluví o letu na Lokiho zádech.

Natasha sáhla do škvíry mezi dva balvany a s naprostou samozřejmostí vytahala celou hromadu věcí, zejména zbraní.

"Aby bys tam neměla jeden můj oblek navíc?" řekl Tony roztouženě. Vysloužil si jeden káravý pohled a místo pistole dostal dalekohled.

"Já chci taky," ozval se Clint. "Rozbil jsem si brýle."

"Už zase?" reagoval Tony nepřítomně.

"Mohl bys mi do nich tentokrát přidat prohlížeč na youtube?" nadhodil Clint, sebral Tonymu dalekohled z ruky, několika rychlými pohyby ho přenastavil a zřetelně méně ochotně mu ho vrátil. "Hlídky jsou někdy děsná nuda."

"Minule to bylo noční vidění, předminule vyhřívané nožičky, co to bude příště?" zahleděl se Tony patřičným směrem. Clint zřejmě věděl, co dělá, protože teď už viděl Lokiho naprosto zřetelně a v ideální velikosti. Slyšel i jeho kroky na kamení, pokud se mu zrovna pod nohou zvrtnul nějaký kámen, byla to zjevně pěkně vymakaná mašinka.

"Zkusím najít Furryho," dozbrojila se Natasha. Tony se stačil sotva napůl zvednout, a k odpovědi ani nadechnout, když dodala: "Ty zůstaneš tady. Clinte, jestli se hne, střel ho do nohy."

"Co to má jako být?" zamračil se Tony a neklidně pohlédl na loď, která už byla slabých tři sta metrů nad nimi.

"Teď nejsi Iron Man, ale Tony Stark," odvětil Clint. "Takže jeden z našich objektů k ochraně na čele seznamu."

"Jaká čest," zavrčel Tony. "To jsou rozkazy od Furryho?"

"To jsou rozkazy od Furryho," potvrdil Clint klidně. "Také je to zdravý rozum, zištnost – kdo by mi asi vymýšlel nové šípy? Ten s tím ultrazvukem byl vážně pecka, mimochodem – a taky přátelská služba, Tony."

Tonymu trochu poklesla ramena. Svěsil ruce s dalekohledem a pohlédl na Clinta. Seděl opřený o ten příliš tvrdý kámen za svými zády, byl pobledlý, zpod obvazu na čele mu vytékal slabý pramínek krve, celý špinavý a unavený stejně jako oni všichni; ale slabě se usmíval a v očích měl klid. Právem – vždyť Země byla nejspíš zachráněná a momentální peripetie dávala naději, že se odbude se škodami leda v řadách Avengers a nějakých těch přítomných asgarďanů, ne obyvatel celé planety. A ovšem v ruce držel pistoli.

"Já si uvědomuju, že jsem tu možná fyzicky nejslabší," řekl Tony, "ale ještě nesenilním. Od kdy vypadám na to, že na mě působí patetické řečičky?"

"To asi ten otřes mozku," ušklíbl se Clint pobaveně. "Ani ti nevím, co říkám."

"Hlavně pak dobře miř na ty pravé," odvětil Tony a vrátil se k dalekohledu.

Kosmická loď, působivá díky svým dynamickým tvarům, a zároveň výhružná všemi těmi ostrými hranami a černo-červenými kresbami na plášti, se zarazila pár metrů nad zemí. Definitivně se tak Tonymu potvrdilo, že za ty podivné obtíže s jeho reaktorem může ona: s tím posledním zhoupnutím, při kterém nemohl nepomyslet na pilota, který právě zatáhl ruční brzdu a spokojeně se rozvalil v křesle kokpitu, ho v hrudi prudce zabrnělo, ale pak tlak polevil. Nemohl než hořce zalitovat všech těch přístrojů, které se neužitečně válely v hromadě trosek. Vzduch málem jiskřil, co v něm bylo energie – a on neměl šanci zjistit jaké.

Loki zatím zůstal stát poblíž lodi, Tony viděl, jak rychle dýchá a jak si neklidným pohybem odhrnuje špinavé vlasy z tváře. Ve zbytcích základny něco slabě vybuchlo, ale Tony se tam ani neohlédl, jen se trochu zamračil, když mu závan černého dýmu přelétl ve výhledu.

Pak se v hladké mase spodní části kosmického člunu rozevřel široký, jasně zářící obdélník a hladce z něj vyjel dlouhý šlahoun bělostných schodů, snadností svého pohybu i minimální tloušťkou připomínající spíše koberec. Byl však pevný a přes zdánlivou křehkost dokonale stabilní, jak se ukázalo, když na něj vykročil jakýsi muž. Už dokud byly vidět jenom nohy vynořující se z lodi, bylo jasné, že bude mohutný. Zbytek jeho těla však překonal očekávání. Nohy jako sloupy, těžký zápasnický trup, široká ramena, svalnaté paže, masivní krk a na něm hlava s ostře řezanými, krutými rysy. V ruce si nesl dlouhou hůl, i když oporu nijak nepotřeboval, při každém kroku s ní slabě klepnul o schod. Bylo okamžitě jasné, že to není člověk, ale ani asgarďan, to ta našedlá kůže připomínající kámen, ne tak úplně správné proporce očí a nosu a bezretých úst; navíc byl skutečně vysoký, určitě minimálně o hlavu vyšší než Loki, možná víc.

Loki zjevně neplánoval poměřovat vzájemnou výšku. Padl na kolena a sklonil hlavu dřív, než k němu cizinec došel.

"Jaká drzost," zaburácel ten muž hlasem, na který Tony žádné směrové mikrofony a zesilovače z Natashina udělátka ani nepotřeboval. "Jaká nehorázná drzost od tebe, ty jotunský bastarde, povolat mě sem, do své vlastní války, jako bych byl jen námezdný žoldák!"

Během svých slov došel až k Lokimu a holí, kterou držel v ruce, ho udeřil přes záda. Loki se neudržel – upadl na všechny čtyři, a muž mu svou hůl zapřel shora za krk, přitlačil mu tak hlavu k zemi.

"Řekni jedinou větu na svou obhajobu."

"Nemám žádnou," odpověděl Loki pokorně. "Můj pane."

 

- Pokračování -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Na dosah ruky II. - devatenáct catrina 07. 02. 2015 - 21:15
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct sun 07. 02. 2015 - 22:15
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct sitara 07. 02. 2015 - 22:32
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct majdulka 07. 02. 2015 - 22:44
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct maki friday 07. 02. 2015 - 22:45
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct loki 07. 02. 2015 - 23:22
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct vithra 08. 02. 2015 - 02:22
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct vithra 08. 02. 2015 - 02:23
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct sun 08. 02. 2015 - 16:07
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct akkarra 09. 02. 2015 - 08:19
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct steeeva 09. 02. 2015 - 15:38
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct alcazar 10. 02. 2015 - 21:39
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct loki 11. 02. 2015 - 16:57
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct lumonafox 11. 02. 2015 - 21:38
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct mandelinka 16. 02. 2015 - 13:50
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct mandelinka 16. 02. 2015 - 13:50
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct alcazar 17. 02. 2015 - 20:46
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct loki 18. 02. 2015 - 06:20
RE: Na dosah ruky II. - devatenáct eithne 09. 03. 2015 - 11:39