Na dosah ruky II. - dvanáct

8. leden 2015 | 08.35 |

Tak popojedeme v tom odhalování! (Bohužel zase jenom věcí minulých, současných a budoucích. ;-)) Pořád mám pocit, že píšu strašně stručně a zhuštěně, a stejně jde děj kupředu jen pomalu. Asi to holt není zrovna materiál na jednorázovku :-) A ještě jednu věc je třeba říci nahlas a na plná ústa: ano, vykrádám i Torchwood, a nestydím se za to. ;-)
(Ačkoli je máloco smutnějšího, než si říkat u povídky o komentáře, jsem velmi zvědavá na to, kdo jsou moji čtenáři, takže díky všem, kdo jste se ozvali :-) A dvojnásob těm, co nelitují námahy ozývat se průběžně. Je strašně fajn psát pro někoho konkrétního. :-))



 

Smyčce se propletly s bicími ve famózním koncertu pro čtyři stěny a hromadu decibelů. Tony zabušil do klávesnice a mezi dvěma řadami vzorců předvedl sólíčko na virtuální kytaru.

"Tony," zakřičel na něj Bruce. "Hej, Tony! Nejsme tu sami!"

"Cože?"

"Že –"

Za jeho zády se objevili dva zběsile se tvářící muži, kteří vypadali, že i oni mají touhu si k tomu všemu říci své. Jeden z nich měl zaťaté pěsti a lehce supěl. Druhý trochu vyplašeně mžikal. Tony ztlumil hlasitost. "Přejete si, pánové?" zazubil se přátelsky.

"To jsem se ti právě snažil naznačit," řekl Bruce odevzdaně. "Jsou z jazykové sekce, tuším exolingvistika? Pracují hned vedle nás. Přes zeď."

"Přes velmi tenkou zeď," zavrčel ten naštvanější z nich. Bylo ovšem vidět, že ho při pohledu na Tonyho obnažené svalnaté paže poněkud přešel elán.

"Všechny zdi jsou tu tenké," pravil druhý s úzkostlivým výrazem někoho, kdo se za své stížnosti omluví ještě dřív, než je ze sebe vypraví. "Pochopte, my pracujeme, abych tak řekl, i svýma ušima..."

"Pochopil jsem," zdvihl Tony v ruce v gestu, které by se dalo s trochou oboustranné ochoty pojmout jako omluvné. "Nemáte nějaká sluchátka navíc?" Pohlédl na Bruce. "Vidíš? Jsem tolerantní."

Bruce jen potřásl hlavou a byl tak laskav, že se Tonymu ani moc neposmíval. Tomu se ostatně plebejský život zajídal od první chvíle, a skutečnost, že se pořád ještě udržel v klidu a bez velkých excesů, byla nejspíš na metál. Nevadilo mu sdílet laboratoř s někým, jako je Banner. Spolupracovat zrovna s tímhle chlapem byla skutečně radost. Nejenže máloco musel vysvětlovat víc než jednou, ale dokonce jen máloco musel vůbec vysvětlovat; a jejich odbornosti se doplňovaly poměrně efektivním způsobem. Ale vybavení mohlo být lepší, jídlo mohlo být lepší, klimatizace mohla dělat méně rámusu, zato odvést více práce, lidí mohlo být míň, kafe mohlo chutnat víc jako kafe, byl otrávený až na půdu z absence internetu, za celou dobu neviděl denní světlo – a navíc nikdo pořádně nevěděl, že zrovna ON je TEN Tony Stark a chovali se, jako kdyby byl jen nějaký bezejmenný nudný génius, jakých tu bylo díky Shieldu dvanáct do tuctu, v každé kukani jeden až dva a v případě méně atraktivních oborů i tři až čtyři.

Ale úplně nejvíc ho štvalo, že nepostupoval tak rychle, jak plánoval a jak chtěl. Tvrdnul v tomhle klaustrofobickém mikrokosmu už dva dny, pozadu oproti původnímu plánu byl asi den a půl, a konec v nedohlednu. Analýza materiálu modulu ukazovala výsledky, o které v žádném případě nestál, Loki se znovu neukázal, jenom nastavit satelit, aby odebíral data správným způsobem, trvalo celou noc, a všechny hacknuté hovory s emzáky byly nudnou snůškou nicneříkajících žvástů.

"Bruci, mám to. Pojď sem a řekni mi, že nevidím to, co vidím."

Bruce, poslušen vážnosti chvíle, si vyčistil brýle cípem vytahané mikiny a zahleděl se na obrazovku. "Myslím, že bych byl raději, kdyby to byl nějaký tvůj vtip," řekl.

"Ne, to já bych byl raději, kdyby to byl tvůj vtip," opáčil Tony. "Řekni mi, žes to na mě nastražil, a já slibuju, že ti ze samé radosti seženu opravdové kafe. A už nikdy ti nevyměním cukr za sůl."

"A nebudeš do mě píchat elektrickým šroubovákem."

"Nebudu!"

"Skoro mě mrzí, že to není žádný můj vtip. Tony, jsi si jistý?"

"Tohle," poklepal Tony na obrazovku, "je prakticky vibránium, tak, jak ho známe, ty odlišnosti tady... a tady... nehrají roli. I kdybychom předpokládali, že je z něj jenom plášť toho jejich přistávacího modulu, je toho..."

"Je toho strašně moc."

"Je toho strašně moc. Kolik ho může být na celé Zemi? Kapitánův štít váží necelých dvacet kilo, takže se všemi drobky z laboratoří tak o kilo či dvě víc. A tohle – tuny. Celé tuny kovu, se kterým si neporadí žádná pozemská zbraň. Spektrální analýza pláště jejich lodi napovídá, že modul i mateřská loď jsou ze stejného materiálu. Jestli se ukáže, že uvnitř nejsou hodní strejdové, máme potíže."

Bruce se trochu ošil. "Loki... Loki by si s tím neporadil?"

"Teď a tady bez prostředků Asgardu určitě ne."

Bruceho brýle se vydaly na svou obvyklou pouť z ruky do ruky a zpět na nos. "Ale oni se drží v pozadí. Snaží se našim výzkumným metodám uhýbat tak moc, aby to ještě nebylo nápadné, ale zároveň aby výzkum sabotovali co nejúčinněji. Proč by to dělali, kdyby se nás nemuseli bát?"

"Možná jsme v nějaké fázi mohli zasáhnout dostatečně účinně. Možná jenom nechtěli vyvolávat paniku. Možná se báli Asgardu, dokud nebyl pasé, nebo jsme si mohli přivolat pomoc odjinud." Tony se opřel v křesle a neklidně zabubnoval prsty o stůl. "Možná mají na palubě něco tak cenného, že vůbec nejsou ochotní riskovat. Možná pořád můžeme nějak zasáhnout, ale vůbec mě nenapadá jak... promiň, Bruci, přesouvám se mentálně z výzkumu do zbraňové sekce. V analýzách pokračuj sám, já zkusím přijít na to, jak jim zatnout tipec."

"Chápu," řekl Bruce tiše. "Ale nezapomeň, že pořád ještě neudělali nic, pro co bychom jim ten tipec měli zatrhávat."

Tony potřásl hlavou. Ta nezelená část Bruceho Bannera byla nesmírně, až tragicky naivní, když došlo na podobné věci.

"Jsem si skoro jistý, že je to chyba," řekl. "Měli bychom zaútočit hned. Jenže těžko bychom mohli žít – celá lidská rasa by jen těžko mohla žít – s myšlenkou, že oni zaklepali na dveře a my jim těmi dveřmi urazili hlavu. Na druhou stranu, byla by to žijící lidská rasa!"

"Lidské rase by to bylo samozřejmě jedno," předvedl Bruce, že přeci jenom není až tak mimo realitu. "Kdo by o tom vůbec přemýšlel, ten by si našel obětního beránka, a stejně jako po každé jiné bitvě by našla spousta schopných generálů. Ne, počkej," zarazil ho v odpovědi. "Tobě je jejich přístup podezřelý, ale jsou přece z jiné planety. Nemůžeš na jejich myšlení klást pozemská měřítka."

"Pravidla boje jsou všude stejná. Kdo praští víc, vyhraje. Ok, můžeme se tu donekonečna přít, jestli by byl lepší preventivní úder, nebo si chystat obranu, ale jestli je tohle skutečně vibránium, jsou to řeči k ničemu. My se prostě nemáme jak bránit. Máš někde 3D model toho přistávacího modulu?"

Bruce mávl rukou nad stolem a tam mezi hrnky s kafem vyrostla zvolna se otáčející studie v modravém.

"Třeba je tam někde větrací šachtička."

"Moc koukáš na filmy. Navíc je to jenom modul – loď je příliš daleko, než abychom se k ní dostali."

"Ale kdybychom se dostali dovnitř, třeba je uspali, prozkoumali... jestli tam vůbec jsou... hele, Bruci, proč jsi tomu jejich sajrajtu říkal prebiotická polévka?"

"Protože takhle nějak jsem si ji vždycky představoval. My samozřejmě nevíme, jaké měla složení, ale myslím, že atmosféra na jejich planetě je metanová a oni jsou vodní tvorové, kteří..."

Debaty byly nekonečné a marné.

Bruce otevřel oči a promnul si tvář s pocitem, že sahá na starý pergamen. Spát v počítačovém křesle byl špatný nápad, a dvojnásob, když to nebyla první noc. Ani druhá. "Byl tu Loki?" byla jeho první otázka. Tony mu sice v pravidelných intervalech mizel a zase se objevoval, ale na srozumitelnost otázky to zaručeně žádný vliv nemělo.

"Proč myslíš?" podivil se Tony a z kliků na levé ruce přešel na kliky na pravé ruce.

"Vypadáš spokojeně," zaznělo skoro neochotně a Tony se po něm ohlédl jenom proto, aby si užil toho výrazu plného rozpaků, který Bruce nasadil vždycky, když přišla řeč na jejich vztah. "Tak... jestli třeba nemáš nějaké novinky," pokusil se to ještě zachránit.

"Spokojeně vypadám, protože jsem si - ne že bych to potřeboval - znovu ověřil, jak strašně dobrý jsem. To není ta novinka, co si tu budeme mezi námi děvčaty namlouvat. Chceš novinku? Vážně škoda, že jsem se včas nevsadil s oddělením astrofyziky. To jsou ti dva chlapíci, co chodí všude spolu a mají stejné brýle." Začínal znít mírně udýchaně. Možná se i on potřeboval během svých monologů někdy nadechnout. "Skoro určitě jsem našel pozici té druhé lodi. Vlastně jsem si jistý, že tam bude, jenom čekám na potvrzení z observatoře."

"Dobrá práce," ocenil Bruce a protáhl se, až mu v kloubech zapraštělo. Natáhl se pro hrnek, ale dávno studená brečka a zaschlá krusta na stěnách by odradila i nejodhodlanějšího. Při pohledu na Tonyho, který zatím vyskočil na nohy, hopsal na místě a boxoval do vzduchu, beztak rychle získal dojem, že tohle jen tak nějaký včerejší zbytek nespraví. "Měl bys za ním zajít." Dodal ještě: "Za Lokim," ve stejnou chvíli, kdy se Tony přeptal: "Za tím astrofyzikem?"

"K čemu by to bylo?" Několika předstíranými výpady zabil nebezpečně se tvářící židli. "Nepustí mě tam, nebylo by moc moudré si to zkoušet vydupat, a on beztak nechce mluvit. Co chtěl, abych věděl, mi řekl. Až přijde, přijde."

"Já jen, že o něm Thor vždycky mluvil, jako... no... že je velice mladý."

"Jsem odjakživa na zajíčky."

"Tací potřebují podporu víc než kdo jiný, ale většinou si o ní neumí říct."

"Já jsem špatná chůva, Bruci. A ty špatný psycholog."

"Nejsem psycholog, a už vůbec ne mimozemský, ale..."

"Bruci," zastavil se Tony a zpříma pohlédl na přítele tonoucího v rozpacích. "Věř, že si Loki dokáže zařídit tolik podpory, kolik potřebuje. Co máš najednou tolik péče o jeho duševní blaho? Vždyť zelenej chlap v tobě se jen třese, aby ho vykopnul nejmíň na Měsíc."

"Jen tušení."

"Tušení."

"Že to bude potřebovat."

"Tak tomu ani nemusíš říkat tušení." Tony zaváhal, nebyl si jistý, jestli chce s Brucem mluvit o tomhle svém divném vztahu. Či třeba o tom, že vlastně vůbec netuší, co by měl asi tak dělat, aby se to počítalo jako podpora. Poplácat po zádech, pronést pár vhodných slov? Jaksi chyběl manuál. Zato si byl skoro jist, že tanečky naznačující, že si snad všimnul nějaké Lokiho slabosti, by byly přijaty se značnou nelibostí. Naštěstí ho zachránilo klapnutí dveří. Opět, znovu. Zdejší svět složený z jedné chodby, několika hrstí vědců a jedné společné jídelny byl nepochybně pomstou sardinek za vynález plechovky.

"Prý jste nebyli na snídani," protáhl se dovnitř Clint s tácem v ruce a nazelenalou Natashou v závěsu. "A my jsme byli tááák hodní, že jsme vám ji přinesli."

"Já myslel, že jsou tak čtyři hodiny ráno," podivil se Bruce.

"A moje vnitřní hodiny mi tvrdí, že je čas na oběd... hej?"

Clint položil tác přímo doprostřed pozvolna se otáčejícího modelu, ten zablikal a rozpadl se do mnoha zrnek virtuálního písku. Clint se zatím bez váhání zmocnil čokoládového loupáku a ukousnul rovnou půlku.

"Už něco máte, vědátoři?" zeptal se s plnou pusou.

"Kromě chuti přetáhnout tě logaritmickým pravítkem?"

"Pojďte sem," ukázal jim Bruce na monitor, na který nebylo vidět ode dveří a tak byl nejvhodnější na ukazování věcí, které se musely před náhodnými návštěvami bleskově přepínat na spořič, na který si Tony kdo ví kde sehnal fakt pěkné červené Ferrari. "Tohle určitě chcete vidět. Pohádky pro velké děti, nevhodné před spaním a bez prověření stupně přísně tajné."

"Máte ho vůbec?" ušklíbl se Clint. "Stark je věčně nalitá slepičí prdelka kontaminovaná cizí mocností a zelenej chlap neřízená střela."

"To si vyprošuju. Nebýt nás dvou," ukázal Tony na sebe a Bruce, "polovina těch složek vůbec nevznikne!" Ta poznámka Bruce viditelně nepotěšila, Clinta pobavila a Natasha jen protočila panenky. "A to ani nemluvím, že jste si sami nebyli schopní napíchnout vlastní síť. Nemáte být náhodou špičky v oboru?"

"Ano, Starku, my víme, že jsi nejlepší mezi všemi, víme dobře, kdo nám dodává všechny ty bezva hračky, tak mě napadá, jak to, že tuhle," poklepal Clint na krabičku, která velmi nenápadně ležela na stole připojená hodně tlustým datovým kabelem, "ještě neznám?"

"Prototyp v časné fázi vývoje," odpálkoval ho Tony s úsměvem.

"Nechte si něco na později," vložil se Bruce raději. "Teď..." Ještě než stačil nastavit záznam, přerušil ho rozčilený hlas z chodby.

"U žádného ze syntetických informačních polymerů si v prostředí bez enzymů reakce nedosáhl, tak mi tu nevykládej, že –"

"Natasho, zavři dveře, buď tak hodná," zamračil se Tony. "Je vážně hrůza, jaký jsou lidi schopní dělat kravál, když tu ostatní pracují. Kdybych se namáhal jít spát, určitě by se mi zdálo o Stark tower a jejích úchvatně izolovaných zdech."

Bruce málem zapomněl, co právě dělá, a vykročil ke dveřím. "Vždyť by jim jenom stačilo připravil oligomery, které se efektivně váží revezibilními kovalentními vazbami mezi nukleovými bázovými jednotkami –"

"Začneme, jako že opravdu a právě teď!" popadl ho Tony za rameno dřív, než stačil zběhnout ke konkurenci, a než mohl Clint dostat vážný tik do oka. Konečně se všichni čtyři dokázali shluknout před jednou obrazovkou. Tony si demonstrativně přešel tak, aby mezi ním a pokašlávající Natashou byli všichni ostatní. "Vážně nechápu, proč už tě milosrdně neutratili," ucedil.

"Trhni si," zasípala.

"Ty nemůžeš mluvit!" zazářil Tony. "To dává tolik zajímavých možností!"

Pak se asi Natasha pohnula, tedy určitě se musela pohnout, protože ruku měla o kousek dál, a v té ruce držela něco ostrého a to něco se mu špičkou zlehka opíralo o bradu.

"Třeba bych se mohl předvést v tom nejlepším světe a nabídnout ti něco dobrého a teplého se spoustou vitamínů? Máme tu teda jen kafe a jablko, ale třeba bych ho mohl dát vylouhovat..." Tlak zesílil. "Dobře, dobře. Tak co chceš slyšet dřív, špatnou zprávu, nebo jinou špatnou zprávu?"

"Začni třeba tou špatnou."

"Vibránium." Předvedl pantomimicky, jak se nemůže natáhnout ke klávesnici, když mu přitom hrozí smrt probodením, a ostří zmizelo. Raději bez dalšího komentáře rovnou nahodil na monitor patřičné vzorce, i když se dalo pochybovat, že ti dva pochopí, na co se dívají. Ale animace pod tabulkou, v barvičkách a ve 3D znázorňující povrch lodi pokrytý zmíněným kovem, byla výmluvná dost.

"Sakra... je to, doufám, ta horší špatná zpráva?"

"Jak se to vezme. Bruci, spusť to."

"Tohle je úplně první kontakt od chvíle, kdy se ten tvor nastěhoval do nádrže. Do té doby jsme si vyměňovali jen technická data a pokyny," vysvětlil Bruce. "Jejich charakter byl takový, že se nedalo určit, jestli je generuje počítač, nebo rozumná bytost."

"Myslel jsem, že znáš Jarvise dost dlouho na to, abys -"

"Kdo je ten chlap?" zeptal se Clint při pohledu na muže, kterého kamera provázela na každém kroku, a který se tvářil nesmírně důležitě, urovnával si značkovou kravatu, blahosklonně kynul asistentům, a také ve všech dalších ohledech zdařile předstíral, že je pupek světa.

"Naprostý blbec," zachraptěla Natasha. "Jednou jsem mu dělala doprovod v Shieldu."

"Dávejte pozor," napomenul je Bruce.

Muž na obrazovce zatím zaujal místo několik metrů od nádrže a s mírně patrnou nervozitou pokynul jednomu ze svých mužů. Světla v hale, dosud tlumená, se rozsvítila.

"Tohle je obvyklý postup," řekl Bruce. "Dělají to pokaždé stejně."

V jasnějším světle se hustá tekutina v nádrži už nezdála tak jednolitě šedohnědá, spíše trochu opalizující a viditelně se přelévající v nekonečném koloběhu, jako kdyby tam uvnitř někdo, nebo něco, plavalo na místě.

"Žádám tímto o rozhovor se zástupcem vaší planety," pronesl muž slavnostně.

Chvíli bylo ticho. Potom se z reproduktoru nádrže ozvalo špatně artikulované, přesto zřetelné slovo: "Mluv." Znělo to spíše jako hlas tvořený počítačem, než zvuk přenášený z úst jiné živé bytosti.

"Jmenuji se Raymond Brooks. Jsem stálý tajemník ministerstva vnitra Spojených států Amerických." Po vteřince váhání, zřejmě čistě jako úlitbu našponovaným nervům, dodal: "Ze Země." Kamera namířená na nádrž neukazovala žádné změny, snad jen mírně zvýšenou frekvenci červených záblesků. "Jménem lidské rasy vás vítám na naší planetě. Dovolte mi vyjádřit potěšení ze skutečnosti, že jste našli způsob, jakým spolu můžeme komunikovat. Tak kdybych mohl – čistě kvůli naší komunikaci – jak vás máme oslovovat? Jaké je jméno vašeho druhu?"

Chvíli bylo ticho.

"Rozumíte mi?" přeptal se Brooks.

"Ano." Znovu dlouhá odmlka. Brooksovi po spáncích stékaly kapičky potu.

"Budiž mu omluvou, že je tam vážně horko," podotkl Bruce.

"Jsme raskorikané," řekl mimozemšťan. Slovo se prakticky ztratilo v šumu reproduktoru. "Raskorikané," opakoval, zřejmě si vědom technických potíží. "Naši ústřední planetu nazýváme Raskorika. Oslovení je vhodné."

"Děkuji," řekl Brooks. "Rád bych se zeptal, jménem naší vlády... jaký je oficiální účel vaší návštěvy?"

Opět dlouhé ticho. "My budeme mluvit o míru."

"Děkuji. Mluvit – s kým?"

"S vámi."

Brooksovi viditelně odlehlo. "Děkuji. Bude mi potěšením být vaším prostředníkem."

"Mluvit i s jinými."

"Samozřejmě. Máte nějaké konkrétní přání?"

Tony natáhl ruku a stopl přehrávání. "Pak už ta rasko-věc nepromluvila, zase až druhý den. Je to všechno na jedno brdo, holé věty o ničem. Mírně zajímavá je skutečnost, že se zkracují reakce a zlepšuje výslovnost. Mluví pouze anglicky, naši drazí exolingvističtí sousedé ovšem tvrdí, že rozumí perfektně, i když čert mě vem, jestli vím, jak na to přišli z téhle ubohosti. V případě zájmu mohu pustit záznam hysterického záchvatu zástupce jistého nejmenovaného státu, na kterého rasko-věc nereagovala ani při opakovaných návštěvách, ale na zábavu možná bude čas později. Nás zajímá ještě tohle," ťuknul znovu do klávesnice.

"... rád bych proto přednesl oficiální pozdravy naší země," hovořil zrovna vysoký muž v pestrém oděvu některého z afrických národů. Měl podivuhodně temně černou kůži a na politika vypadal nezvykle uvolněně.

"Ano. Budeme mluvit."

"Byl jsem požádán otázat se vás, zda – "

"Naslouchám."

"To je poprvé, co někomu skočil do řeči, nebo pronesl něco jiného než reakci na otázku," osvětlil Bruce.

Muž na obrazovce znejistěl. "Mohu pokračovat?" zeptal se.

"Naslouchám."

"Tedy... byl jsem požádán, abych –"

"Přiveďte člověka."

Černoch poněkud zvadnul. "Máte –"

"Přiveďte skutečného vládce planety." Slova se prakticky ztrácela v šumu, ale srozumitelná byla dost.

"Naše planeta není sjednocená způsobem, který by umožňoval –" bojoval muž statečně, ale ani tentokrát nedostal šanci.

"Asgarďan."

"A to bylo poslední slovo, které od něj slyšeli," zastavil zase Tony přehrávání. "Odehrálo se to pár minut po té, co i Shield poprvé zachytil Lokiho signál. Souvislost je jednoznačná. To jeho naslouchám už nepatřilo tady pánovi v pruhovaném oblečku, ale Lokimu."

"Slyšel tohle Loki?" ušklíbl se Clint. "Doufám, že ne, s jeho egem by to provedlo strašlivé věci."

"Starku, máme je jak zabít?" vypravila ze sebe Natasha chraplavě. Bruce na ni prudce, nesouhlasně pohlédl.

"Zatím jsem na nic nepřišel," odpověděl Tony neochotně.

"Ujišťovali nás, že jsou přátelští a hovoří o míru," zavrčela Natasha. Vrčení jí šlo očividně lépe než mluvení. "Tohle je fraška."

"Něco vymyslím."

"Tony! Poslouchej. Všichni posluchejte. Soustředil jsem se na tu hmotu, ve které plave. Na barvu, hustotu, proudění." Bruce si sundal brýle a unaveným gestem promnul oči. "Jsem si skoro jist, že původně bylo uvnitř něco malého, a to něco postupně roste. Spotřebovává živiny, pohybuje se pomaleji než dřív. Ale zato lépe mluví. Je docela dobře možné, že dosavadní komunikace byla jen vstřícným gestem jakéhosi embrya, neschopného ničeho víc - ale lepší se! Roste, učí se. Časem se domluvíme bez potíží. Nepřistál tu žádný dospělý jedinec, prostě zasadili zárodek na zcela konkrétní použití."

"Optimista je strašně nebezpečný živočišný druh."

"Kdo ví, jestli je to skutečný mimozemšťan. Možná zasadili biologický počítač a domlouvá se s námi buď sám, nebo je zprostředkovatelem s mateřskou lodí. Jisté je, že teď vyčkává, stejně tak Loki. Oba čekají. Na co? Až se budou moci lépe domluvit? To je přeci dobré. Současný stav mou teorii jenom podporuje."

"Jak víme, že chce zrovna Lokiho?" vložila se Natasha. "Ví vůbec, o koho z Asgardu žádá? Nebo by mu stačil ke štěstí kdokoli z nich?"

"Nechceš mi to raději psát?" navrhnul Tony jejímu přerývanému hlasu, ale Natasha se zatvářila tak, že raději pokračoval k věci. "Loki tvrdí, že Země patří Ódinovi a ten je za ni i zodpovědný. Jestli je to v nějaké kosmické kartotéce zanesené jako obecně známý fakt - no nekoukejte na mě, já si to nevymyslel. Já jen, že Asgard je součástí nějaké meziplanetární komunikace už sakra dlouho. My vůbec. Samozřejmě, že je logické předpokládat, že si něco takového budou myslet."

"Měli bychom mu dát šanci naučit se mluvit," nevydržel Bruce mlčet. "Snaží se, jeho slovní zásoba se postupně rozšiřuje. Skutečnost, že mají lodě z materiálu, který neumíme zničit, přeci není nepřátelským aktem!"

"Loki si nemyslí, že budou přátelští," připomněl Tony.

"Ale nepodložil to tvrzení sebemenším důkazem, dokonce ani rozumně znějící spekulací! Jenom nicneříkající náznaky."

"Možná jim něco provedl a teď se bojí, že mu půjdou po krku," vložil se Clint. "Při tom všem, co o jeho ambicích víme, a dosavadních zkušenostech - je to tak nepravděpodobné?"

Na to Tony bohužel odpověď neměl a bylo vidět, že se mu to vůbec nelíbí. "Můžeme se ho prostě zeptat."

"Nepustí tě k němu. Oficiálně tu nejsi a on se nachází ve speciálním režimu. Hele nekoukej takhle, není to vězení. Jenom... doporučení, kterých přislíbil se v zájmu oboustranně dobrých vztahů držet."

"Ale uvědomuješ si, jak je to absurdní?" zeptal se ho Tony.

"Já to nevymyslel. Zkus vypnout hormony a připustit, že je to sakra vstřícný kompromis, po tom všem, co tady má za sebou."

"Nepleť do toho moje hormony! Potřebujeme ho. Dvojnásob, pokud si ho raskorikané přímo vyžádali."

"Ano, potřebujeme, proto se tu má jako v bavlnce! Samozřejmě, že jsme se ho zkoušeli ptát. Je tajemný jak hrad v Karpatech." S jablkem, které ještě před chvílí Tony nabízel Natashe, si teď pohrával Clint v ruce. Naznačil, že by ho rád umístil Tonymu na hlavě a pak si trochu potrénoval střílení.

"Protože nejspíš neví zdaleka tolik, kolik by rád. Těžko se mohl jakkoli připravit na jejich příchod - klidně se vsadím, že sám čeká na další informace, aby si srovnal pojmy a dojmy." Tony si to nebezpečné ovoce raději převzal do vlastní péče, i když zakousnout se zatím neplánoval. Koneckonců, mluvit s plnou pusou bylo neslušné, a on se byl ochotný hádat až do konce, i když vlastně pořádně nebylo o co.

"Možná jenom dáme dohromady dva naše nepřátele, kteří se proti nám spojí," zachraptěla Natasha.

"Ani k tomu nemáme žádný důkaz," ozval se Bruce hlasem ostřejším, než u něj byli zvyklí. "Dokud je naděje - musíme dát šanci míru!"

"Ale my jim tu šanci samozřejmě dáme, Bruci," objal ho Tony kolem ramen s velmi neupřímným úsměvem, a útěšným gestem mu vtiskl jablko do dlaní. "Protože řeči se vedou, voda teče, ale ono nám beztak vůbec nic jiného nezbývá."



 

- Pokračování -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Na dosah ruky II. - dvanáct steeeva 08. 01. 2015 - 16:16
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct sitara 08. 01. 2015 - 17:15
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct catrina 08. 01. 2015 - 18:58
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct loki 08. 01. 2015 - 19:18
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct eithne 08. 01. 2015 - 21:17
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct sun 08. 01. 2015 - 22:18
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct alienor 08. 01. 2015 - 23:15
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct mandelinka 09. 01. 2015 - 14:12
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct loki 10. 01. 2015 - 00:12
RE(2x): Na dosah ruky II. - dvanáct sitara 11. 01. 2015 - 16:23
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct lumonafox 11. 01. 2015 - 01:19
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct loki 11. 01. 2015 - 22:32
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct akkarra 12. 01. 2015 - 10:00
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct hekate®blbne.cz 12. 01. 2015 - 10:12
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct lochneska 13. 01. 2015 - 14:29
RE: Na dosah ruky II. - dvanáct loki 13. 01. 2015 - 15:26