Lokiho nekromantka 4

20. leden 2014 | 11.40 |

Tuhle povídku jsem psala už po Thorovi 2 - takže víte, jak si Asgard představovat. :-)
Děkuju moc za komentáře a vám všem zejména tahle povídka patří: Nerla, Maya, Maggi, Chane, Kitikara, Tenullka, Lucy, Lochneska, Eycis, Guizmo, Mandelinka, JM, Vendy, Misao Deino, Ali Nasweter, Maťa, PorcelanDoll, Catrina... :-)

Z Asgardu jsem toho zahlédla pramálo.
Krátký pohled na Lokiho, který pracně lapal po dechu s rukou přitisknutou na hrudi, obklopovaný ozbrojenci, i když ani v té chvíli nebylo jasné, jestli se chce pustit do boje, nebo se vzdát. V jeho zájmu jsem doufala, že to druhé, ozbrojenců bylo mnoho a další přibíhali.
Pohled na nehybného Heimdalla tyčícího se nad tím vším a smutek v jeho očích.
Jen záblesk pohledu na město - tak tohle skutečně dokázalo rozbušit srdce.
Trochu delší a důkladnější pohled na záda ozbrojenců, který nadchnul mnohem méně, i když zbroj měli vskutku parádní. Přenášet se bohužel dalo i přímo po Asgardu a Heimdall nelenil nám těch pár kroků z kopule ušetřit.
Přesně jak Natasha prorokovala, i když určitě netušila, jakým způsobem se její proroctví vyplní, skončila jsem ve vězeňské cele. Místo mříží (asi) silové pole, kterého jsem se po prvním letmém pokusu naučila nedotýkat, a velkorysý prostor na pět krát tři kroky. Shield zjevně nebyl jediný, kdo mohl zadržovat nepohodlné osoby zcela svévolně. Strážný mi jen sdělil, že jsem na Asgardu, což už mi tak nějak bylo jasné od začátku, a že musím vyčkat rozhodnutí. Čí a proč? - nic. Na otázky nikdo nereagoval, jenom jsem v průběhu času tu a tam dostala něco k jídlu.
Ve skutečnosti jsem první dva dny prospala. Běžná reakce na deficit po larpu a na celkový životní styl vůbec. Třetí jsem se začala přesvědčovat, že bych tu měla cvičit a kout pikle, ale o cvičení se lépe přemýšlelo, než aby se něco konalo, a kout pikle nebylo s čím. Matrace byla pohodlná a přikrývku bych jim nejraději ukradla sebou domů, ale nezdálo se, že se oním silovým polem propřikrývkuju ven...
Jediným povyražením mi byla návštěva postarší příjemné ženy, která mě požádala o trochu krve. Na otázku proč se mi dostalo poněkud poeticky podaného vysvětlení, které jsem si přeložila ve smyslu, že Loki je nemocen a já ne, ačkoli jsme byli v kontaktu, a je tedy pravděpodobné, že budu mít v krvi patřičné protilátky. Samozřejmě jsem souhlasila a naznačila lehký údiv, že Loki takto onemocněl. Pak místo injekční stříkačky vytáhla nožík a misku a zatímco já propadala lehké panice, pravila, že je vyloučeno, aby Loki takto onemocněl, a že mám koukat jinam a nebude to bolet.
Na to se už nic moc říct nedalo, a než se mi povedlo něco vymyslet, byla pryč a zbyla mi jen malá ranka na ruce. Brala jsem to jako potvrzení své teorie, že ho v Shieldu nakazili úmyslně. Ne že by to vlastně nebylo jedno, teď a tady; ale trochu jsem doufala, že místní nebudou mít sklony házet pozemšťany do jednoho pytle.
Vězeňské cely se vyznačují především nudou.

Rozhodla jsem se vyšlapat si kolečko v podlaze a spoustu času jsem strávila zkoumáním, jestli se mi líp chodí po směru hodinových ručiček, nebo v protisměru. Nesmírně mě štvala představa, že svým žalářníkům nestojím ani za otázky. Buď nevěděli, co jsem zač, a pak mi nebylo jasné, proč mě tu ještě drží, nebo věděli, a pak mi nebylo jasné, proč mě tu ještě drží. Vždyť jsem úplné bezvýznamné nic! Náhodný kolemjdoucí.
A to byl nejspíš ten problém. Zestárnu tu a umřu, nebo umřu nudou dřív, než zestárnu, a oni si ani nevzpomenou. Jsem malý, malinký, nejmenší na celém světě, jen krůček od toho, abych propadala spoustě sebelítosti...

Až se najednou objevila nějaká ženská. Holka. Dobře, ženská s vizáží holky a pohledem vyplašeného králíka.
"Ahoj?" řekla nervózně.
"No nazdar," odpověděla jsem.
"Doufám, že tohle není móda v NY pro letošní zimu," zacukala rukou při pohledu na moje oblečení.
"Ne, to bylo... jenom taková hra," nechtělo se mi do vysvětlování. "Takže jsi ze Země."
"Ty a já, jediné na celém Asgardu," zakřenila se. "Poslyš, potřebovali bychom vědět..." Kdopak je asi to my? "Ty a Loki... vy spolu?"
Neměla jsem to srdce předstírat, že nevím, na co se ptá. Mimo jiné proto, že ona byla venku a já uvnitř.
"Jaká odpověď mě dostane na svobodu?" zeptala jsem se.
"Rozhodně máte něco společného," zamračila se.
"Ne, počkej," udělala jsem krok k ní, i když mi silové pole už nepříjemně mravenčilo po kůži. "Potkali jsme se náhodou a jsem tu omylem. Nechci nic víc než zpátky na Zemi. Nevím nic o tom, co Loki provedl – asi provedl, vzhledem k tomu přivítání? Nikdo mi nic neřekl... Ani nevím, co je zač."
Trochu se uklidnila. "Jasně. Jen jsme chtěli vědět, jestli nezačneš plašit, víš, třeba se ho pokoušet osvobodit."
"Tak... to těžko." Mohla bych třeba pobíhat po Asgardu a ptát se, kudy se jde do věznice, a tam pak postávat proti cele a čekat, až zahřmí. "Jak se jmenuješ?"
"To ti raději nepovím," zatvářila se konspiračně.
"Takže když tě označím za tu mrňavou pozemšťanku, nikdo bez jména nepochopí, o čem je řeč?"
"No... jsem Jane. Přijdu později večer a přinesu ti nějaké šaty." Dalším neklidným zamáváním rukama mě tak nějak pojala celou. "Ty máš alespoň správnou velikost." Taky jsem měla dojem, že asgarďanky budou spíš mojí výšky než její nížky. Naprostá většina chlapů, které jsem tu potkala, byla vyšší než já. To bylo rozhodně sympatické.
Snažila jsem si nedělat moc naděje, ale skutečně se vrátila. Kromě toho něčeho, co vypadalo jako žehlička, a čím se vytvářely otvory ve stěnách cely, táhla balík oblečení a mumlala něco ve smyslu "až se to Sif dozví, přetrhne mě vejpůl". Vzhledem k tomu, že mi šaty byly krapet těsné v pase, trochu volnější přes prsa a dotyčná Sif musela mít slušné bicepsy, věřila jsem jí. Já být chlap, zakoukám se už jenom do těch proporcí.
Též jsem usoudila, že s tímhle na sobě ochotně věším nekromantskou dráhu na hřebík a ode dneška jsem jedině bojovnice. Dokonce tam byl tesák! Láska na první pohled. Byl tak podobný tomu Lokiho, až mi z toho trochu zamrazilo. Zvláštní svět, kde takovou věc u sebe lidé nosí běžně.
"Kde je Loki?" zeptala jsem se.
"Vždyť jsi slíbila, že se nebudeš starat," zaúpěla.
"Slíbila jsem, že se ho nepokusím osvobodit," odsekla jsem. "Jen se ptám."
"Ale to ti bylo úžasné," nadchla se Jane náhle. "Byl nemocný, už to vypadalo všelijak, ale pak někdo řekl, že má nápad, a za pár hodin byl zdravý! Úplně! Takové nápady bych taky občas potřebovala."
"Oni dokázali..." přestala jsem omotávat nekonečné řemínky kolem bot a zamyslela jsem se.
"Asi? Jsou stovky let před námi... Pak šel do vězení."
"Kdo?" zeptala jsem se nesoustředěně.
"Loki!"
"Aha... fakt ze mě vyrobili lék?"
"Prosím tě pojď už... Bezva, máš i stejný vlasy!"
Jako kdo...? Ale co. Protáhla jsem se otvorem, který mi kolegyně pozemšťanka otevřela v silovém poli, a se strašně podivným, ale vůbec ne nepříjemným pocitem po těle, vyrazila za ní. To, co vypadalo jako kov, bylo kupodivu lehoučké a pohodlné. Zvykla bych si rychle.
"Sif dělá takové dlouhé kroky... nic, zapomeň na to, tohle je v pohodě."
"To se zdá jen tobě, že ostatní dělají dlouhé kroky, protože skáčeš jako vrabec," zasmála jsem se. "Copak jsi nikdy před tím nenosila plášť?"
"A kde asi?" utrhla se.
Pravda. A pak že larpy k ničemu nejsou. Já si připadala úplně přirozeně.
Ani tentokrát jsem z Asgardu nic moc neviděla, protože mě Jane vedla málo osvětlenými chodbami a ven jsme se skoro nedostaly. Tohle byl bezesporu veliký palác – možná celé propojené město, jedno velké mraveniště – a i to málo bylo úžasné. Měla jsem co dělat, abych se nezačala nahlas smát - asi by to vyznělo trochu hystericky, obávám se. Kráčím po cizí planetě. Jsem na Asgardu! Uá.
"Co je to?" zeptala jsem okouzleně, když jsme konečně vyšly na čerstvý vzduch a zamířily ke kopuli, která už mi byla povědomá.
"Duhový most," řekla Jane nesoustředěně. "Heimdall ohledně tebe nemá žádné nové pokyny, takže by mělo Thorovo svolení stačit..."
Ohlédla jsem zpět. Palác se za námi tyčil až do nebe, krásný, působivý, zhmotnělý sen. Město okolo, zahrady...
"Promiň," řekla jsem. Popoběhla ještě pár kroků, než jí došlo, že stojím.
"Co je? Pospěš si..."
"Něco jsem si zapomněla."
"Co sis asi mohla zapomenout!?"
"Vzít si sebou kus Asgardu," řekla jsem. "Vzpomínku na něj. Promiň. Vážně si tvojí pomoci vážím."
A rozběhla jsem se zpět.

Byl to samozřejmě šílený nápad a nevím, na co jsem myslela. Přesněji řečeno: myslela jsem jenom na to, že musím, prostě musím z Asgardu vidět víc. Nikdy bych si neodpustila, kdybych to nezkusila. Samozřejmě mě začnou ráno postrádat a před polednem nejpozději sedím znovu ve vězení, to je nevyhnutelné – jak se asi schovám na místě, kde jsem nikdy před tím nebyla? Ale nedokázala jsem odolat. Žila jsem ve fantasy světě od chvíle, kdy jsem dokázala přečíst první knížku. Teď jsem se měla sebrat a jet domů? Vyloučeno.
Jane neměla šanci mě dohonit, už ne proto, že se zamotávala do dlouhých sukní a já měla svůj úchvatný bojový oblek. Zabočila jsem do nějaké vedlejší uličky s nadějí, že snad padnu na nějakou garáž, sklad, něco takového... našla jsem stáje.
Nezmiňovala se Jane, že jsou staletí před námi?
Tak to už jim nejspíš došla všechna ropa. Zpátky do sedel.
Nebo prostě šli docela jinou cestou vývoje.
Nebo měli vkus.
Snažila jsem se udýchaně funět co nejtišeji a plížila se kolem těch stavení div ne po špičkách. Kde jsou koně, tam je seno. Kde je seno, tam jsou seníky.
"Běž spát, Valhire. Tahle pozdě už nikdo nepřijede."
"Dobře. Vzbuď mě, kdyby něco."
"Vždyť víš."
Prohlédla jsem si pečlivěji reliéfy nade dveřmi. Pošta? Poslové? Něco takového. Vyhnula jsem se pruhům světla z lákavě rozjasněných oken a konečně našla vchod do stáje. S koňmi jsem měla zkušenosti nulové a ti asgardští mi připadali mimořádně velcí, i když je nepochybně pravda, že strach má velké oči. Zalezla jsem do sena přesvědčená, že do rána neusnu, ale byla jsem v teple, ve tmě... spala jsem jak dřevo až do chvíle, než se mnou někdo zatřepal.
"Co tu děláš, holka?"
Znělo to přátelsky, všechno, co čouhalo ze strniska vousů, vypadalo přátelsky, a tak jsem se taky pokusila zatvářit co nejvíc přátelsky.
"Už jsem nechtěla v noci nikoho budit," zazívala jsem, "na tu chvíli to nestálo za to."
Vousáč nade mnou se pobaveně zakřenil. "Zprávu jsi odevzdala?"
"Hned po příjezdu. Mám čekat na odpověď."
"Od koho?"
"No..." zaváhala jsem. "Od paní... víte..."
Než jsem stačila vymyslet věrohodně znějící jméno, s přehnaným utrpením se chytil za hlavu. "Raději nechci. Zase ty jejich pletky!"
Pokrčila jsem rameny. "Od počátku věků až dokud nezhasne poslední hvězda." Docela by mě zajímalo, o čem jsme mluvili.
"Pojď na snídani," pleskl mi přes záda takovou, až mi málem vyrazil dech. "Po noční šichtě přijde teplý pivo vhod."
"Prosím tě, taková mláďata pivo nepijí," objevil se druhý. Poznala jsem hlas ze včerejška. "Tebe jsem tu ještě neviděl..."
Polkla jsem.
"... poprvé v Asgardu?"
"Ano."
"Bude se ti tu líbit," ujistil mě.
Měla jsem náhle neuvěřitelně srandovní pocit, že jsme si s Lokim vyměnili role.
Chlapík jménem Valhir byl ukecaný a podrobně mi popsal, kudy mám jít, abych si z hlavního města prohlédla to nejlepší. Připadalo mi, že je na trase podezřele hodně hospod, ale znělo to bezpečně a navíc od někoho s takovým pupkem jsem jiný popis než po trase piva ani čekat nemohla. Jen jsem doufala, že nepotkám jistou Sif, a pokud ano, že nepozná svoje oblečení. Copak asi dělá Jane?

Courala jsem v ulicích kolem paláce celé dopoledne a bylo mi dobře. Asgard měl krásnou, konzistentní architekturu, lidé byli přátelští a neváhali se usmát a prohodit pár slov. Brzy jsem zjistila, že ve svém bojovém obleku jsem nápadnější než ženy v běžných dlouhých šatech, ale ne o moc. Snažila jsem se okoukat manýry, způsob pohybu, něco, co by mě mohlo prozradit, ale... stačilo se usmívat a zapadala jsem dokonale. To bylo snadné. Ve skutečnosti jsem měla co dělat, abych se nekřenila od ucha k uchu úplně pořád.
Jsem na Asgardu!
Něco ve vzduchu a podle stromů jsem odhadovala, že i zde je konec léta, a kdybych jen do konce života chodila ulicemi a parky a dýchala zdejší vzduch, svěží vůni květin a chladivý dech moře, snad by mi to i vystačilo.
Kolem poledního jsem se usadila v parčíku s pěkným výhledem na palác, opřela jsem se o strom a natáhla uchozené nohy před sebe. Začínala jsem letmo uvažovat, z koho vytáhnu něco k obědu, a také už jsem si dál nedokázala předstírat, že to takhle půjde donekonečna. Zalézt si znovu do stejné stáje by bylo bláhové, spoléhat dál na štěstí neprozíravé.
Vyřešilo se to samo.
Přistoupila ke mně žena – krásné šaty, hezký úsměv, v očích něco, co mě vymrštilo na nohy.
"Paní...?" řekla jsem. Ne, tahle mě zatknout nepřišla.
"Jsem Frigga, královna Asgardu," řekla ta milá paní. "Matka Lokiho a Thora."
"Aha..." vyklouzlo mi nechtě. Pokusila jsem se o úklonu, však už jsem ji tu parkrát viděla, ale nedostatek praxe byl, obávám se, zdát.
"Pozemšťanky," zasmála se Frigga. "Pojď se mnou." Ostatně nešly jsme nijak daleko. Fontána a kolem pár pohodlných laviček, které mi, vzhledem k předpokládanému výslechu, připadaly jako vystlané trním. Takže Loki je princ? To ledacos vysvětluje.
"Tvé jméno?"
"Janike Moorová, madam."
"Měla bys vědět, že za mnou přiběhla Jane celá zoufalá," zdálo se mi to, nebo se jí v hlase mihlo trochu despektu?, "že se tě pokusila osvobodit, ale utekla jsi. Uklidnila jsem ji, postarala jsem se o to, aby ve věznici zrušili poplach, a požádala Heimdalla, aby mi sdělil, kde se nacházíš."
"Za to všechno... díky," řekla jsem opatrně.
"Bylo by ode mě koneckonců nespravedlivé, kdybych jednomu synovi upírala to, v čem jsem oporou druhému," dodala trochu melancholicky. Nebylo mi úplně jasné, o čem mluví.
"Ty ses ale nepokusila dostat k Lokimu."
"Dokázala bych to?" podivila jsem se.
"Ne, samozřejmě, že ne," zasmála se Frigga.
"Asgard je tak nádherný," řekla jsem a zahrnula jediným gestem celý svět. "Chtěla jsem ho vidět alespoň malý kousek, než se budu muset vrátit na Zemi... nic víc." Najednou mi došlo, o čem Frigga mluvila. "Neměla bych ve vás budit zdání, že jsme s Lokim... cokoli. Jenom jsme se náhodou potkali. Tady jsem se ocitla vlastně omylem, nějak se to semlelo, samo... zaútočili na něj..."
"Vzal vás sem a to musela být větší než malá trocha vděku," řekla Frigga s jistým zaujetím.
"Já ale hlavně vůbec nevím, co provedl," rozhodila jsem rukama. "Na Zemi byl na útěku, a tak moc se nechtěl nechat znovu chytit, že raději zamířil sem - taky rovnou do vězení. Co se stalo?"
"Pokusil se ovládnout Zemi," řekla Frigga. Jen jsem zamrkala.
"Brala jsem to jsem váš budoucí král jen jako takový řečnický obrat," podrbala jsem se ve vlasech. "A vy jste mu nepomohla?"
Pro tentokrát se mi ji povedlo skutečně překvapit.
"Jste si jistá, že jste se potkali náhodou?" přeptala se Frigga.
"No co? Vypadalo by to tam pak jako tady?" ukázala jsem na všechno okolo. "Pak jsem všema deseti pro! Tedy, až na ty způsoby ve vězení. Jen tak tam někoho nechat..."
"Však byste tam dlouho nezůstala," ujistila mě s úsměvem. "Jen nikdo nevěděl, co si s vámi počít. Loki měl vysoké horečky a nebyl schopen vypovídat, zlom nastal až během včerejšího odpoledne. Utekla jste těsně před tím, než by vás pustili." Povedlo se mi vylámat se otevřenými dveřmi. Paráda. "S Lokim je to jiné - zabil na Zemi dobrou stovku lidí," řekla s trochou lítosti.
"Takže míň, než kolik umře v autě za den," pokrčila jsem rameny. "To na to nešel moc razantně."
"Není to jeho první provinění," zahleděla se Frigga na tryskající křišťálovou vodu. "Loki má rozkol se svým otcem a o podrobení Země se pokusil způsobem, který nebyl v souladu s jeho vůli."
"Takže problém není s vládou na Zemi, ale s rodinnými třenicemi?" ujistila jsem se, že dobře chápu.
"Země patří Ódinovi a ten je přesvědčen, že lidé by si měli vládnout sami."
"Když ono jim to moc nejde..."
"Nemyslím, že by se vám pak ve skutečnosti zamlouvaly Lokiho názory na svobodnou vůli."
"Na mě nekoukejte, můj názor je takový, že lidi svobodu naprosto nezvládají. Naprostá většině stačí jenom její zdání a pevné mantinely – pak jsou mnohem šťastnější."
"Jste si skutečně jistá, že se s Lokim neznáte?"
"Spal pod mojí dekou - tedy, beze mě, aby bylo jasno - a pil čaj z mého ešusu," zasmála jsem se. "Byl nemocný a já mu jen dala prostor, kde mohl spát. Kdybych dřív věděla, co je zač, nechala bych si vyprávět víc o Asgardu a jiných světech. Jsou ještě jiné světy?"
"Spousta." Její pohled byl laskavý, když na mě pohlížela. "Pojďte se mnou, nechám vám donést šaty, které vám skutečně padnou, a vrátíme lady Sif co jí náleží."
Trochu jsem zrudla.
"Potom si promluvíme o tom, co s vámi."
"Jste ti samí, o kterých vyprávějí naše legendy, nebo je to jen shoda jmen?" Vstaly jsme.
"Jsme to my."
"Pak jste velice dlouhověcí," řekla jsem zaujatě. "Jane je Thorova přítelkyně..." Mírné úsměvné přikývnutí. "Ale to asi nebude tak úplně vlídně přijímáno? Vzhledem... k věkovému rozdílu?"
Královna chvíli mlčela. "Srdci nelze poroučet."
Asi jsem sebou trochu cukla, protože královna se zatvářila tázavě.
"Když jsem tahle slova slyšela naposledy," řekla jsem váhavě, "říkala je žena, kterou její muž surově tloukl dlouhou řadu let. Nikdy od něj nedokázala odejít. Až to přehnal a způsobil jí ošklivá vnitřní zranění - byla jsem s ní do poslední chvíle. Prosila mě, abych vyřídila soudcům, že ona se na něj nehněvá. Možná takové věci na Asgardu ani neznáte...?"
"Ani Asgarďané nejsou andělé. Co je vlastně vaším posláním, Jannike?"
"Doprovázím umírající na jejich poslední cestě," přednesla jsem stručnou verzi.
"Valkýra," pousmála se královna.
"Loki použil to samé slovo," vrátila jsem jí úsměv. "Ty však přichází až později. Napřed jsem já... pak nekonečná a zcela soukromá vteřina ticha... a pak teprve ti další, třebas valkýry, chcete-li. Já jen pomáhám lidem smířit se."
"Potkáváte mnoho bolesti. Možná proto je vám Lokiho touha uspořádat věci po svém tak pochopitelná."
"Ale my opravdu nejsme... Nejsme."
"To už nechám na vás," změnil se její úsměv v zasněný, "já se jen na chvíli z role královny vtělím do role matky a pokusím se držet nad pozemšťanskami svých synů ochrannou ruku jak náleží."
"Pak dvojnásob oceňuji vaši přízeň," řekla jsem trochu v rozpacích. "Opravdu. I když si uvědomuji, že pro vás můj vděk má pramalou cenu."
Prošly jsme branou z tepaného železa do soukromé královniny zahrady. Nemívám smysl pro takové věci, ale tohle byla krása, která brala za srdce. Mimoděk jsem se zastavila a zhluboka jsem se nadechla.
"Bude těžké tohle opustit," zašeptala jsem.
"Určitě jsou na Zemi lidé, kterým chybíte a věci, pro které stojí za to žít," řekla královna a slyšela jsem v jejím hlase ozvěny vlastního smutku.
"Jsem jako Bilbo v Roklince, žel není čin, kterým bych si mohla vysloužit přátelství elfů... promiňte," zasmála jsem se. "Je to ode mě nevhodné. Asgard je místo divů už jen tím, jaký je, a jeho obraz se mi vryl hluboko do srdce."

V královniných komnatách jsem se měla královsky.
Byla jsem představena skutečné a nefalšované komorné, která se ani trochu nepodobala mexickým hospodyním, které jsem v takové roli byla zvyklá vídat, a měla v sobě mnohem méně servility, než bych se od mladé dívky v takové pozici obávala. Byla milá, zdvořilá, příjemně profesionální, a mé rozpaky z toho, že nevím, jak se k ní chovat, překonala velice snadno; jmenovala se Senna. Obešla mě kolem dokola, navrhla mi méně bojovně působící, ale ne přehnaně ženskou verzi toho, co jsem měla na sobě, já to bez odporu odkývala, a než jsem stačila sníst oběd, dostala jsem skvěle padnoucí šaty, které mě nadchly. Nadchly. Mě. Šaty. Budiž mé obvyklé ignoraci omluvou, že vypadaly spíš jako bezvadný kostým, než věc, ve které by člověk vyšel na ulici.
Znovu se objevila královna, oznámila mi, že projednala s Ódinem mou existenci (znělo mi to trochu, jako by ho postavila před hotovou věc), a že zatím dostanu svůj pokoj v této části paláce - ani ve snu by mě nenapadlo protestovat. Z pokoje se vyklubalo úhledné apartmá s knihovnou po mé předchůdkyni - nějaké stařičké paní, co se před časem odstěhovala na venkov, jak jsem pochopila - a překrásným výhledem do zahrady. Zatoužila jsem po domácím vězení.
Sotva jsem vykoktala jakési díky, předložila mi Frigga nabídku, kterou jsem nedokázala odmítnout, jako vlastně nic, k čemu mě zatím postrčila. Asi se ze mě začínal stávat monarchista.
"Chcete navštívit Lokiho?"
Ne, proč?
"Ano!"
"Nemůžete za ním samozřejmě osobně," usmívala se královna mé nevhodné dychtivosti. "Přenesu vás tam tak, jak ho navštěvuji já – iluzí. On vás uvidí k nerozeznání skutečnou. Zavřete oči a pak položte ruce na tuto desku. Pokud vám to pomůže, pohybujte se zde stejně, jako vaše podoba v cele. Jinak ji stačí ovládat duchem..."
Už mi definitivně došla všechna óchací příslovce.
"Mám nyní své povinnosti," řekla královna. "Nechávám vás svému synovi a vašim vlastním zájmům. Se soumrakem se vraťte do paláce."
"Děkuju."
"A Janike - nikde o tom nemluvte." Vůbec nevypadala provinile, když dodala: "Nemá povolené návštěvy, víte?"
Sotva se za ní zavřely dveře, zavřela jsem oči a položila ruce na místo, které mi ukázala. Otevřela jsem je... a byla jsem v cele. Byla trochu větší než moje, lépe zařízená, a hlavně tam byl Loki.
"Páni," řekla jsem a zkusila udělat krok dopředu, samozřejmě tak, aby se mé vlastní tělo ani nepohnulo, protože nejsem žádné máslo, že jo. "To je ale srandovní pocit!"
Loki seděl v křesle a zíral do knihy. Nezdálo se, že by si četl. Teď jen zvedl hlavu a zpytavě na mě hleděl. "Co tu děláš?"
"Pustila mě sem matka."
"Jistě."
"Tedy, tvá matka, samozřejmě."
"Samozřejmě."
"Možná spíš poslala než pustila -"
"Vskutku?"
"Nejsem si zcela jistá, jestli se mi jí povedlo úspěšně vymluvit představu, že jsem tvá pozemská, ehm, varianta Jane."
Zaklapl knihu a vstal. "Co tu děláš?" zeptal se znovu.
Bylo to zvláštní, nevěděla jsem úplně, jak se k němu chovat. Bylo snadné podle potřeby obskakovat nebo komadovat o hodně mladšího nemocného kluka, ale o moc těžší mluvit s Lokim, který byl od pohledu vrstevník, od pocitu mnohem starší než já, o kus vyšší... a který mě ani trochu nepotřeboval. Byla v něm jakási rezervovanost, kterou jsem neznala, a zřetelné napětí.
Už jsem získala jistotu v pohybech a udělala jsem mimoděk krok k němu.
"Nedotýkej se mě," řekl a ustoupil. "Ani ničeho jiného. Zmizela bys."
"Dám si pozor."  Až dodatečně mi došlo, že jeho varování vlastně znamená, že má přítomnost není nevítaná. "Jen... objevuji pro sebe Asgard, a když mi tvá matka navrhla, abych za tebou zašla, přišlo mi to jako dobrý nápad. Já se teda v cele nudila pekelně. Už vypadáš líp, mimochodem, až přímo dobře. Jsem ráda, že jsi zdráv." Ten rozdíl byl obrovský.
Trochu se zamračil. "Kdyby mi nemoc nekalila myšlenky, vyřešil bych tu situaci na Zemi lépe." Trochu ve mě hrklo. To, že jsem se málem nechala zastřelit, jsem úspěšně vytěsňovala z paměti. "Mohu jen gratulovat, že jsi se dostala tak záhy ven, ačkoli jsi se provinila nejtěžším zločinem - mou společností."
"Já si stěžovat nebudu, jsem ráda, že jsem tady. Už jsem si prohlédla vězeňskou celu a pár ulic a určitě to mám lepší než v Shieldu. Co ty," ukázala jsem okolo, "jak dlouho tě tu chtějí nechat?"
"Ještě není nic jisté."
 Oba jsme se postupně uklidňovali a napětí povolovalo. Alespoň na povrchu; něco v Lokim vibrovalo jako napnutá struna, ale neměla jsem pocit, že to souvisí se mnou.
"Jane se mě pokusila propašovat z Asgardu, ale utekla jsem. Chtěla jsem se tu trochu porozhlédnout," přiznala jsem a samotné mi to znělo trochu hloupě.
"V tom tě poznávám," řekl s despektem.
"Hej! Tak dlouho se zase neznáme."
Trochu se ušklíbl. "Vyprávěj mi o divech Asgardu pozemskýma očima," usadil se zase pohodlně. Chápu. Taky jsem se v cele nudila tak strašně, že bych byla vděčná i za podvečerní seriály z prostředí matek v domácnosti. Loki se usmíval a i když nebyl své matce vlastně vůbec podobný, ten úsměv byl jejich společný. Byly věci vážné, ale většina jich byla zcela nevážných – takový úsměv to byl. Ale nechtěla bych stát mezi nimi a tím, co za vážné považovali.
Nespěchali jsme ani jeden; převyprávěla jsem mu svůj útěk z cely málem v reálném čase. Z rozhovoru s královnou jsem vybrala jenom pár vhodných pasáží a z chudáka Jane jsme udělali mnohem horší potvoru, než si zasloužila, ale zjevně ani Lokimu k srdci nepřirostla.
"Asgard je nádherný – já vím, že jsem z něj skoro nic neviděla, ale stejně. Koho potkáš, ten se usmívá, uvnitř sebe usmívá, a jen trochu ten úsměv prosvítá ven, jako by měl vystačit na hodně dlouho a přitom nebylo možné ho udržet..."
Vlastně jsem to původně nechtěla říct, ale vypadlo to ze mě samo. "Myslíš, že se ti podaří ovládnout Zemi ještě za mého života? Líbilo by se mi vidět, jak se mění v něco takového."
Úsměv mu zmizel z tváře jako sfouknutý větrem. Ajaj.
"Z vězeňské cely se vládne mimořádně špatně."
"Říkal jsi, že ještě nic není jisté."
Jeho pohled zvážněl. "Stejně by ses to doslechla... Ódin se rozhodl mne tu ponechat do konce života."
Uf. Tak to bylo hodně nečekané.
"Ale... kde je v tom ten prvek nejistoty?" Kolika let se mohou dožívat asgarďané? Tisíce? Desetitisíce? To bylo hodně kruté. Ódin si svých území zřejmě skutečně považoval.
Pokrčil rameny. "Možná by se něco změnilo, kdybych dokázal prosit za odpuštění."
Začala jsem přecházet celou sem a tam. To je přesně ta chvíle, kdy je dobré mít na zádech plášť. Skvěle vlaje.
"Vždyť je to tvůj otec!"
"Není."
"Cože?"
"Není to můj otec."
"Ale Frigga -"
"Není má matka."
"Nazývá tě svým synem."
"Jsem nalezenec. Ani nejsme... stejné rasy." To pohrdání v hlase... nenáviděl se za to. I to jsem mnohokrát viděla. Já už viděla věcí...
"Jsi její syn a byl bys úplně pitomý, kdybys k tomu nepřistupoval tak jako ona," řekal jsem rázně. "Vždyť jste si i – podobní!"
Loki se poněkud temně uchechtl.
"Gesta, pohledy, máš její úsměv. Má tě ráda. Takové věci nezahazuj, protože tím trháš na kusy sám sebe."
"Nerozumíš tomu."
"Jistě že ne," rozhodila jsem rukama. "Ale je to jako..." Zaváhala jsem. Je to národ válečníků, že jo. "Je to jako za války. Můžu projít městem a spálit ho do základů a pak vládnout hromadě trosek. Nebo ho ovládnout politicky a získat prosperující ekonomiku. Básník tím chtěl říci..."
"... že se nemám její náklonosti zbavovat předčasně, protože by se mohla ještě hodit? Jak poetické. Žádné řeči o synovské lásce?"
"Slyšel bys na ně?" Praktická stránka věci jako alibi pro city? To už jsem se nahlas říct neodvážila.
Chvíli mlčel. "Dozvěděl jsem se to teprve nedávno."
Nepovedlo se mi nezatvářit se soucitně, ale než se stačil naštvat, řekla jsem jen: "Chudák Frigga."
"Jen si ještě nestačila zvyknout." Jak jinak.
"To chápu. Jsi člověk? Pozemšťan?"
"Cože? To ne!"
"Víš, že jsi málem hrůzou zezelenal?" 
"Zmodral, vzhledem ke svému původu." Znělo to hořce.
"Ladili bychom k sobě," zatočila jsem se. "Hnědé vlasy, hnědé oči. Modrá mi sluší."
"Nedivím se, že má matka různé dojmy, pokud před ní trousíš takové poznámky."
"To bylo zcela nevinné, nebo to alespoň bylo myšleno zcela nevinně, a před ní si dávám pozor, alespoň myslím. Jedna pozemšťanka jí ke starostem stačí, řekla bych. Začínat si s někým... kolika se vlastně dožíváte?"
"Pět tisíc. Šest."
"No potěš. Začínat si s někým tak nekompatibilním mi připadá tak strašně hloupé..."
"Nezávazné dobrodružství?" Loki mě přejel pohledem od hlavy k patě. Nebylo to moc věrohodné. Nějak jsem měla dojem, že na vztahy obecně moc není; přesněji, že mu nepřipadají důležité a nehodlá se jimi zdržovat.
"Na to už jsem ve špatném věku," zasmála jsem se. Povytáhl obočí. "Už se musím vážně rozhodnout, jestli chci děti, protože pokud ano, tak mám nejvyšší čas. A protože bych je nechtěla vychovávat sama, tak víc než nejvyšší čas najít si někoho kompatibilního. Nezávazná dobrodružství zdržují."
"A chceš děti?"
"Ještě jsem se nerozhodla."
"Ideální čas na nezávazné dobrodružství!"
Podezřívavě jsem přimhouřila oči. "Moc ti to předstírání vášní nejde. Ty chceš jenom naštvat otce," řekla jsem zvolna. "Mám pravdu?"
S úsměvem přikývl.
"Připadám si příliš křehká, než abych si troufala rozčilovat nejvyššího z bohů... hej?"
Loki náhle sebral knihu a prohodil ji mým éterickým tělem. Úplně jsem cítila, jak se ztrácím a rozplývám a možná jsem na poslední chvíli pochopila proč - k cele někdo přicházel. Škoda, zrovna jsem si chtěla na oplátku zkusit vyzpovídat jeho.
Jen pomalu jsem se vracela do svého těla. Byla jsem hrozně ztuhlá a venku už byla tma. Vážně jsme tam propovídali několik hodin? Neuvěřitelné. Udělala jsem krok a skácela se k zemi. Znecitlivělé ruce, nohy, všechno – tak to byla vážně hloupost, stát tady bez hnutí!
Ale bylo to fajn odpoledne.
Škoda, že nebyl pouhý smrtelník. To nezávazné dobrodružství by nejspíš stálo za to.



 

- Pokračování -



 



 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho nekromantka 4 maggi 20. 01. 2014 - 15:08
RE: Lokiho nekromantka 4 lucy* 20. 01. 2014 - 16:30
RE: Lokiho nekromantka 4 chane 20. 01. 2014 - 16:40
RE: Lokiho nekromantka 4 loki 20. 01. 2014 - 17:01
RE: Lokiho nekromantka 4 kitikara 20. 01. 2014 - 18:52
RE: Lokiho nekromantka 4 scar* 20. 01. 2014 - 19:57
RE: Lokiho nekromantka 4 vendy 20. 01. 2014 - 21:24
RE: Lokiho nekromantka 4 loki 20. 01. 2014 - 21:47
RE: Lokiho nekromantka 4 porcelandoll 20. 01. 2014 - 22:52
RE: Lokiho nekromantka 4 eycis 20. 01. 2014 - 23:12
RE: Lokiho nekromantka 4 nerla 21. 01. 2014 - 09:45
RE: Lokiho nekromantka 4 loki 21. 01. 2014 - 11:12
RE: Lokiho nekromantka 4 catrina 21. 01. 2014 - 20:14
RE: Lokiho nekromantka 4 veru 22. 01. 2014 - 20:54
RE: Lokiho nekromantka 4 jarmik 23. 01. 2014 - 13:13
RE: Lokiho nekromantka 4 lochneska 23. 01. 2014 - 16:19
RE: Lokiho nekromantka 4 loki 23. 01. 2014 - 16:38
RE: Lokiho nekromantka 4 mandelinka 24. 01. 2014 - 13:33
RE: Lokiho nekromantka 4 loki 24. 01. 2014 - 21:13
RE: Lokiho nekromantka 4 nagadir 25. 01. 2014 - 19:38
RE(2x): Lokiho nekromantka 4 loki 27. 01. 2014 - 11:45
RE: Lokiho nekromantka 4 tenullka 16. 02. 2014 - 00:02
RE(2x): Lokiho nekromantka 4 loki 17. 02. 2014 - 13:27