Lokiho nekromantka 14

30. březen 2014 | 11.01 |

Poslední kapitola. Je dlouhá, napřed trochu pindací a potom trochu víc praštěná, a vůbec si nejsem jistá, jestli mě za ní utlučete nebo prohihňáte konec stejně jako já při psaní (ale já jsem hrozně zlomyslná autorka). Bavilo mě to celé psát a jsem moc ráda, že si Nekromantka našla svoje čtenáře. Hrozně moc děkuju všem, kteří neváhali napsat pár slov a udržovali mě tak v běhu :-)  Alcazar, Alicesafira, Ali Nasweter, Catrina, Ela Monurová, Electra, Eliswolf, The Escapist, Eycis, Fenrys, Guizmo, Hany, Hospodyňka, Chane, Jarmik, Kaoru, Kitikara, Lochneska, Lucy, Maggi, Mandelinka, Maťa, Maya, Moira, Mrs.Writer, Nagadir, Nerla, Porcelandoll, Scar, Tenullka, Vel, Vendy, Veru, Zizin, Zuzana S. - DÍKY! :-)

Stála jsem před zrcadlem, trochu předkloněná se opírala o toaletní stolek, a zírala na sebe pěkně zblízka tak, jako bych se sebe samu pokoušela zhypnotizovat. Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem takovým způsobem trávila nepřiměřeně moc času - a mělo to hned několik důvodů.
První a hlavní byl ten, že jsem vypadala normálně.
Normálně a dobře. Bylo by ostatně těžké nevypadat dobře s tolika penězi.
Svět poskočil o osmnáct, teď už skoro devatenáct let, a kdyby šlo všechno normálně, bylo by mi kolem padesátky (ne, nezačnu křičet). Já ale nejen že nevypadala starší, než když jsem odešla, vypadala jsem mladší. I ty nejprotivnější slepice z večírků mi nehádaly víc než pět a dvacet a mohla jsem jen děkovat Starkově prozíravosti, že mi obstaral vhodné doklady. Zřejmě to Loki tenkrát s tím léčením trochu přehnal - mělo mi být nápadné, že u toho postává s manuálem v ruce - ale možná to byl vliv času v podsvětí, kdo ví.
Faktem zůstávalo, že jsem vypadala mladší, a tak docela mi to nevyhovovalo. Když jsem svého času poprvé překročila třicítku, přestala jsem si konečně připadat jako tele. Teď jsem se nedokázala zbavit pocitu, že si tím musím projít ještě jednou.
Měla bych zůstat u toho, že vypadám dobře. Soustředit se na to hmotné, konkrétní já, nezpochybnitelné a hmatatelné: neutrální nadčasový sestřih, vlastní barvu vlasů jen mírně oživenou několika tmavšími prameny ve stejném tónu, bezvadnou pleť, postava mi zůstala trochu štíhlejší než dřív, ale naštěstí už přijatelně, a občasnými záchvaty fyzické aktivity jsem si vypracovala i nějaký ten sval. Více než přijatelný základ pro cokoli. Šaty jsem nosila vkusné, praktické a strašně moc hezké a byly chvíle, kdy mě skutečně bavilo nad nimi přemýšlet.
Dobře a - normálně? Protože to je to, oč tu běží.
Jádro všech potíží.
Odtrhla jsem pohled od zrcadla a přešla k oknu. Přepadl mě pocit prchavý, ale tak intenzivní, až z něj brnělo celé tělo. Bylo to jako sen, zcela nepatřičné v pozdním odpoledni, ve vzduchu visela zvláštní, podivuhodná nehybnost. Proplouvala jsem jím ztěžka jako vodou a i ten nejprostší pohyb vyžadoval vůli.
Nepatřím sem. Měla bych s tím konečně něco udělat.
Mohla jsem cokoli a přesto se topila v bezmoci.


Totiž: bylo skvělé být bohatá. Zvykalo se na to překvapivě snadno. I když jsem se opravdu snažila zdržet přehnaných výstřelků, zcela přirozeně jsem se ubytovávala ve stále dražších hotelích a užívala stále kvalitnější věci; bylo to příjemné a pohodlné a umožňovalo mi to nestarat se o nic, o co jsem se starat nechtěla a nemusela.
Pohodlná a plynoucí existence. Jistě to tak bylo v pořádku, potřebovala jsem přeci přijít na jiné myšlenky, seznámit se s dnešním světem, znovu najít klíče ke smyslu běžných věcí a vlastním přáním. Cestování mě bavilo - tolik nových míst a tolik lidí - ale zároveň deprimovalo vší tou neužitečností a plytkostí, vědomím, jak snadné by bylo takhle pokračovat stále dál, s nekonečnou výmluvou na dosud neviděné. Postupně pak zestárnout a pod shovívavými pohledy nové generace budižkničemů vykládat na večírcích vyčpělé historky o tom, jak dřív bylo líp.

I s těmi lidmi to bylo těžké. S těmi, kteří na tom byli jako já – tedy poflakující se odrostlá mládež bez pevného cíle – a mezi které bylo překvapivě snadné zapadnout, protože se přelévali sem a tam a všude vytvářeli nové houfky - jsem si neměla moc co říct. Měli jsme jiné zájmy, jiné priority, nepocházeli jsme ze stejného prostředí. Byly to třeba i příjemné chvíle, ale nebyla šance navázat jakýkoli hlubší vztah přesahující pár rozhovorů u vína. Řada z nich maskovala svou nečinnost nekonečným studiem, sbíráním materiálu na umělecký projekt či klasickým trpitelským povzdechem zvaným "potřebuji pauzu". Mezi ty poslední, kteří mě děsili nejvíc, jsem bohužel zapadala nejlépe, protože studium ani umělecké ambice jsem předstírat nedokázala. Jenže ti všichni byli v pohodě, a mě rozčilovalo, že si neumím užívat stejně jako oni, a popouzel ten neustálý neklid.
Spoustu času jsem trávila vzpomínkami na staré známé, protože přátelé, to býval lék na všechno. Nepřišla jsem ale na vůbec žádnou dobrou historku, která by vysvětlovala mé zmizení a současnou podobu. I když se mi po některých z nich stýskalo, navázat kontakt s jejich o tolik staršími já mi připadalo skoro nemožné. Co si myslí Max o mém někdejším telefonátu jsem se mohla leda dohadovat. Chvíli jsem dokonce uvažovala ozvat se Jane Fosterové - na internetu jsem našla, že se stále zabývá fyzikou, a dokonce se před pár lety vdala. Vypadala o hodně starší a nic nenapovídalo tomu, že by kdy znala nějakého Thora; zmínila jsem ji před Starkem a ten se rozpomenul na nějaké staré drby, že snad nachytala Thora s nějakou ženskou a dala mu košem.
Nakonec jediná připomínka bývalého života spočívala v tom, že jsem požádala Starkův "kdyby něco, řekněte si mu" kontakt o zfalšování menší výhry v loterii pro svého bratra. Nikdy jsme se moc nemuseli, ale úplně hrozný taky nebyl, splacením hypotéky si nepochybně udělá větší než malou radost, a přitom částka nebyla tak velká, aby mu stoupla do hlavy a obrátila život naruby. Vzorná sestra.
Jediným mou stálicí se tak stal právě Stark. Tu a tam se mi podařilo sehnat opravdovou papírovou pohlednici, kam jsem mohla nalepit poštovní známku a vepsat srdečný pozdrav z dovolené. Odpověděl, že bych si měla najít nějakého pořádného koníčka, a poslal mi krabici s vyšíváním.

Ještě horší bylo, když jsem začala uvažovat nad možností skutečného vztahu.
Měla jsem totiž dojem, že bych si měla někoho najít. Že by mi to udělalo dobře, posunula bych se někam dál, měla bych se komu složit do náruče a na chvíli se tak zbavit vší té tíhy. Rozhodně bych si něco takového poradila, kdybych se na sebe podívala z odstupu.
Jenže se mi vlastně nechtělo, a jestli jsem si kdy myslela, že peníze v tomhle směru dávají více možností, rychle jsem zjistila, že je to přesně naopak. Tvořily bariéru a věčné téma, do mnoha slibných okamžiků pronikl nepříjemný odstup. Navíc v každém druhém sympaťákovi jsem viděla agenta Shieldu.
Potřebovala jsem si najít nějakou svou cestu, rozumný okruh lidí, udržitelný životní styl... ale nedařilo se, neviděla jsem ani žádný dobrý příklad kolem sebe, chyběla mi skutečná motivace, stále jsem si říkala, že mám přeci nárok na trochu toho času, a tak jsem se jen plácala od ničeho k ničemu a snažila věřit tomu, že jsem na té správné planetě, což se mi právě naprosto a vůbec nedařilo.
A proto jsem končila před zrcadlem, zírala na sebe a přesvědčovala se, že někdo, kdo vypadá tak dokonale normálně, normální taky je, a měl by si přestat vymýšlet.
Nemůže být tak těžké nepřipadat si divně!
Snažila jsem se přeci. Zajímala jsem se o spoustu věcí - jen abych vzápětí zjišťovala, že to bylo povrchní a prchavé a že jsem větší část toho zájmu jenom sama sobě jenom předstírala. Stále jsem tu byla na návštěvě, jednou nohou nakročená někam do pryč, odtržená od běžného dění. Nic z toho, co se kolem mě dělo, se mě skutečně netýkalo. Účastnila jsem se usilovně večírků a společenských akcí, protože jsem nechtěla být večer sama, abych pak stejně končila někde v koutě a poslouchala vyprávění někoho, kdo už byl skoro případ pro Hel. A co je náš život než přímá cesta k podsvětí? Propadnout beznaději znamená prohrát a utratit v marnosti všechny dary... - ano, tak přesně takové řeči jsme hlubokomyslně vedli se známými neznámými.
Bavilo mě povídat si se starými lidmi, bývali zajímavější, skoro jsem si říkala, jestli se nevrátit k bývalé práci. Jenže ani nostalgie mi nezabránila si připomínat, že když člověk dělá práci proto, aby se uživil, jeho postoj k té protivné a nesnášenlivé části klientů je o hodně jiný, než když to dělá bez takové dobré motivace. Bylo jich dost, se kterými jsme se spřátelili. Ale těžko bych se už dokázala přemoct k té protivnější půlce. A kdybych si vybírala, o to horší by bylo vědomí, že k nim nejsem upřímná. Lidé jakékoli víry, ale i ateisté, byli pevně přesvědčeni o své individualitě. Jejich další život či definitivní smrt měla být jejich, měla se týkat jejich duše se vším, čím se cítili být. Já už teď věděla, jak moc jiný svět je čeká, že se stanou stavebním kamenem pro cosi dalšího, nepředstavitelně jiného, kořením v polévce podsvětního bytí – a nedokázala jsem se tak položit do vlídné, ke všemu svolné nejistoty jako dřív.

Výhled z okna jsem ve svém apartmá měla impozantní, za těch pár dní, co jsem tu byla, se stačil okoukat jen málo. Nádherné, vysoké hory pokryté sněhem. Chystala jsem se na výpravu přes hřeben přesně do okamžiku, než mi došlo, že jen hledám ztracenou minulost, a že cestu s Lokim mi nikdo nevynahradí. Motivace někde šlapat sněhem a mrznout rázem opadla.
Každá připomínka toho, jak mi Loki chybí, mi kazila náladu na celé dny; vždyť jsem se ho snažila vyhnat z hlavy tak urputně, že kdybych stejné úsilí věnovala jiným věcem, už dávno umím čínsky. Například. Přišlo by to vhod, základy čínštiny dnes ovládala většina mladých už ze školy.
Hodila jsem na sebe šaty a sešla do restaurace. Nebyla jsem si ještě úplně jistá, co chci podniknout, ale v takovém rozpoložení nebývalo moudré zůstávat sama. Čtečku jsem sice měla naplněnou k prasknutí, ale mezi řádky bylo příliš času na přemýšlení.
Ještě jsem ani nedostala jídelní lístek, když jídelnou proplul čísi duch. Ne že by mi to vyloženě zkazilo chuť k jídlu, spíš mě překvapil. Byli jsme dost vysoko v horách a tenhle hotel stál na kraji městečka. Vzhledem k tomu, z jakého směru plul, se muselo v kopcích stát nějaké neštěstí.
Ano, duchové. Dobrý důvod vyhýbat se velkoměstům a zemím třetího světa, protože v prvním případě jich bylo moc, a ve druhém jsem ty dětské, zlomené dušičky, nesla těžce. Vídat je znamenalo stálou připomínku toho, že bych se tuto svou schopnost měla pokusit nějak dobře využít - třeba teď, neměla bych vyběhnout a zjišťovat, jestli je tam někde ještě někdo živý? Prosím pěkně, zavolejte záchranáře, tímhle směrem, možná sto metrů a možná třicet kilometrů, se něco stalo, ne, nejsem blázen, vážně.
Ach jo. Nebyla jsem dobrý materiál na akčního hrdinu. A jak se tak postupně ukazovalo, nejspíš jsem nebyla dobrý materiál vůbec k ničemu.

"Tady je naše tajemná neznámá," zahlaholil někdo přehnaně vesele. Ke stolu se mi usadila dvojice vysportovaných mladíků ve svetrech s norským vzorem. "Usnesli jsme se, že musíte být špiónka." Byli to bratři a byli povrchní až fascinujícím způsobem.
"Samozřejmě," přikývla jsem vážně. "Vypadat tajemně je ideální krytí. Nikoho pak nenapadne, že jsem skutečná špiónka, když to tak nedbale předstírám." Pokud k tajemnosti stačí nerozdávat své telefonní číslo na potkání každému puberťákovi, musí tu být přímo přešpiónováno.
"Myslíte, že byste mohla skočit za babčou?" nadhodil druhý, který si tolik nehrál na usilovné flirtování. "Tvrdí, že jste jediná, kdo tady má rozum." Jinak řečeno jediná, kdo jí neodporuje. "Nemá dnes svůj den." Takže se zase sotva hýbe. S devadesátku na krku si ani dnešní medicína nedokázala úplně poradit.
"Ale ovšem," souhlasila jsem ochotně, protože to dobře ladilo s mojí momentální potřebou být něčím užitečná, ale jen tak přiměřeně bezpracně. Stará paní Zdaková byla ve skutečnosti dost milá osoba, a fajn společnost, i když její touha provázet své nezdárné vnuky po světě mi byla trochu záhadou; ale Stark by teď byl ještě lepší. Ne že bychom se nějak vídali, ale dvakrát nebo třikrát se náhle zjevil, dali jsme si něco dobrého na terase hotelu, ve kterém jsem zrovna bydlela, já v šatech pod kolena, jak diktovala letošní móda, a on v tom svém srandovním high tech obleku, ze kterého padali číšníci na zadek - a pak zase odfrčel. Nepochopila jsem nikdy, o co mu šlo, snad leda že by bral svůj slib vůči Thorovi vážně, a pak to mělo hned dvojí efekt: Shield, pokud se o mně stále zajímal, viděl, že jsem pod dohledem; a mně to dělalo dobře, povídalo se s ním krásně a snadno. Vážně škoda, že mu nebylo tak o třicet míň.
Vystoupila jsem po schodišti do prvního patra a zaklepala.
"Heslo!"
"Nokia navždy!" zavolala jsem a měla vstup volný.
Staří lidé byli mimo jiné sympatičtí proto, že jsem si s nimi nepřipadala jako zaostalý neandrtálec. Konkrétně tato paní dokonce trvala na tlačítkovém mobilu – a to v době, kdy i na dotykové obrazovky její vnuci vzpomínali jako na anachronismus. Nedivila jsem se jí, však se i k mobilu jako takovému dostala pěkně pozdě.
Technika beztak byla další dobrý důvod, proč nezůstávat ve Státech. Stará dobrá ospalá (a do mnoha maličkých státečků rozpadlá) Evropa, či pečlivě vybrané kousky Asie, které ještě odolaly tlaku muslimů na ujařmění poloviny (té ženské, samozřejmě) obyvatel, znamenaly civilizaci dost na výši, aby se tam žilo pohodlně, ale bez nutnosti neustále prokazovat totožnost a bez výstřelků, které si v NY jupíci tak snadno včleňovali do života. I tak jsem měla se spoustou inovací potíže, ale nebylo to nic, na co by nestačila trocha selského rozumu a předstírané roztržitosti. Vývoj sice nešel pomalejším tempem než za mého mládí (mého prvního mládí), ale expanze zákonitě zpomalovala. Naštěstí.
"Vy mě ale vůbec neposloucháte!" zvolala paní Zdaková.
"Promiňte," zatvářila jsem se omluvně. "Nějak nejsem ve své kůži."
"To vy ale nejste často," pravila ta milá bábinka skoro jasnozřivě. "Potřebovala byste jinačí společnost, viďte. Něco vám schází."
Ach to moudré stáří.
"Říkala jsem si, jestli náhodou nejste bývalá narkomanka?"
Moudré?! Senzacechtivé! Doslova mi tím vyrazila dech. Jenže vypadala tak nadšeně, že mě skoro mrzelo ji zklamat.
"Ještě to tak! Jen mě poslední dobou trápí smysl života víc, než je zdrávo."
"Tady ho ale nenajdete."
"Ale nenajdu ho tu mnohem pohodlněji než někde ve slumu, a ještě nic nechytím."
Zachichotala se. "Už jste si skočila padákem, ponořila se hluboko pod vodu, vylezla na horu a prošla pouští? To všechno je prý dneska povinnost, jak mi moji chlapci vysvětlili."
"Taky jsem stačila podrbat divokého medvěda v kožichu, vyfotografovat tureckou elektrárnu bez teleobjektivu, naučila jsem se jezdit načerno newyorským metrem a přeběhly jsme náměstí v Dubaji bez šátku na hlavě, ale teda ta kauce na propuštění byla dost vysoká."
Paní Zdaková uznale pokývala hlavou. "Pak už toho ale kromě lidského utrpení moc nezbývá."
"Tomu se vyhýbám jak můžu. Nedokážu ho brát vážně a přitom si ho beru příliš osobně."
Ten káravý pohled jsem si určitě zasloužila.
"Bohatí lidé někdy platí za to, aby mohli dělat věci, které neumí, místo toho, aby je dělali chudí lidé, kteří to umí, a dostávali za to peníze."
"Pokusím se tomuhle pokusu o užitečné zaměstnání vyhnout," ujistila jsem ji.
"Ale no tak, děvče. Cestujete, užíváte si. Vy jste ale neměla peníze odjakživa, viďte. To já poznám, vypadáte moc provinile, když dáváte personálu spropitné."
Že by? Znělo to pravděpodobně. Zatvářila jsem se provinile.
"Takže je určitě něco," pokračovala paní Zdaková vítězoslavně, "co jste dělala jako holka, bylo to pro vás vzácné, a vy jste doufala, že se toho nebudete muset nikdy vzdát. A klidně se s vámi vsadím, že teď, kdy už jste to mohla mít kdykoli, jste se toho vzdala!"
Ach to moudré stáří.

O týden později jsem ležela v houští s mečem v ruce a čekala na skřety. I tady bylo hodně věcí jinak: místo lístečků se životy jsme měli každý solárně nabíjený pružný display na rameni, který podrobně zaznamenával životy a úroveň many, a protože šlo o velkou akci spřátelených skupin na hranici několika evropských států, moje angličtina tu nikoho nezaskočila a překladatelská gégéčka v uších byla běžná, a... a nic z toho nebylo důležité, protože ten nevážně vážný boj o život byl stále stejný, a ta nevážně vážná důležitost naprosto zbytečných věcí povznášející.
Schovávala jsem se v houští, čekala na skřety, a šlo mi jenom o magický amulet nezměrné moci, který ti všiváci ukradli ubohým lesním vílám.
Moje budoucnost určitě neležela v obrážení fantasy her, ale teď, v téhle chvíli, mi to sedlo náramně. Nebylo to významnější nebo zajímavější než ledacos z toho, co jsem za poslední dobu podnikala. Jen jsem to všechno důvěrně znala; pomyslně jsem se tak vrátila na místo, odkud jsem odešla - kruh se uzavřel a mohu začít znovu. Ne že bych nad tím nějak vědomě přemýšlela. Mihotavé světlo slunce mezi listy stromů a křik ptáků, zdálivě suchý mech pod koleny pomalu prosakující nasbíranou ranní rosou, napětí blížícího se boje, nad kterým ale visela příjemně herní beztrestnost smrti, tíha zbraně v ruce – zpět k mému dřívějšímu já, k vlídnému pohledu na svět a vědomí podstaty věcí, místo té uspěchanosti posledních měsíců, přeplněných letišť a usilovnému lovení zážitků a spatřených míst. Spaní ve stanu sice nebylo romantické, jenom z něj tlačila záda, ale i to bylo pro tuhle chvíli fajn. Asi jsem potřebovala mít svou roli v ryzí fantazii, abych si ji dokázala najít v realitě. Bylo tomu tak dřív, a i když se změnilo všechno, včetně mě, v tomhle jsem zůstala stejná. Dobré vědět.
Filosofická chvilka se mi nevyplatila. Chraplavý křik medvědodlaků (podle přízvuku zřejmě polského původu, ti většinou bojovali dobře) jsem zaslechla až na poslední chvíli, tak tak se stačila odkutálet stranou. Na místo, kde jsem ještě před vteřinou měla hlavu, dopadla obrovská palice. V tomhle objemu i molitan vypadal nebezpečně.
"Jsem přítel!" zalkala jsem zbytečně, protože okultní symboly na mém hábitu dostatečně odhalovaly povolání potulného zaklínače. "I můj nejlepší přítel je medvě-"
Buch. Země se pod ranami palice otřásala a z krví zbrocených tlam probleskovaly velké ostré zuby.
Svým úhybným manévrem jsem v roští nejspíš přišla o polovinu vlasů. Dostala jsem se tak blíž k dalšímu medvědodlakovi, který aspoň neměl palici, odrazila jeho klacek svým/Lokiho/do molitanu zabaleným mečem, a vykřikla o pomoc, protože co kdyby. Sbohem, živote! Hel, snad si dáme partičku kanasty, než –
Okamžik, kdy jsem ležela na zádech, meč svírala z posledních sil a loučila se se životem, se natahoval do nekonečna, jen aby skončil v závěrečném kratičkém výkřiku - když tu kolem mě proskočily dvě vysoké postavy v zářivé zbroji a obořily se svými meči na nepřítele. Zalapala jsem po dechu. Právě jsem se znovu narodila, a jestli stačím včas utéct, narodím se ještě jednou, protože mě nedostanou ani mí zachránci paladinové, fanatičtí potírači všeho magického.
Naštěstí tam všichni se všemi měli dost práce, tak jsem hbitě prchla houštím.
Skřeti, kteří zřejmě vyslali medvědodlaky dopředu jako své krytí, se zatím i s truhlicí ukrývající amulet plížili úvozem. Zrovna jsem schovaná za bukem uvažovala, na jak velkou přesilu svými napůl vyčerpanými zásobami magie stačím, když mi na rameno dopadla pádná ruka. Bleskurychle jsem se otočila.
"Ale ne! Už zas?"
"Tentokrát, doufám, bude méně rozruchu," pravil Fury. Vypadal v tom svém černém kabátě uprostřed lesa trochu nepatřičně.
"Přísahám, že tentokrát Lokiho pod postelí neschovávám."
"Víme. Jde nám o vás."
"Povím to na vás Starkovi."
"Risknu to. Vyztužil jsem si v pracovně podlahu."
"Celou dobu jste mě sledovali, že jo."
"Samozřejmě. Vrtulník čeká kousek dál na mýtině, tak pojďte."
Nemělo smysl odporovat. Možná bych teď utekla kus do lesa a možná by se strhla nějaká zajímavá honička, která by byla delší či kratší podle toho, jak moc nezraněnou mě chtějí mít; ale dřív nebo později by mě dostali. To zase bude mít Natasha řečí nad mou nejnovější módní kreací! To mě nemohl Fury drapnout někde, kde jsem se ráno potkala s hřebenem a na sobě měla něco pěkného od Alice M.? Ta návrhářka měla dokonalou fantazii, přitom všechno bylo decentní, krásně ušité, a...
Skočila jsem stranou, upustila meč, ještě během rafinovaně matoucího pádu vytáhla dosud skrytou pistoli a střelila Furyho přímo do prsou. Třesklo to jako suchá zlomená větev a nad hlavou mi vyděšeně zakřičel pták.
"Ale no tak," řekl Fury káravě, "neprůstřelnou vestu nosím i do vlastní koupelny."
Ještě během jeho prvních slov jsem sklonila hlaveň níž a střelila ho do nohy.
"Neprůstřelné spodky taky." To už přiskočil až ke mně. Čekala jsem, že mi pistoli vykopne, a trochu jsem uhnula, ale on po ní hmátnul rukou. Stisk měl doslova ocelový.
"Jau," pofoukala jsem si prsty a neochotně vstala. "Buďte trochu gentleman."
"Jako vy?" nahlédl skepticky do zásobníku. "Víte, jak by mě po tomhle oblbováku zítra bolela hlava?"
"No a? Vy jste si začal," odsekla jsem zarputile a sundala jsem z meče ochranný kryt, abych ho mohla strčit do pochvy na zádech. "Hlava mě z vás bolí už teď."
"Tahle hračka je ilegální," upozornil Fury a zřejmě jsem to měla pochopit tak, že mi ji zabavuje, protože si ji zastrčil někam pod kabát.
"Jak kde," pokrčila jsem rameny, "my světoběžníci to tak nebereme."
"Tak teď si zasvětoběžníte zpáty do Států. Čekají nás ve Washingtonu."
"Z časových posunů mě taky bolí hlava. Jste zdraví nebezpečný, Fury. Měli by vás zakázat."
Všechno mi to bylo samozřejmě houby platné. Za chvíli už jsem seděla ve vrtulníku, který byl podivuhodně tichý, a za další chvíli už mě postrkovali do jakéhosi malého letadla. Jako na každém letišti tu foukalo a plášť kolem mě létal, jako bych měla velká černá křídla. Sedadla v letadle však byla pohodlná, do svých křídel jsem se mohla zabalit, a prospala jsem tak celou cestu, protože Fury byl nesdílný a jako na trní a nebyla s ním řeč. Nejspíš něco čekal a jestli jsem měla tušení co, úspěšně jsem to sama před sebou skrývala.

Ústředí Shieldu mělo v popisu práce vypadat hypermoderně, takže aby udrželo krok se světem, teď už z toho bylo naprosté sci-fi. Tady bych se bála i přivolat výtah. Naštěstí to vůbec nebylo potřeba: dostala jsem k ruce hned čtyři chlapíky jako doprovod k péči o mé blaho, a ti mi otvírali výtahy, odfukovali z cesty náhodně procházející personál, a kdyby kolem letěla moucha, nejspíš ji sestřelí v letu.
Skončili jsme v nějaké briefingové místnosti s velikánskou obrazovkou na zdi.
A čekalo se. Hodinu, dvě. Tři. Já a čtyři chlapíci se zbraněmi v rukou a prstem proklatě blízko spouště. Zřejmě jsem byla hrozně moc nebezpečná.
Konečně se objevil Fury. Vzhledem k jeho přirozené barvě pleti se to těžko poznávalo, ale i tak jsem měla dojem, že má tmavé stíny únavy kolem očí a nějaký podivně trpký rys kolem úst.
"On je tu zase, viďte," řekla jsem a vůbec se mi nezachvěl hlas. "Na základě čeho si proboha můžete myslet, že mu na mně záleží?"
"Všechno ostatní už jsme vyzkoušeli," odsekl Fury s nebývalou upřímností. "Nemluvte." Vydal nějaký povel a panel na zdi se rozzářil. Ačkoli jsem věděla, že je to jenom obrazovka, obraz byl neskutečně zřetelný, v životní velikosti, a přísahala bych, že stojíme s Lokim v jedné místnosti.
Vypadal... stejně. Nic se na něm nezměnilo, byl to do posledního vlásku Loki, jakého jsem znala. Nedokázala bych vydat slovo ani v případě, že by mi to Fury nezakázal.
Loki na mě pohlédl bez valného zájmu. "To je ta vaše tajná zbraň, Fury?"
"Žádná tajná zbraň," odvětil Fury. "Jenom argument."
"Na základě čeho si můžete myslet, že mi na ní záleží?" řekl Loki trochu zamyšleně a Furymu zacukalo víčko.
Odkašlala jsem si. "Fury se i stébla chytá," řekla jsem. "To chceš zase ovládnout Zemi?"
"Ale vůbec ne," odpověděl Loki s úsměvem, který byl upřímnost sama a nevinností přímo přetékal. "Chci ji zachránit."
Situace se tvářila jako dokonalý pat, a to jsem ani nevěděla, o co jde. Pak ale Loki udělal něco neuvěřitelného: dva kroky vpřed. Prošel obrazovkou a stál přímo před námi. Fury tlumeně zaklel a sáhnul po pistoli, jako by snad kulky něco zmohly, ale Loki si ho nevšímal. Díval se na mě a já mu mimoděk oplatila úsměv.
"Nemám tu žádnou knihu," řekla jsem, "kterou bych po tobě mohla hodit."
"Žádné iluze," odpověděl. "Furymu malá demonstrace síly neuškodí." Chudák Fury, tohle muset a poslouchat - a zažívat - určitě mu to nedělalo dobře. Loki přistoupil na necelé dva kroky blízko, a země se nám zachvěla pod nohama. Se zájmem jsem se rozhlédla po tom bezvarvém ničem, co nás obklopilo.
"Kde jsme?"
"Stále na tom samém místě. Tohle je jen bariéra - pro pozemšťany neprostupná - abychom si mohli promluvit."
"Ubohý Fury," vyslovila jsem nahlas neodbytnou myšlenku. Možná to ale vyznělo trochu pomstychtivě. Loki nad ním jen mávl rukou. Díval se na mě a jeho úsměv se změnil v něco mnohem upřímnějšího.
"Byl jsem přesvědčený, že jsi mrtvá," řekl. "Nemohl jsem tě najít, Heimdall tě neviděl a Hel... je hrozně tvrdohlavá," postěžoval si. "Vyšoupla mě ven a znovu se do podsvětí nedostanu. Nechce se mnou mluvit."
Loki se mě snažil najít. "Ona z toho vyroste," řekla jsem klasickou frázi, jaká se říkává rodičům dospívajících dětí. Loki se mě snažil najít. Loki se mě snažil...
"Doufejme. Jinak své povinnosti plní dobře." Na okamžik se odmlčel. "Ale ty žiješ," řekl a znělo to najednou skoro překvapeně. "Tím lépe. Vezmeme se na Zemi nebo na Asgardu?"
"Já asi špatně slyším," řekla jsem, tedy něco ve mně řeklo, protože naprostá většina mého já už hezkou chvíli jenom zaskočeně zírala, teskně vyla, snažila se zahrabat pod zem a šťastně vrtěla ocáskem, a při tom všem se snažila udržet na nohou a vypadat, že se nic zvláštního neděje. "Nebo špatně rozumím. Možná obojí. Možná mají ta slova jiný význam na Asgardu a jiný na Zemi."
"To pochybuji."
Bariéra kolem nás se otřásla.
"Měla bys – "
Další otřes byl silnější. Zavrávorala jsem. "Neříkals, že nemají prostředky se sem dostat...?"
"To klepe Thor," zamračil se Loki netrpělivě a mávl rukou. Znovu jsme stáli ve velínu Shieldu a vedle nás Thor s kladivem v ruce.
"Janike!" zvolal překvapeně a tak potěšeně, že jsem mohla odpovědět jedině stejně.
"Thore!" Nadšeně jsem ho objala. Nutně jsem potřebovala někam vylít asi tak hektolitr emocí a on byl ideálně po ruce. Na to, že jsme se skoro dvacet let neviděli, a vlastně jsme se pořádně neznali, mi objetí oplatil s nemenším nadšením a obvyklou srdečností. Však jsem na něj myslela tak často, že jsem si k němu vypěstovala skoro příbuzenský vztah. Thor byl někdo, kdo to se mnou vždycky myslel dobře, a ještě projevil hezkou dávku předvídavosti, když mi zabezpečil život i po návratu na Zemi. Rukojeť Mjolniru, který nepouštěl z ruky, mě trochu dloubla pod žebra. Budiž mi nepatrným zadostiučiněním, že se Loki skoro přestal usmívat. Jestli to byla stopa žárlivosti, dobře mu tak. Nebo Thora nečekal?
"Bratře, musíme si promluvit," pravil Thor přísnějším hlasem.
"Beze všeho," odvětil Loki a zmizeli pro změnu oni dva.
"Mám pocit, že jsem zralá na panáka," řekla jsem. Fury vypadal jako někdo, u koho by to jeden panák už dávno nespravil. "Vy mi asi neřeknete, o co tady sakra jde?"
Protože se očividně chtěl zeptat na to samé, jenom jsem mu vzala vítr z plachet.
Loki s Thorem naštěstí neprobírali své záležitosti dlouho. Jak zmizeli, tak se objevili, Thor se otočil ke mě, položil mi ruce na ramena a dojatě mě políbil na čelo, z čehož jsem usoudila, že jsem se definitivně zbláznila, ještě se otočil k Lokimu, pravil: "Kdybys s tím potřeboval pomoct, stačí říct," a odfrčel. Doslova. Ty jeho lety s kladivem byly prostě ohromně působivé. Fury, který na něj zjevně spoléhal, poklesl na duchu i v ramenou.
"Janike má sňatkem nárok na asgardské občanství," pravil Loki. "Jakékoli omezování svobody či nepřiměřený nátlak budou chápány jako nepřátelský akt vůči Asgardu se všemi následky, včetně odmítnutí pomoci."
Fury mžikl očima k otevřenému oknu, které po sobě Thor zanechal. Málem jsem se začala hystericky hihňat. Loki to formuloval tak nejasně... zřejmě si myslí... no, proč ne. Já si totiž stále ještě nemyslela nic, protože by to mohlo mít na mé duševní zdraví neblahé následky. A zřetelná náklonnost, jakou jsme vůči sobě projevili s Thorem, zatímco s Lokim kolem sebe kroužili jako dvě nášlapné miny, musela mást spolehlivě.
Pak Fury udělal něco neuvěřitelného: poklekl a sklonil hlavu. Vojáci o pár vteřin později jeho gesto zopakovali. A Loki, tak ten vypadal náramně spokojeně a vůbec ne překvapeně.
"Dobrá, moji vazalové," řekl, "teď probereme ty zbývající podrobnosti."

U zbývajících podrobností jsem nebyla. Byla jsem odložena do pohodlného apartmá, kde jsem objevila koupelnu a své vlastní věci, takže jsem se mohla opět zcivilizovat, a hlavně si rozmyslet, co vlastně řeknu Lokimu, až ho zase uvidím. A co mu neřeknu. Svatba... nesmysl. Pokud si myslel, že jsem mrtvá, vysvětluje se tím ledacos, a mohu být tedy jen ráda, že se mě ještě pokouší chránit, byť poněkud humorným způsobem.
Když se konečně objevil, odhodil plášť a posadil se do křesla naproti mě.
"Copak jste s Furym dojednávali?" zeptala jsem se. Jak bylo v práci, miláčku?
"Na Zemi se řítí velký meteorit," řekl Loki. Vida. Vždycky jsem si myslela, že se takové věci stávají jenom ve filmech. "Není v silách pozemšťanů ho zničit ani odklonit. Velkomyslně jsem nabídl pomoc jménem Asgardu." V očích mu svítily veselé ohníčky. "I když přiznávám, že Furyho jsem si přihodil jako odměnu zcela soukromého rázu pro své vlastní potěšení."
"Chápu, že se tomu muselo těžko odolávat," ušklíbla jsem se. "A ten balvan se tam ocitl sám od sebe, jen tak náhodou, jak už to ve vesmíru chodí?"
"Jak jinak. Tak už to ve vesmíru chodí." Cha, to určitě. Na to vypadal příliš spokojený sám se sebou.
"A tvá cena?" Vážně jsem netušila, proč se ho ptám na takové věci, když jsem myslela jenom na to, jestli ho mohu obejmout.
"Mou cenou bylo, že se Shield, Rada, ani vlády nejsilnějších západních zemí, nebudou plést do sjednocení několika rozvojovějších států, které jsem naplánoval. Za pár let se situace uklidní, já budu pánem nad polovinou Země, a mnohem snadněji připojím i ten zbytek."
"To zní... že to máš rozmyšlené."
"Přesně tak. Udělal jsem chybu, když se se pokoušel ovládnout celou Zemi naráz, a navíc začal v Americe. Takhle to bude mnohem efektivnější." To se to někomu plánuje, když mu stačí počkat, až půjdou oponenti do důchodu.
"A jak na Asgardu? Stále v kůži Ódina?" Ne, zřejmě už ne, došlo mi vzápětí i bez jeho odpovědi. Thor nevypadal překvapeně, že ho vidí, jen se zřejmě ochranitelsky přiběhl ujistit nad počestností jeho úmyslů se Zemí.
"Tvůj plán vyšel," řekl Loki. "S menšími obměnami proběhl tak, jak jsi ho předvídavě nastínila. Ódin sehrál pro pečlivě vybrané diváky z řad asgardských moudrých malé divadlo, při kterém obětoval svůj život za můj, následovala hrdinská smrt v jakési blíže neurčené odlehlejší dimenzi a v posledních okamžicích života láskyplný otcovský proslov." Loki se trochu napřímil a tváří mu probleskla jakási málokdy vídaná tvrdost. Jako bych ho v pozici, ve které seděl, náhle spatřila na trůnu ve zlaté síni s královskou korunou na hlavě a širokém plášti... Ale byla to zřejmě jen hra světel a stínů a má nadměrná fantazie.
"Protože bych nebyl dobře přijat vzápětí po Ódinově smrti, teoreticky s Thorem vládneme společně. V praxi mi on postupně přepouští veškeré pravomoci a zabývá se svými hrdinskými kousky. Výhodné pro všechny."
"Tak to gratuluji," řekla jsem upřímně. "Tak... nechť v tvých rukou Asgard vzkvétá."
"Lichotky ti nikdy nešly," potřásl Loki hlavou.
"Vědět, že se tak náhle zjevíš, nějaké si nacvičím," ujistila jsem ho.
"Nezjevil jsem se náhle, jednám na Zemi už dva týdny. Nevím, co Fury zamýšlel tím, že tě najednou přivedl, snad chtěl dokázat, že má s čím vyjednávat? Měli bychom se vzít co nejdříve, nemám čas tě stále hlídat."
"Tohle má být žádost o ruku?" ujistila jsem se.
"Mám za to, že to bylo jasné?" svraštil Loki obočí.
"Takže najednou nevadí, že by si vládce Asgardu vzal pouhou pozemšťanku?"
"Nebudeš žít nijak zvlášť dlouho," ujistil mě Loki vesele, "takže ne, nevadí. Nejsem ještě dost starý na to, abych byl nucen bezpodmínečně uzavřít dynasticky výhodný sňatek."
Byla jsem ráda, že sedím. A že nemám po ruce nic ostrého nebo těžkého.
"Tohle je ta nejromantičtější žádost o ruku, o jaké jen může dívka snít," řekla jsem. Loki se na mě pozorně zahleděl.
"Skutečně jsem nevěděl, že jsi naživu," řekl. "Jestli sis snad vyložila mou nepřítomnost jako ztrátu zájmu, nebylo tomu tak. Nebo sis stačila najít někoho jiného?" Znělo to skoro ohromeně, jako by si nedovedl představit, že by měl nějakou konkurenci.
"Ne, nenašla," připustila jsem. Taky jsem si bohužel nedovedla představit, že byl měl nějakou konkurenci. "Jenom by mě nenapadlo, že to bereš za tak hotovou věc. Z lítosti nade mnou...?"
"Vypadám jako někdo, kdo by nabídl sňatek ze soucitu?" Dobře, to byla hloupost. "Chodil jsem za tebou osmnáct let," řekl mírně, "a ty sis myslela, že to nemyslím vážně?"
Nezačnu brečet. "Vždyť jsme ani... to..." Náhlá slovní zásoba předpubertální klášterní novicky mě konsternovala a Lokiho pobavila.
"Myslel jsem, že to víš," řekl s úsměvem. "Tam jsme nemohli. A nejen proto, že jsi neovládala svou fyzickou stránku. Některé věci podsvětí nedovoluje už svou podstatou."
Aha...? Byla jsem hluboce vděčná, že se nemám sklony červenat. Kdysi jsem se možná před Lokim cítila velmi přirozeně, ale teď jsme se skoro rok neviděli. Nejraději bych se propadla.
"Stačil jsi mít dítě," řekla jsem a opravdu hodně si dala záležet, abych nevyslovila slovo "porodit" a aby to vůbec neznělo jako obvinění.
"Bylo to jediné řešení, na které jsem přišel," pokrčil Loki rameny. "A věř, že jsem hledal velmi pečlivě. Kdokoli další by však byl opět pouhé provizorium a viděla jsi na sobě, že to nebylo dobré."
Ano, viděla. Už dávno jsem neměla Lokimu za zlé, že mě vyšoupnul pryč. Nezvládala jsem vnímání času, nedokázala jsem se o sebe postarat, prostředí jsem ovládala jen na minimu jeho možností, v hlavě jsem měla setrvalý zmatek, protože jsem si nedokázala všechny ty reality dobře propojit. Dlouhá řada královských levobočků na místě Strážce nebyla náhodná. Prostě to tak fungovalo.
"Hel jsem přivedl v první možné chvíli, kdy byla dost stará, aby byla přijata. Ještě teď je uražená, že jsem čekal tak dlouho, protože podle jejího přesvědčení byla připravená už dávno." Trochu rezignovaně pokrčil rameny.
"Kdo je ten druhý... rodič?"
"Neptej se." Na očích jsem mu viděla, že přes tohle nepojede vlak. Maně mě napadlo, jestli náhodou ta Thorova známost, kvůli které mu utekla Jane, neměla černé vlasy a modré oči. Ale zároveň jsem si byla jistá, že se na to nikdy nezeptám. Být bohem neznamenalo jenom privilegia.

Dívala jsem se na Lokiho a nechávala ze sebe opadávat všechnu tu pracně naroubovanou snahu zapadnout mezi lidi a přizpůsobit se pozemskému životu. Bude příšerný manžel, to bylo jisté. Ne že bych nemohla říci ne. Nejspíš by jen pokrčil rameny a odešel někam, kam bych se za ním už nikdy nedostala. Ze stejného důvodu bych neměla riskovat nějaké okolky nebo hrátky s tím, že možná chci a možná nechci, abych z něj vymámila trochu toho dobývání a patřičně srdceryvnou žádost o ruku. Jednou je vládce kdo ví jaké hromady světů, a pokud chci být jeho ženou, měla bych mu věci ulehčovat, ne ztěžovat.
To budu... královna!? Nebo jenom nějaká dočasná legální konkubína?
Ne, zpět. To, že je král, pořád ještě nedokážu brát vážně, ale s tím už se nějak porovnám za běhu. Teď musím myslet na sebe - co skutečně chci. Měla jsem ale vůbec jinou možnost? Dokázala bych si vůbec kdy najít někoho jiného, vydržet s někým jiným? Kdo jednou spatří draka, těžko už se nadchne nad ještěrkou. Já potkala Lokiho, ukradl mi srdce, připoutal mě k sobě. Měl pravdu, byla to jen formalita, já mu patřila už dávno. Co na tom, že on mi nikdy patřit nebude; vůbec jsme si nebyli rovní. Jeho ochota se tak chovat a velkorysá schopnost brát naši rozdílnost s takovou samozřejmostí, snad jenom víc připomínala, že není člověk. I tak jsem si připadala jako ten, kdo získá víc. Pokud chtěl být se mnou -
"Za pár let budu vypadat starší než ty," řekla jsem zamyšleně.
"Je mi jedno, jak vypadáš." Věřila jsem mu. Díval se na mě stejně, ať jsem byla spálená Ódinovým dechem, vychrtlá jako egyptská mumie, nebo nastrojená na krásno jako právě teď.
Loki... já a Loki?
"Tak to abych začala vybírat šaty," zasmála jsem se. Bože, to byla úleva, že už mě žádné snahy o normální život nečekají! Ani dny naplněné snahou nemyslet na Lokiho. Naopak, myslet na něj teď budu mít doslova v popisu práce.
"Hned zítra," řekl a vstal. "Získáš tím nejen formální občanství, ale i jistou magickou ochranu, kterou bych ti jinak předat nemohl."
"Páni," prohrábla jsem si vlasy, "ještě ráno jsem nechtěla nic víc, než se dostat na kůži pár skřetům. Nečekala bych, že se budu vdávat. Natož jako panna."
Jen zamrkal. Ha, konečně bod pro mě.
"To ten tvůj léčitelský přístroj," snažila jsem se netvářit moc kysele. "Byl trochu moc důsledný. Víš, asi mě nepřesvědčíš, že to od tebe nebyla ryzí zlomyslnost..."
Zasmál se, přidřepl přede mnou a vzal mé ruce do svých.
"Budu o naší svatební noci velmi něžný, má drahá," zarecitoval přehnaně a pobaveně. Jenže kdybych ho zabila teď, ještě nezískám status vdovy, a Fury si pověsí moji hlavu v pracovně na významné místo. Zabiju ho až potom. Přesto byl asi můj vražedný výraz dost vražedný, protože si mě stáhnul k sobě do náruče. Jeho teplo mě objalo ze všech stran a vyplavilo spolehlivě zbytky všech pochybností. V zásadě jsem byla jednoduchá bytost. Stačilo mě dobíjet drbáním za ušima. Vždyť jsem ho milovala a on mě nejspíš svým způsobem taky, vždyť proč by tu jinak byl. Hledala jsem, čím vyplnit prázdnotu po zbytek života, a právě mi do náručí spadlo to největší dobrodružství.
"Za svědka mi půjde Anthony Stark," oznámila jsem pomstychtivě do jeho haleny. Loki si trpitelsky povzdechl.
"A to mám za všechno."
"To aby sis nemyslel, že si všechnu srandu necháš pro sebe."
Takhle mi bylo dobře. Nešlo by tak zůstat do konce světa?
"Čeká na mě americký prezident," zašeptal mi Loki do vlasů. "Přijdu tak brzy, jak budu moct."
"Jasně, běž," nepovolila jsem objetí ani v nejmenším. "A moc je netrap, prosím tě."
Tiše se zasmál. Lehce mě políbil na čelo a šel se dohadovat o osud světa.
Já jsem měla v plánu zbytek dne strávit tím, že se to všechno pokusím rozdýchat, ať pak na vlastních svatebních fotkách nevypadám moc překvapeně.


 

- Konec -

... a nezbytný epilog :-)

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho nekromantka 14 nerla 29. 03. 2014 - 15:10
RE: Lokiho nekromantka 14 electra 30. 03. 2014 - 12:57
RE: Lokiho nekromantka 14 lucik* 30. 03. 2014 - 13:37
RE: Lokiho nekromantka 14 annaliesen 30. 03. 2014 - 13:56
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 30. 03. 2014 - 14:25
RE: Lokiho nekromantka 14 zuzana s. 30. 03. 2014 - 15:29
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 30. 03. 2014 - 17:07
RE: Lokiho nekromantka 14 chane 30. 03. 2014 - 18:39
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 30. 03. 2014 - 19:55
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 30. 03. 2014 - 20:00
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 30. 03. 2014 - 20:06
RE: Lokiho nekromantka 14 catrina 30. 03. 2014 - 20:35
RE: Lokiho nekromantka 14 porcelandoll 30. 03. 2014 - 20:42
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 30. 03. 2014 - 21:15
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 30. 03. 2014 - 21:41
RE: Lokiho nekromantka 14 veru 30. 03. 2014 - 21:59
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 30. 03. 2014 - 22:06
RE: Lokiho nekromantka 14 moira 31. 03. 2014 - 00:20
RE: Lokiho nekromantka 14 vel 31. 03. 2014 - 07:42
RE: Lokiho nekromantka 14 vendy 31. 03. 2014 - 12:01
RE: Lokiho nekromantka 14 jarmik 31. 03. 2014 - 12:52
RE: Lokiho nekromantka 14 mandelinka 31. 03. 2014 - 14:32
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 31. 03. 2014 - 14:58
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 31. 03. 2014 - 15:27
RE(2x): Lokiho nekromantka 14 moira 01. 04. 2014 - 01:24
RE: Lokiho nekromantka 14 lochneska 31. 03. 2014 - 16:42
RE: Lokiho nekromantka 14 vendy 31. 03. 2014 - 17:15
RE: Lokiho nekromantka 14 scar* 31. 03. 2014 - 19:33
RE: Lokiho nekromantka 14 kaoru 31. 03. 2014 - 20:02
RE: Lokiho nekromantka 14 eskarina 01. 04. 2014 - 16:38
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 01. 04. 2014 - 18:40
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 01. 04. 2014 - 19:03
RE: Lokiho nekromantka 14 eycis 01. 04. 2014 - 19:32
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 01. 04. 2014 - 22:44
RE: Lokiho nekromantka 14 hospodynka 02. 04. 2014 - 09:14
RE: Lokiho nekromantka 14 hospodynka 02. 04. 2014 - 09:31
RE: Lokiho nekromantka 14 symy* 03. 04. 2014 - 18:17
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 03. 04. 2014 - 22:55
RE: Lokiho nekromantka 14 vendy 04. 04. 2014 - 15:08
RE: Lokiho nekromantka 14 vendy 04. 04. 2014 - 15:09
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 05. 04. 2014 - 10:58
RE: Lokiho nekromantka 14 alicesafira 05. 04. 2014 - 18:30
RE: Lokiho nekromantka 14 alices. 05. 04. 2014 - 18:38
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 06. 04. 2014 - 10:26
RE: Lokiho nekromantka 14 wolf 09. 04. 2014 - 10:41
RE: Lokiho nekromantka 14 kitikara 09. 04. 2014 - 21:06
RE: Lokiho nekromantka 14 kitikara 09. 04. 2014 - 21:07
RE: Lokiho nekromantka 14 loki 10. 04. 2014 - 12:13
RE: Lokiho nekromantka 14 kitikara 10. 04. 2014 - 22:05
RE: Lokiho nekromantka 14 cora 26. 04. 2014 - 17:11
RE(2x): Lokiho nekromantka 14 loki 27. 04. 2014 - 16:19
RE: Lokiho nekromantka 14 cora 28. 04. 2014 - 21:54
RE(2x): Lokiho nekromantka 14 loki 02. 05. 2014 - 13:46