Na dosah ruky II. - třináct

13. leden 2015 | 15.12 |

Třináctka si dnes potvrdí svou pověst nešťatného čísla. Alespoň naši hrdinové jsou všechno, jenom ne šťastní...
(Děkuju všem za komentáře. Jste úžasní. :-))

Od některé z dalších obrazovek se ozvalo slabé pípnutí.

"Aktivita u našeho hvězdného kamaráda," přitočil se k ní Tony okamžitě. "Tak se na to podíváme." Rázem mu přes rameno dýchaly tři zvědavé hlavy. "Přímý přenos," upravil trochu obraz, "z nejhlídanějšího místa na Zemi."

"Nerozmazávej to," ucedil Clint. "Nebo si vzpomenu, kdo mě za co platí."

"Ale, ale... nikdo tam není, potvůrka si rozsvítila sama. Je možné, Bruci, že potřebuje světlo k tomu, aby vůbec fungovala?"

"Je to spíše gesto," zavrtěl hlavou. "Signál k dialogu. Zpočátku byla břečka tak hustá, že k ní toho světla stejně moc neproniklo. Ale úplně vyloučit to nemohu."

Teď, když měli bezprostřední srovnání se záznamem starým několik dní, mohli i technikou nevylepšenýma očima posoudit, že tekutina v nádrži je skutečně světlejší a tvary v ní plovoucí sice stále zcela neurčité, ale přesto patrnější. Bod pro Bannerovy teorie.

"Budeme mluvit," oznámil hlas.

Chlapík, který seděl jako stálá služba na židli u dveří, vyskočil do předpisového pozoru už ve chvíli, kdy se rozsvítila první žárovka. Teď se ze vší nervozity málem začal uklánět.

Natasha si přitiskla prsty na ucho na znamení, že poslouchá.

"Loki někam jde. Že by to věděl? Jo, směr odpovídá..." Zřejmě přecvakla na vysílání, protože si odkašlala a důrazně vyslovila: "Ne, nesnažte se ho zadržet."

Clint se zadumaným výrazem zamával rukama ve vzduchu, jako by si snažil srovnat myšlenky. Nebo mapu základny. "Jestli a takhle... na chlapa, co má sentiment za sprosté slovo, je docela cíťa, co? Mazej ke dveřím, Starku. Za chvíli tudy bude procházet."

Tonyho nebylo třeba pobízet dvakrát.

"Přejete si promluvit s nějakou konkrétní osobou?" promluvil zatím chlápek z monitoru.

"Ano."

Tony se opřel ve dveřích s rukama založenýma na hrudi a s pečlivě vyladěným výrazem člověka, který je zcela nad věcí. Pozoroval blížícího se přítele a svým způsobem si ten pohled vychutnával; ztělesnění ducha Asgardu a zúročení vší královské výchovy. Loki nijak viditelně nepospíchal, kráčel kupředu svými dlouhými, elegantními kroky, uvolněný a klidný, prostor kolem něj jako by se měnil a roztahoval a Loki tak dokázal působit, jako by nekráčel úzkou stísněnou chodbou, kde málem vráží hlavou do světel nad sebou, ale širokou projasněnou síní ze stěnami z mramoru.

Ať už v něm celá situace vzbuzovala jakékoli pocity, nedával je v té chvíli v nejmenším najevo. Mírný, povznesený úsměv, jen s nepatrnou stopou výsměchu kdesi v koutku úst pro ty, co ho dobře znali; plášť vlnící se z ramenou, hladké tmavé vlasy, tiše zářící modré oči, které dokázaly být tolik výmluvné. Dva bodyguardi, poklusávající za ním se samopaly v rukou, vypadaly spíš jako děti parodující skutečnou sílu a moc.

Tonyho si samozřejmě všiml. Krátký pohled do očí, nepatrné pokývnutí. Nic, čím by byl jeden či druhý diskreditován. Přesto hluboko v jeho očích bylo něco navíc, z čeho Tonyho zamrazilo, jakási kontrolovaná beznaděj, přijatá a zahrnutá do běhu věcí - a nebo, usoudil pro jistotu rychle, jenom vlastní paranoia.

"Ten si nejde pro vítězství," řekl Bruce tiše, když Loki prošel kolem nich a ztratil v zákrutu chodby, a Tony zvolna, zamyšleně zavřel dveře.

"Neříkej to," odpověděl mu bezmyšlenkovitě. "Nemáš proč to říkat." Necítil se ani trochu dobře. Měl dojem, že by tam měl být s ním, stát mu po boku, vyslechnout si všechno, co mělo být řečeno. A co tam budeš dělat? posmíval se mu v duchu nějaký skeptický hlásek toho kousku soudnosti, který mu ještě zůstal. Držel ho za ruku? To by byl Loki úplně blahem bez sebe! Jenže být odsouzený k čekání v zákulisí Tonymu vážně, vážně nesedělo. Jak nedávno vysvětloval Clintovi, měl alergii na vedlejší role. Možná se to neprojevovalo rýmou a zarudlýma očima, ale emoční disbalance a snížená schopnost sebeovládání nebyla u někoho s jeho možnostmi nijak bezpečná varianta. Naštěstí nebyl sám; neuvažoval tak a asi by hezkou chvíli trvalo, než by to dokázal připustit. Ale nebyl sám.

Někdo ho postrčil k židli a posadil před obrazovku, ani si pořádně neuvědomil kdo a jak. Nejspíš Clint, protože to byly pořádně pevné ruce. Zadíval se na jasným světlem prozářený sál s nádrží. Loki vstoupil sotva o úder srdce později, zřejmě byl hangár vědecké sekci ve skutečnosti velice blízko, alespoň fyzicky, když už jim zpolitizované tahanice bránily v toku informací – stále tak vzpřímený a s tím neměnně povzneseným výrazem ve tváři – ale Tony v něm teď viděl i jakési vnitřní pohnutí, snad nepatrnou stopu trpkosti ve stínech kolem očí, to a zárodek úsměšku, který by mohl kdykoli prorazit na povrch a smést v hlasitém zoufalém posměchu všechno sebeovládání.

Ale to se samozřejmě nestalo. Loki přistoupil až k nádrži, dokonce se nepatrně předklonil, jako by chtěl lépe vidět dovnitř; skla se nedotkl.

"Tak rastakorikané," řekl pohrdavě. "Ví Královna Světů, že se odvažujete nazývat tímto hrdým jménem?" Promluvil jasným, hlasitým a zřetelným hlasem člověka, který dokáže pohovořit k síni plné válečníků, aniž by se připravil o hlasivky. Z nějakého důvodu ale tahle připomínka Lokiho původu Tonyho spíš rozrušila.

"Asgarďane," pronesl hlas. "Vyjev ty své jméno a původ, ať zvíme, jestli máš vůbec nárok vznášet posměšné řeči!"

"Tak to je sakra rozdíl," hlesla Natasha a minimálně Tonymu to vzala přímo z pusy. Ta dobře artikulovaná mluva se vůbec nedala srovnávat s dřívější nucenou úsečností.

"Měl bych pronést ledacos," odvětil Loki. Poodstoupil od nádrže a začal ji při řeči pozvolna obcházet dokola, i když tvář od ní neodvrátil. "Mnozí se mi posledních několik dní, kdy ty jsi rostl a sbíral rozum ve svém umělém lůně, snažili vysvětlit mnoha výmluvnými způsoby, jaký je správný diplomatický protokol, jak obezřetně k tobě přistupovat a s jakou laskavostí. Nepostrádá to vtip, vzhledem k mému původu, nemyslíš? Dvojnásob, vezmeme-li v úvahu, jaký odpad vesmíru jsi ty sám."

"Stále čekám na tvé jméno."

"A čekáš velmi napjatě, což? Ty i tví soukmenovci v lodích kolem Země. Celé ty stovky a tisíce kreatur teď tají dech v naději. Nuže, ať se mohou opět volně nadechnout - jejich prosby budou vyslyšeny." Další slova pronesl s hrdostí, která se ozvěnou rozlehla do široka a zřetelně odrazila od kovových zdí. "Jsem Loki! Mladší syn Ódina, syna Bóra, vládce a nejvyššího pána Asgardu! Jsem princ Devíti světů Yggradsilu a budoucí král!"

Tony měl pocit, že je mu skoro fyzicky zle. Asi to na něm bylo i vidět, protože na každém rameni ucítil jednu útěšnou ruku. Setřásl je obě naráz a trochu se naklonil k obrazovce. V nádrži se po Lokiho prohlášení strhla menší bouře. Tekutina se rozvlnila a něco se zřejmě pokusilo přitisknout na sklo v místě, kudy zrovna Loki procházel. Na krátký okamžik se mu to částečně povedlo. Tvar Tonymu nepřipomínal žádné pozemské zvíře, snad leda nějakou potvoru z nejtemnějších mořských hlubin, tak vzdálených běžné lidské zkušenosti, že tam nežilo nic, co by mohlo být očím suchozemců povědomé. Docela určitě to mělo nějakou hlavu, a nohou víc, než by jeden považoval za přiměřené, ale pak tam byly další tvary a dohromady to tak úplně neladilo, a nemělo to tak úplně příjemný odstín hnilobně zelenkavé...

"Fuj," udělala Natasha, protože někdo to říct musel.

"Pak tedy budeme mluvit s tebou," pronesl tvor v nádrži a tentokrát snad i ten mechanický stroj, který vytvářel hlas, přenesl nějaké emoce.

"Ovšem, že budete mluvit se mnou," přikývl Loki. "Jsem hrubě nespokojen se způsobem, jakým jste vstoupili na Midgard bez svolení jeho vládce."

"Asgard je daleko a jeho pán slabý," odpověděl hlas. "Nenamluvíš nám nic, Loki, synu Ódinův. Pozorně jsme naslouchali hlasům. Neměl dost sil zabránit našemu příchodu a nikdy se sem nedostane včas."

"Jsem tady já," odvětil Loki.

"Ano. Jsi tady ty."

Loki na okamžik sklonil hlavu, jako by naslouchal nějakým vnitřním hlasům. Byl příliš strnulý, tvář příliš bledou, i když dělal co mohl, aby neztratil tvář. Obklopen nepřáteli ze všech stran a přesto bojující do posledního dechu – troufne si ještě někdo říct, že mu chybí odvaha? Tonymu z toho bylo zle už doopravdy, jako by se právě teď a tady mělo stát něco zlého a neodvratného. Maně ho napadlo, jestli jsou to skutečně jeho pocity, nebo patří Lokimu a jen to s tou empatií přehání - rozhodně to byl odhodlán svádět na empatii, neměl v plánu začít na stará kolena věřit na magická pouta.

"Ušetřím ti slova, asgarďane," řekl hlas. "Oba víme, co bude řečeno, ale naslouchá nám mnoho uší a těm je třeba dát jejich odpovědi. Koneckonců, oni to budou, kdo rozhodne."

"Ne, oni ne." Loki prudce zdvihl hlavu a oči mu zaplály. "A nebudeš to ani ty. Rozhodnu to já, já jediný, a ti, které zvolím. Taková je má vůle."

"Nám nezáleží na tom, čí volbou zvítězíme," odpověděl raskorikan.

"No jistě," ušklíbl se trochu Loki. "Vysvětli tedy našim neviditelným uším, čeho si žádáte." Znovu vykročil.

"Přicházíme v míru, a v míru také odejdeme," začal hlas. "Nejen proto, že tato planeta nemá prostředky, jak s námi bojovat, a každý odpor by byl marný. Zejména proto, že jsme vždy věřili ve spolupráci a v rozumné dohody. Bylo by pro nás velice snadné zničit veškerý život na planetě. Ale proč bychom to dělali? Život je vzácný a je třeba si ho vážit."

Loki skoro nevěřícně zavrtěl hlavou. Naslouchal s pohledem zabodnutým do podlahy a rukama pevně sevřenýma.

"Zvolili jsme tuto krásnou mladou planetu proto, že lidé v sobě mají úžasný potenciál. Žijí krátce, ale rodí se a umírají s podivuhodnou lehkostí. Mají mnoho dětí a dokonce jejich vlastní planeta jim začíná být malá. Jak nebývalý zjev!"

Loki zavřel oči.

"My, kteří nemáme to štěstí, a jsme odkázáni na milost druhých..."

"K věci," zavrčel Tony.

"...pak můžeme děkovat osudu, když v širém vesmíru natrefíme na takové místo, dokonce najdeme společný jazyk a můžeme se podělit o dary života."

"Vibránium jsi říkal?" řekla Natasha. "Dovedl by se jím Hulk prokousat?"

"Neuměl," odvětil Banner.

"Ticho," sykl Clint.

"Nade vše milujeme své děti," pokračoval hlas, "avšak zrodit je můžeme jen s pomocí jiné živé bytosti. Vy, lidé, jste k tomu obzvláště vhodní. Je vás mnoho a tak nám bude stačit pouhá nepatrná část z vás – mladých, silných a zdravých – aby náš rod přežil. Jen jediné hnízdo -"

"Přes sedmdesát miliónů," zašeptal Loki, ale citlivé mikrofony jeho hlas zachytily a přenesly zcela spolehlivě.

"- vašich lidí. Vaší planetě se uleví a my budeme žít dál."

Tony zavřel oči. Měl pocit, že v uších mu zní nějaký vysoký, protivný tón, a točí se mu hlava. Jeho mozek mu proti jeho vůli okamžitě začal kombinovat čísla. Bylo to... obludně moc. Zcela nepochybně šlo o omyl, chybný překlad, zmatení pojmů. Jen se mu zdálo, že jim jde o lidi, možná ho přepadl krátký mikrospánek, měl poslechnout Clinta a jít se vyspat...

Z obrazovky zaznělo pár nepatřičných zvuků, někdo z pozorovatelů vykřikl a jiný zřejmě vstal tak prudce, že upadla židle. Nebylo jich tam však mnoho a hluk rychle utichl.

"Nechte ho pokračovat," pronesl Loki hlasitě.

"Vzhledem k okolnostem," promluvil znovu hlas, "je tu však ještě jedna možnost. Přijmeme jistou splátku a odejdeme bez nároku na zástupce z řad lidí."

Ztichl.

"Jaká možnost?!" zakřičel někdo mimo obraz.

"Budeme mluvit. Později."

Světla pohasla do obvyklého šera. Loki se otočil a pomalu vykročil pryč.

"Proboha," zašeptal Tony. "Co tohle sakra mělo znamenat?"

Natasha se vrhla ke dveřím a otevřela jen okamžik před tím, než Loki procházel okolo. Ten se ostatně sám chystal vstoupit dovnitř a svému ozbrojenému doprovodu zavřel před nosem. Tony by ho nejraději objal a držel stejně tak pevně, jako před pár dny v noci, ale věděl, že by to Loki před svědky rozhodně neocenil. Už tak byla úlitba jeho stavu patrná – beze slova se posadil na židli a hlavu si podepřel dlaní. Nebylo to gesto beznaděje, spíš únavy, ale nesmírně lidské a u něj podivně nepatřičné.

"Viděli jste to," ujistil se.

"Ano," řekla Natasha. "Dáš si panáka?"

Loki zavrtěl hlavou. "Teď abych mu byl vděčný, že rovnou nevyslovil, co je tou druhou možností - strhla by se panika, která by ničemu neprospěla. Ačkoli přispět mému pohodlí nebylo v nejmenším jeho přáním. Pouze se snaží stupňovat nejistotu."

"Proč panika?" zeptal se Clint a toho panáka před Lokiho přeci jen postavil. Zřejmě pořád ještě nějaké nejtajnější zásoby, které před Tonym utajil, po ruce měl, i v této prohibicí postižené základně. Loki se napil a trochu pokrčil nos. "To je vypálené z brambor?"

"Doufej. Proč panika?"

"Protože tou druhou možností jsem já," řekl Loki prostě. Natashe se pistole objevila v ruce skoro dřív, než domluvil.

"Promiň, reflex," řekla a vrátila ji do pouzdra.

"Přesně to mám na mysli. Je tu hned několik ozbrojených mocenských skupin a každá z nich by se mě snažila zadržet – i když, jak vidíte, nikam neutíkám."

"Proč bys pro ně měl mít takovou cenu?" zeptal se Tony a povedlo se mu to říct velice klidně a nezačít ječet, a ještě to určitě bylo k věci, měl ten dojem. Slušný výkon. I když svůj hlas tak docela nepoznával.

"To bych si také rád poslechl." Do laboratoře vletěl Furry jako temný mrak a zabouchl za sebou s takovou razancí, až se otřásly zdi. Začalo tam být poněkud přeplněno, navíc to bylo skutečně obskurní místo na dohadování o konci světa.

Loki k němu zdvihl hlavu. "Vy nejste součástí těch, kteří rozhodnou," oznámil prostě.

"To si piš, že jsem," zasoptil Furry.

"Ne. Můžete zůstat, protože byste stejně v skrytu naslouchal našim slovům, ale nepleťte se do toho."

Množství příkoří, jaká musel Furry za poslední dobu skousnout, bylo obrovské. To jedno navíc se v tom mohlo stejně dobře ztratit, jako být tou poslední kapkou před výbuchem. Naštěstí byl Furry skutečně profesionál a dokázal vychladnout na povel. Věděl, kdy účel světí prostředky a kdy není čas lpět na vlastní důležitosti. Usadil se na poslední volnou židli a mírně pokývl hlavou. "Nenechte se rušit."

Loki mu odpověděl stejným gestem a obrátil se zpět ke čtveřici před sebou. Zdaleka nebyl tak klidný, jak předstíral, ale to v té chvíli nikdo, pevně zaťaté ulity sebeovládání lidí, kteří se učili zastírat své pravé myšlenky po většinu svého života; a odhodlání jednat jako by se nedělo nic zvláštního, v úsilí větším, než možná taková věc zasloužila. Tony, který rozhodně dával přednost stylu zvanému 'co na srdci, to na jazyku', se udržel víc díky šoku a příkladu ostatních, než z vlastní vůle.

"Musí být řečeno, že mě v této chvíli nenapadá žádný způsob, jakým by se Midgard mohl ubránit takovému nepříteli. Každý boj je nutně odsouzený k neúspěchu. Stejně by si dokázali z řad midgarďanů vzít, co chtějí, ale z Midgardu by dost možná zůstala jen poušť."

"Já na něco přijdu," řekl Tony zarputile.

"Věřím, že bys to nakonec dokázal," pousmál se Loki. "S mou pomocí nepochybně. Kdybychom měli čas. Ten nám ale nedají."

"Nepadlo žádné ultimátum," připomněla Natasha.

"Padne brzy, nejspíš už zítra, a bude krátké," ujistil ji Loki. "Donutí nás urychleně uzavřít dohodu, ze které nebude úniku. Další věc, kterou si musíte být jistí, je tato: pokud se tak rozhodnu, nedokážete mě zadržet ani vy, ani oni. Nedokážete mě ani najít. Na zničené půdě Midgardu já mohu být tím posledním, kdo bude živ a kdo se nakonec vrátí na Asgard, až bude Duhový most opět volný."

Furry se nadechl, ale Loki zdvihl ruku. "Oni to vědí. Vy to víte. Nebudeme se planě dohadovat." Krátce pohlédl Tonymu do očí, ale pohled zase rychle odvrátil. "Může se stát, že vy sami budete požadovat takovou možnost, až si vyslechnete všechny souvislosti."

Ozvalo se zapraskání skla. Clint pohlédl nevěřícně na skleničku ve své ruce. Mimoděk ji rozdrtil a mezi kousky skla prosakovala červená krev. "Au," řekl překvapeně.

"Ale no tak!" vyskočil Bruce a rychle ho strkal k umyvadlu v rohu. "Nehýbej s tím, musíme vyndat všechny střepy..."

Natasha se přičinlivě sklonila ke sklu, které spadalo na zem. Tu krátkou chvíli, kdy všichni byli zaujatí něčím jiným, Tony podloudnicky využil k tomu, aby Lokimu položil ruku na rameno. Loki mu ji na okamžik přikryl vlastní dlaní. Byla chladná, ale klidná. Nejistota pominula a stejně jako Tony, i Loki si dokázal poradit lépe s hrůzami, kterým stál tváří v tvář a se kterými mohl nějak bojovat, než s těmi teprve skrytými v nejasné budoucnosti; i když těžko říct, jestli jakákoli fantazie nabídla scénáře horší než realita sama.

"Můžeme pokračovat?" zeptal se sarkasticky, když se Clint s provinilým výrazem a chomáčem obvazu na ruce vrátil.

"Pokračuj. Když tak mu najdeme míček na kousání," loupla Natasha po Clintovi výmluvně vražedným pohledem.

"Raskorikané jsou stará rasa a většinou nepotřebuje obsazovat cizí světy, aby si našla hostitele pro své mladé," promluvil zase Loki. "Pěstují si svoje na vlastních planetách. Jen odvrženci, rody, které se provinily, nebo měly obrovskou smůlu, se mohou ocitnout v podobné situaci. Pak jsou, pravda, velice nebezpeční." Krátce se odmlčel. "Měli byste vědět," pokračoval náhle tišeji, "že není žádné milosrdenství ani útěcha. Stát se hostitelem zárodku je nesmírně bolestivá záležitost – a trvá celé roky, než se mládě osamostatní a prokouše z těla ven. Tou dobou ale už z hostitelského tvora nezbývá mnoho, i když je stále při vědomí a při vlastním rozumu. Nic, co by se dalo zachraňovat. Vám všem," ušklíbl se trochu při pohledu na zhrozené tváře kolem sebe, "může být chabou útěchou, že jste příliš staří. Pochybuji, že budou stát o midgarďany starší třiceti let."

"Chabá útěcha," hlesl Bruce, bílý jako stěna.

"Lidé nežijí příliš dlouho a mnoho nevydrží, hodí se proto jen pro zárodky válečníků. Je to nejnižší raskorikanská kasta, ale důležitá a mají jich skutečně velkou spotřebu. Porobením si Midgardu by získali dost válečníků pro vpád na mnohem silnější a lidnatější světy."

"Ale ty žiješ dlouho," zašeptala Natasha.

"Ano. Já budu žít ještě velice dlouho, v porovnání s vámi. Pokud se jim vzdám, budou mít tělo vhodné k vypěstování nové rodové královny, která jim nyní schází. Stanou se opět plnohodnotným rodem raskorikanů. Nejspíš se budou moci vrátit mezi své, až posbírají patřičnou kořist, a protože mívají sklony držet slovo, Midgard přežije bez úhony."

"To nezní jako složitá úvaha," ozval se Furry.

"Nemusela by být." Loki odvrátil pohled od Furryho dřív, než se jejich vzájemné střetnutí mohlo proměnit v souboj. "Jenže raskorikané s královnou zrozenou z těla vládnoucího magií, zejména tak silnou magií, jako je ta má, to je obrovská síla. Je to možnost mnohem horší, než raskorikané s hromadnou nových válečníků. S těmi mají pouze naději. S královnou pak jisté vítězství. Nejspíš ani Ódin s Thorem po boku by proti nim neměli naději, natož světy, které magií vůbec nevládnou."

"Musí být nějaká jiná možnost," vypravil ze sebe Bruce.

"Ano," otočil se k němu Loki. "Odmítnout dohody. Bojovat. Země by nakonec byla zničena, ale neměli by ani nové válečníky, ani královnu. Čím déle by dokázala odolávat, s tím větší pravděpodobností by je nakonec Ódin dohnal a ztrestal dřív, než by si stačili porobit další svět. Odříznout celou planetu od komunikace se zbytkem vesmíru je náročná práce i pro ně – vydali mnoho energie a v případě neúspěchu či války jim bude citelně chybět."

"Neobětuju Zemi pro nějaké hypotetické cizí světy, které možná ani neexistují!" vybuchl Furry. "Kde je jaký důkaz o tom, že tam někde nahoře je život?"

Loki se ušklíbl.

"Chci říct – víte, jak to myslím."

"Víme," řekla Natasha.

"Čistě matematicky, podle toho, co říkáš," řekl Tony, "by se nejmenší ztráty na životech z nějakého vesmírného hlediska odestály tím, že bychom bojovali – a prohráli. Odletěli by tak oslabení, že už by si je někdo podal."

Loki mírně přikývl. "Zjednodušené, ale v zásadě pravdivé."

"Pro Zemi přijatelnější by pak byla možnost vydat tě – tedy přesvědčit tě... zkrátka, šel bys ty. Život jde dál, nikomu se nezkřiví ani vlásek. Nebo vydat ty hrozné milióny lidí a pak je s Ódinem po boku pomstít. Protože taťka se určitě snaží tu blokádu prorazit, ne?"

"Nepochybně."

"Jak rychle mu to půjde?"

"Asi jako když musíš holýma rukama přenést horu."

"Ech..." Tony rozhodil rukama v nemožné potřebě dostat ze sebe všechen ten odpor. "Já tohle prostě nepřipustím!" A bylo jasné, že nemyslí některou z těch možností, ale všechny naráz, celou tu neřešitelnou situaci.

"K jaké možnosti se kloníš ty, Loki?" promluvil Clint.

"Mohl bys v sobě tu královnu nechat růst," vložila se Natasha, "a pak se včas zabít."

"To je zřejmé," přikývl Loki bez odporu. "Bohužel se proti takové možnosti umí pojistit."

"Jasně. Takže Loki," nenechal se odbýt Clint. "Co se tobě zdá nejlepší?"

"Já nevím," řekl Loki a znělo to skoro překvapeně. "Skutečně nevím."

"Jak moc drží své slovo?" zeptal se Tony a když se na něj upřelo několik párů očí, dodal: "Totiž, jestli uzavřou nějakou dohodu, a tu my do puntíku splníme, i když to třeba nebude tak úplně, jak si představovali..."

"Oni své slovo dodrží," řekl Loki. "Věrolomnost není přípustná, ale to, co naznačuješ, ano. Ale já skutečně nevím, co..."

Tony v té chvíli měl pocit, že ztrácí veškeré nároky na to, aby se dál nazýval člověkem. "Loki přeci není jediný Asgarďan na Zemi," řekl.



 

- Pokračování -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Na dosah ruky II. - třináct catrina 13. 01. 2015 - 17:41
RE: Na dosah ruky II. - třináct sitara 13. 01. 2015 - 22:06
RE: Na dosah ruky II. - třináct sun 13. 01. 2015 - 22:25
RE: Na dosah ruky II. - třináct loki 13. 01. 2015 - 22:59
RE: Na dosah ruky II. - třináct steeeva 13. 01. 2015 - 23:01
RE: Na dosah ruky II. - třináct akkarra 14. 01. 2015 - 08:20
RE: Na dosah ruky II. - třináct mandelinka 14. 01. 2015 - 10:44
RE: Na dosah ruky II. - třináct loki 14. 01. 2015 - 15:07
RE: Na dosah ruky II. - třináct lumonafox 14. 01. 2015 - 18:21
RE: Na dosah ruky II. - třináct vithra* 15. 01. 2015 - 00:34
RE: Na dosah ruky II. - třináct lochneska 15. 01. 2015 - 20:40
RE: Na dosah ruky II. - třináct loki 15. 01. 2015 - 22:20
RE: Na dosah ruky II. - třináct vithra 16. 01. 2015 - 15:14
RE(2x): Na dosah ruky II. - třináct loki 16. 01. 2015 - 17:07
RE: Na dosah ruky II. - třináct vithra 16. 01. 2015 - 17:16
RE: Na dosah ruky II. - třináct eithne 19. 01. 2015 - 13:07
RE(2x): Na dosah ruky II. - třináct loki 19. 01. 2015 - 13:16