Lokiho armáda

17. prosinec 2013 | 20.24 |

Mohlo se to stát kterékoli z nás. ;-)

V jednu chvíli jsem byla nudné nic, ze kterého byste nevytloukli dost zajímavého ani na ten nejmenší odstaveček ženského časopisu.

Ve druhém jsem najednou získala hromadu materiálu k tomu, abych se stala hvězdou jakékoli společenské sešlosti; a ve třetím dost i na kriminalistický věstník.

Jenže pořád tu byl bod jedna a díky tomu i pocit nejasného děsu, že si mě buď s někým spletli, nebo, ještě hůř, to žádný omyl není; v každém případě to znamenalo, že nemám velkou hodnotu a jsem v průšvihu.

S pytlem přes hlavu se ale přemýšlí a spekuluje mimořádně špatně. Většinu sil fyzických i psychických mi sebrala urputná snaha zklidnit vlastní žaludek a ničemu nepomohlo, když jsem byla z auta odvlečena někam, co jsem napřed považovala za korbu nákladního auta, ale vzápětí se ukázalo, že je to nějaké malé letadlo.

Letadlo!

To už se mi nepokusil z těla vyskočit ven jen žaludek, ale úplně všechno, včetně kostí.

Konečně můj doprovod pochopil, že si nechroptím pro zábavu, a pytel z hlavy mi stáhl dolů. Zalapala jsem po čerstvém vzduchu a oči mi zaslzely pod náporem jasného světla zářivek. Někdo mě popadl za zátylek a u rtů přidržel kalíšek – vypila jsem ho bez odporu, nebylo to dobré, ale musí se nechat, že to pomohlo. Ta žena, jak mi zatím došlo podle malých rukou, jemné vůně a vzápětí i tvarů těla, jak oči znovu přivykaly světlu, mi ještě na okamžik podržela nádherně chladnou ruku na čele.

"V pořádku?" zeptala se anglicky.

"Lepší," vydechla jsem. "Díky." Nádech, výdech. "Vlastně ne díky," opravila jsem se. "Děkovat za únos by bylo divné. Má cenu se ptát co a jak a kam a proč a jestli mě pustíte domů?"

"Nemá," ujistila mě se slabým úsměvem. Posadila se naproti mně a prohlížela si mě pohledem, který se mi příliš nezamlouval. Bylo v tom trochu moc despektu a možná posměchu. Dobře, proti ní jsem asi nevypadala nic moc, teď dvojnásob... ne, proti ní bych neměla šanci ani ve svých nejlepších dnech, ani kdyby se mi všechno nadbytečné z oblasti pasu přestěhovalo směrem k hrudníku. Ona byla modelka s pistolemi u pasu. Já ta docela hezká holka. Nu což. Musím to brát optimisticky. Ona je tu kvůli mně, ne já kvůli ní.

"Rozumíte dobře anglicky?" zeptala se.

"Když nebudete mluvit moc rychle, porozumím skoro všemu," poskládala jsem dobře podmínkovou větu. "Jenom hůř mluvím."

"Napsala jste toho spousty," podotkla. "Anglicky."

"Psát a číst je snadnější. V poslouchání nemám praxi..." Psaní? O to jde? "Vezete mě někam, protože jsem porušila autorská práva?" Ta představa mě skoro nadchla. Úplně živě jsem jsem před očima viděla stadion zaplněný pisatelkami fanfiction a nějakého chudáka z Marvelu, jak dělá kázání... Což byla samozřejmě hloupost. Svážet fanynky po jedné letadlem by byla drahá sranda, navíc Marvel, zrovna Marvel, vážení - jestli někdo podporoval fanfiction všemi silami, byl to on. Však nám natočil několik filmů, že.

"Ne tak docela," usmála se žena. "Máme hodinu. Navrhuji trochu nezávazné konverzace, abyste se rozmluvila."

Vyděsila mě tím hrozně. Kupodivu se ale ukázalo, že to nebyl eufemismus pro výslech, ale opravdu měla na mysli jen povídání. Koneckonců, pomohlo to. Mojí angličtině i nejistému žaludku.

Byla jsem zrovna uprostřed jakési pofidérní řidičské historky, když se letadlo nepříjemně zhouplo a šli jsme na přistání. Nevěděla jsem přesně, kudy se leze ven, takže jsem vyplašeně koukala na docela jiné místo trupu letadla, než které se nakonec otevřelo. Další dobrý důvod připadat si rozhozená. Z nevolnosti se mi klepala kolena, vůbec jsem nevěděla co čekat. Venku byla hluboká tma, takže jsme doletěli skutečně daleko, alespoň pětihodinový časový posun. Muselo to být zatraceně rychlé letadlo.

"Tudy," postrčila mě blondýnka k nejbližším rozsvíceným dveřím. Neviděla jsem toho moc - dlouhá moderní budova, spíše funkční než cokoli jiného. Taky docela dost chlápků, kteří drželi v ruce něco dlouhého a nebyly to pomlázky. Vypadali úžasně, skoro jako opravdoví – přesněji řečeno, byli viditelně opravdoví.

"Odveďte ji do výslechové místnosti číslo šest."

Dostalo se mi pokývnutí toho něčeho v ruce a už jsem šlapala přesvětlenou chodbou mezi dvěma vojáky kamsi do hlubin komplexu. Usilovně jsem přemýšlela nad strategií. Připadalo mi, že nevyhnutelně zvolím špatnou a že následky budou fatální. Nemyslelo mi to. Co mám sakra dělat? Neměla jsem žádnou ani přibližně podobnou zkušenost. Chovat se slušně, držet se zpátky, jistě. A dál?

Vypustili mě do holé šedivé místnosti, kde stál uprostřed nevelký stůl a z každé strany jedna židle. Chvíli jsem hledala kameru, u které jsem si byla úplně jistá, že tu musí být - ale nenašla. Sedla jsem na židli naproti dveřím a připravila se na dlouhé, patrně velice dlouhé čekání. Nejspíš mě budou chtít pěkně podusit... ale trvalo jen chvíli, než se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel muž, který mi byl sympatický na první pohled, byť to byly velmi opatrné sympatie. Takový až archetypálně britský typ; vzpřímený, s ostře řezanou tváří, ostrým pohledem a s vlasy sestříhanými ostrými nůžkami, s poctivou tváří a v perfektním obleku. Na první pohled náčelník, ať už čehokoli. Málem jsem si sedla do pozoru.

Posadil se naproti mně. Ruku jsme si nepodali a povedlo se mi nepozdravit. Vypadám mladší než jsem a začít trochou rádoby pubertálního vzdoru neuškodí, protože se mi tak nejspíš povede neplácnout nic nevhodného. A taky oddálím chvíli, kdy poznají, jak moc se mi klepe hlas.

"Takže tu máme..." pohlédl do papírů ve svých rukou. "Celou armádu, jak vidím. Slečna Lokinka," ale no tak, tu připomínat nemusel. To bylo jen pár kousů romantických tak, že jsem se odmítala pod nimi podepsat. Mimochodem, přízvuk měl také britský. "Dále Lokiště, Semi-Lok-ashad – čtu to správně? RinRin a hlavně vaše hlavní alter ego," odložil papíry, "Žahavá Pupalka."

Znělo to mimořádně hloupě, takhle vyslovené nahlas. Velký dojem tím ovšem neudělal. Používala jsem víc nicků za různými účely, a nijak zvlášť jsem se tím netajila. S trochou snahy mohl takový seznam sepsat kdokoli a ani se nehnout ze stránek fanfiction.

"Ještě vám chybí Šejdro-očko," pravila jsem. Ano, opravdu se mi klepal hlas, přesně jak jsem čekala. Nevím proč, neměla jsem pocit, že mám strach. Možná mělo moje tělo víc rozumu.

"Fotografie přírodních scenérií nás nezajímají."

Přikývla jsem, jako že ´aha´ a koukali jsme na sebe. Mírně si odkašlal. "Co nám k tomu můžete říct?"

"K nějaké konkrétní povídce?" řekla jsem opatrně. "Nebo tak celkově?"

"Slečno," vypadal, jako když ho zabolely zuby, "Žhavá Pupalko..."

"Žahavá," opravila jsem ho rychle. "Ale klidně mi říkejte civilním jménem. Vypadáte, že znáte i moje číslo bot, takže..."

"Slečno Aneto," začal znovu.

"A jak se jmenujete vy? Číslo bot nemusíte..." Tolik k předsevzetí, že se nebudu moc projevovat. Nervozita je hrozná věc, špatně projevovaná nervozita dvojnásob hrozná, nejhroznější.

"Myslím, že jste mě poznala," pravil ten muž. "Ale chcete-li - jmenuji se Nicholas Fury."

"Fury," zopakovala jsem. "Asi mi bude chvíli trvat vyrovnat se se skutečností, že nejste černoch s jedním okem. Taky vám chybí tak dvacet kilo a... Fury. Aha. Takže ta něžná blondýnka v letadle byla Natasha."

"Ano, byla. Vypadáte překvapeně."

"Nečekala jsem, že se někdo s těmi filmy ztotožní tak moc, aby... tohle všechno," neurčitě jsem mávla rukou okolo. "K čemu vám je pisatelka fanfiction? Vadí, jak vám páruju zaměstnance?" Když jsem si vybavila pár obskurnějších záležitostí – každý má někdy slabší den – raději bych dobrovolně skočila do jámy pekelné, než abych se s nimi setkala tváří v tvář. Snad nepůjdou ve svém rozhořčení přes mrtvoly.

"My víme, že vy víte," řekl.

"Co přesně?" zeptala jsem se opatrně.

"Vlastně nás zaujaly hned dva aspekty vašeho působení," pokračoval Fury. "Jednak je tu oddanost, jakou projevují vaše čtenářky."

"To je normální," pokrčila jsem. "Jsou většinou hodně mladé. Přehnaně nadšené komentáře a přísliby darování vlastních vnitřností za další kapitolu patří k věci. Musím přiznat, že to opravdu působí motivačně, ale jsou to jen slova... o to vám jde? Nebo snad že kazím mládež? Mám povídky označené patřičným ratingem a po pravdě, zrovna já píšu docela decentně."

"Co udělají, když jim napíšete, aby skočily ze skály?" pousmál se slabě.

Povzdechla jsem si. "Nebudou skákat ze skály." Židle začínala být nepohodlná. "Někde v kavárně by se takové řeči vedly lépe. Kdykoli jsem ochotná se nechat pozvat na kafe, víte? Stačilo se domluvit. Tohle je divné. Jsem cizí státní příslušník -"

"To je nám lhostejné. My chráníme celou Zemi."

Jak jinak. "Hádám, že odejít mě jen tak nenecháte?"

"Když dostaneme uspokojivé odpovědi, necháme."

"Tak mi je nadiktujte, a -"

"Víte," naklonil se mírně kupředu, "dnes si budeme jenom povídat. Já vám řeknu, co chci slyšet, vy si rozmyslíte správné odpovědi a zítra mi je přednesete plynule a se všemi podrobnostmi. Když neuslyším, co chci slyšet, i tak si budeme povídat, ale jinak. Bude vás to bolet. Možná po takovém povídání si vaše psavé prstíky už s klávesnicí neporadí. Možná ani neuvidíte na monitor. A možná už vám to bude jedno."

"Na mě rozhodně stačí jenom zadupat," řekla jsem rychle. "Netřeba nasazovat drsnější kalibr. Vážně. Nikdy jsem nezažila horší bolest než zvrtnutý kotník a určitě si nehodlám nahonem zvykat."

"Pak stačí trocha upřímnosti."

"Pořád ještě netuším, co chcete slyšet."

"Kromě důvodů, proč fanatizujete komunitu svých čtenářek? Aneto, my víme, že o nás víte. O tom, že Thor a Avengers byli do značné míry natočené podle skutečnosti. Po analýze vašich povídek," asi jsem se zatvářila trochu nejapně při představě, jak se tlupa šifrantů pročítá mými literárními skvosty, "jsme došli k názoru, že nedošlo k úniku ze Shieldu, ale znáte někoho z Asgardu. Byla jste skutečně opatrná, ale ne dost a ne vždy."

"Takže to, že jsem uhodla nějaká fakta -"

"Nehrajte se mnou takové hry. Thor, Loki? Někdo docela jiný?"

"Vážně podle skutečnosti? Shield existuje?"

"Není zase tak důležité, kdo to je, ale jestli pro vás přijde," pokračoval Fury, jako bych nic neřekla. "Nám stačí kdokoli z nich. Dle četnosti vašich setkání -"

"To taky máte z analýzy textů?" řekla jsem obdivně.

"- to můžeme spolehlivě odhadnout na užší citovou vazbu. Budeme chtít vědět, jak se kontaktujete a jak rychle přijde. Řeknete mi to rovnou?"

"Takových novinek," zavrtěla jsem hlavou. "Je to vážně divné. Ty filmy se točí s vaším požehnáním?"

"Nemám teď čas se vámi víc zabývat," zvedl se Fury. "Zítra se vrátím a vy my řeknete všechno, co chci vědět. Jsem si tím jist."

Také jsem si tím byla jista. Pocit to byl ohavný a jestli jsem dosud neměla strach, tak teď už ano. Byl to mnohem menší strach, než být měl, protože jsem tomu ve skutečnosti nevěřila. Věděla jsem, že je to skutečné, to ano, s jistotou. Ale skok z mého příjemného pokoje s výhledem na červené střechy do cely Shieldu byl příliš náhlý a přišel bez varování. Sebrali mě na ulici cestou z pekárny a ta taška s rohlíky tam možná ještě někde leží...

Takže teď si mě oťuknul, nechal mi dost materiálu k přemýšlení, a zítra ze mě udělá sekanou. Co je asi právě v módě? Topení v záchodové míse? Mlácení rákoskou přes paty? Staré dobré pěsti? Nestála jsem o nic z toho. Neměla jsem v plánu dokazovat, jak jsem statečná, protože podlehnout bylo nevyhnutelné a přišlo mi hloupé nechat se zbytečně zřídit.

Fury odešel, přišli staří známí vojáci, i když to možná byli úplně jiní vojáci, a odvedli mě do cely. Natahovala jsem cestou krk za každým, koho jsme potkali, protože jsem byla hrozně zvědavá, jak vypadá skutečný Banner nebo dokonce Stark – ale těžko říct, jestli jsem měla naději je rozpoznat, když i Fury a Natasha vypadali tak moc jinak.

"Vaše šperky," natáhl ke mně jeden z vojáků ruku. "Všechny."

Stáhla jsem si prstýnek, sponu z vlasů i naušnice. Ze vší té rozechvělosti jsem u jedné zlomila zapínání. "Ale ne," řekla jsem s lítostí. "To je dneska den..."

"Opasek a tkaničky."

Aha. Tak tohle jsem alespoň znala z literatury. Ukázala jsem mu, že nic z toho na sobě momentálně nemám.

A byla jsem sama. Cela byla malá, neměla okno a kolem bylo ticho. Chvíli jsem se pokoušela přecházet sem a tam a zase jsem přestala, vůbec mi nevycházely kroky tak, aby to bylo alespoň trochu pohodlné. Zkusila jsem si lehnout, ale na betonové podlaze jsem nedokázala najít snesitelnou polohu. To bude dlouhá noc... snažila jsem se vybavit časový rozdíl mezi Evropou a Amerikou, marně. Nedokázala jsem se soustředit. Nevědět kdy, kdo, jak... proč... nekonečné množství příslovcí s otazníkem.

Navzdory všem očekáváním noc nepřinesla nic nového a ráno přišlo brzy. Někde venku možná vycházelo slunce, tady se přepla světla do denního režimu a za dveřmi mé cely dokonce občas někdo prošel. Musela jsem vypadat krásně, s těmi kruhy pod očima a vybarvená do zelena, a skoro mě překvapilo, že mi přes noc nezešedivěly vlasy; ale když si pro mě zase přišli, chtěla jsem jen jediné – abych měla možnost cokoli udělat, ovlivnit. Naprosto cokoli. Ta nemohoucnost byla strašně divná... nebyl tu prostor pro žádné slovo, čin, snahu... jen se nechat vést jako ovce na porážku.

Zamířili jsme jinam než včera a tentokrát nevypadala vyslýchací místnost tak čistá a úhledná. Nikdy bych nevěřila, jak děsivě může zapůsobit kohoutek na zdi s připojenou hadicí a odtokový žlábek na podlaze. Málem jsem sebou sekla už ve dveřích; ne že by to nemělo i prozaičtější důvody, protože co jsem byla tu, nedostala jsem ani sklenici vody.

"Na vás vážně bude stačit zadupat," řekl mi Fury těsně za zády. Trochu jsem povyskočila.

"Určitě by fungoval i úplatek," řekla jsem. Byla jsem opravdu hodně unavená, moje vnitřní hodiny měly pozdní noc; a psychicky na dně. "Nějaká dobrá snídaně s čajem a kávou? Pro začátek by stačila trocha vody."

"Koho z Asgarďanů znáte?" zeptal se on.

"Loki, Thor, Ódin, Frigga... Sif... jména těch bojovníků si nepamatuju," vyjmenovávala jsem poctivě všechny, kdo se mihl ve filmech.

Fury mihnul paží, já to stačila sotva postřehnout, natož uhnout, takže jsem se jen zlomila v pase a lapala po dechu, zatímco jsem padala na kolena. Nebyla to velká rána. Ale dostala já někdy před tím v životě pěstí do břicha? Nedostala. Nevěřila bych, jak ohavná bolest to je. Příště by bylo určitě dobré zatnout svaly, jestli mi ještě nějaké zbyly.

"Zeptám se znovu," řekl konverzačně. "Koho z Asgardu znáte?"

"Slíbil jste, že začnete dupáním," zachraptěla jsem.

Přidřepl přede mě. "Mluvte," řekl mírně. "Tohle pro vás není. Jste jen civilistka."

Opatrně jsem se nadechla. Au. Jedna rána a mám naražené žebro. Měl pravdu. Byla jsem civilistka. V životě jsem se ani neprala, nebo snad naposledy někdy v první třídě.

"Nikdy se nepředstavil," vypravila jsem ze sebe a opatrně se narovnala. "Vypadal hodně jako filmový Thor. Světlé vlasy, ne úplně blonďaté, spíš takovou slámu. Namakaný. Modré oči. Anglicky mluvil normálně, taky německy, ale nejspíš to byla archaická němčina, nerozumněla jsem mu..."

Fury jen zavrtěl hlavou. "Taková racionální osoba. Víte, že z vás pravdu dostanu, protahujete to úplně zbytečně. Proč? Myslíte, že vás někdo přijde zachránit? Nikdo neví, že jste tady. Nikdo-" Zdvihl prudce ruku k uchu a znehybněl. Zjevně naslouchal, až teď jsem zahlédla, že má sluchátko, malé a tělově zbarvené. Při pohledu, který na mě vrhnul, jsem se zatoužila odplazit odtokovou rourou a rozpustit v kanále. Ustoupila jsem, ale vlastně už nebylo kam.

"Ta naušnice," řekl a svěsil paži. "Vyslala jste signál. Podcenili jsme vás. Takže vy skutečně čekáte – a zdržujete."

"Nevím, o čem mluvíte," potřásla jsem hlavou zoufale. "Za co mě, proboha, máte?"

"Věříte, že ještě před chvíli jsem myslel, že to vím?"

Někde nedaleko od nás se ozval výbuch a zem pod našima nohama se otřásla. Fury znehybněl, pohnul jenom rukou... sjela mu k pistoli. Očividně se rozhodoval, jestli mě napřed nezastřelit. Snažila jsem se něco říct, ale nenapadalo mě, jak žadonit o život alespoň trochu originálně. Klepala jsem se jako ratlík. Nechci umřít. Ne teď, ne tady, ne takhle hloupě.

Fury se ale nakonec rozběhl ven a kovové dveře se zabouchly s hlasitým zaduněním.

Skoro víc než přestřelka venku mě v téhle chvíli zajímalo, jestli z té hadice vážně teče voda. Tekla, a byla skvělá, vypila jsem jí spoustu. Ozvalo se dalších pár výbuchů. Bylo to jako sedět v předsálí kina, protože takovéhle věci se přeci nestávají... otvorem ve dveřích dovnitř vniklo trochu kouře a občas se zatřásla podlaha. Pokusila jsem se otevřít, samozřejmě marně. Znovu výstřely, blíž než před chvílí. Odhrabala jsem se kousek stranou, abych nebyla úplně na ráně. Nemohlo to celé ve skutečnosti trvat déle než pár minut, ale byla jsem tak otupělá únavou a setrvalým stresem, že jsem dokázala jenom sedět a zírat. Myšlenka žádná.

Konečně zarachtala závora.

"Prosím," zašeptala jsem, i když bych sama nedokázala říct koho a o co.

Světla zablikala a zhasla, skoro vzápětí se rozsvítilo nouzové osvětlení. Siluetu ve dveřích bych si ale splést nedokázala. Na rozdíl od svých shieldovských protějšků, on skutečně vypadal jako ve filmu. Možná o chlup líp.

"... přišel," dostala jsem ze sebe, vyhrabala se na nohy a vrhla se mu kolem krku. "Proboha, Loki..." Zaskočilo ho to, to jsem podle těch ztuhlých svalů cítila zřetelně. Ale asi pochopil, že s hysterickou ženskou se nic moc nenadělá, a na okamžik mě k sobě přitisknul.

"Musíme si pospíšit," řekl. "Můžeš jít?"

"Jsem v pořádku," odpověděla jsem, protože objektivně vzato to tak skutečně bylo. Asi to nebral úplně vážně, protože když jsme se rozběhli chodbou kdo ví kam – jak se mohl vyznat v tom kouři a rachotu vážně netuším – jednou rukou mě chvílemi prakticky poponášel. Jinak bych mu beztak nestačila... Schody, chodba, jakýsi prázdný sál, další chodba, další schody. Z ohniska střelby jsme se docela úspěšně vzdalovali. Pak oknem ven a tam čekal vrtulník. Strčil mě dovnitř, naskočil za mnou a okamžitě jsme se vznesli. Posadil mě a připoutal dřív, než jsem se stačila rozkoukat.

"Dozvěděli se něco?" zeptal se hned, jak jsme se mohli slyšet.

"Ne, nestačili mě vyslechnout. Věděli jen, že znám někoho z Asgardu. Prý z analýzy povídek."

"To bylo očekávatelné riziko," pokrčil rameny a pohodlně se opřel. "Ve skutečnosti jsem čekal, že na to přijdou mnohem dřív."

"Díky," odkašlala jsem si, "díky, že jsi pro mě přišel. Vyslala jsem signál jenom jako varování, nečekala jsem..." Ztichla jsem.

"Měl jsem v záloze jednotku, kterou bylo možné obětovat," řekl se slabým pousmáním. "Tvoje cena je větší. Máš výsledky."

Kdybych do něj nebyla zakoukaná už před tím, zamiluju se právě teď a tady.

"Jak pokračuje náš plán?"

"Velmi dobře, tohle už Shield nezastaví. Stačí když pokyneš, můj pane." Už jsem byla natolik ve své kůži, že jsem poslední slova nedokázala říct s dostatečnou vážností. Ale jemu jen pobaveně zajiskřily oči. "Lokiho armáda je připravena tě následovat kamkoli."

Co se asi stane, když polovina lidstva poklekne před novým králem? Zvlášť když ta druhá polovina zjistí, že nemá navařeno a doma s ní nemluví ani klika u dveří? Budoucnost spěla k nevyhnutelnému a já se na nadvládu asgardského prince netrpělivě těšila. Bude to mnohem lepší než věčné hádky politiků a vojenské strkanice.

Jen jsem doufala, že mi nezatrhne psaní fanfiction. Možná to byla napřed pouhá součást plánu, ale pak jsem zjistila, že mě to vážně baví.

"Udělám tě svou královnou..."

Dobře, tohle už byl jenom sen. Letěli jsme dlouho a já byla jenom člověk, co potřeboval spát.

 - Konec -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Lokiho armáda marta 17. 12. 2013 - 21:49
RE: Lokiho armáda elon 17. 12. 2013 - 22:49
RE: Lokiho armáda loki 18. 12. 2013 - 09:03
RE: Lokiho armáda jarmik 18. 12. 2013 - 10:54
RE: Lokiho armáda hellen* 18. 12. 2013 - 11:51
RE: Lokiho armáda lochneska 18. 12. 2013 - 12:58
RE: Lokiho armáda doxii 18. 12. 2013 - 15:23
RE: Lokiho armáda loki 18. 12. 2013 - 16:17
RE: Lokiho armáda maggi 18. 12. 2013 - 19:01
RE: Lokiho armáda tenullka 18. 12. 2013 - 20:17
RE: Lokiho armáda mandelinka 19. 12. 2013 - 11:47
RE: Lokiho armáda elion* 19. 12. 2013 - 16:45
RE: Lokiho armáda loki 19. 12. 2013 - 19:06
RE: Lokiho armáda eycis 19. 12. 2013 - 22:17
RE: Lokiho armáda mandelinka 20. 12. 2013 - 10:42
RE: Lokiho armáda loki 20. 12. 2013 - 15:16
RE: Lokiho armáda catrina 20. 12. 2013 - 19:24
RE: Lokiho armáda alicesafira 27. 03. 2014 - 19:27
RE: Lokiho armáda alicesafira 27. 03. 2014 - 19:30
RE: Lokiho armáda loki 27. 03. 2014 - 23:56
RE: Lokiho armáda alicesafira 28. 03. 2014 - 08:55
RE: Lokiho armáda alicesafira 29. 03. 2014 - 19:04
RE: Lokiho armáda loki 29. 03. 2014 - 22:38
RE: Lokiho armáda alicesafira 30. 03. 2014 - 14:26
RE(2x): Lokiho armáda loki 30. 03. 2014 - 14:56
RE: Lokiho armáda alicesafira 30. 03. 2014 - 15:28
RE(2x): Lokiho armáda loki 30. 03. 2014 - 15:34
RE: Lokiho armáda sitara 29. 11. 2014 - 18:16
RE(2x): Lokiho armáda loki 29. 11. 2014 - 18:28