Malá exkurze do vlastní paměti

20. duben 2014 | 11.35 |

Crossover mezi Torchwoodem a něčím, na to přijdete v prvním možném ostavci. Ano, je to zvrhlé, ale musela jsem někam ventilovat svůj usilovný dojem, že co postava v tomto seriálu, to psychiatrická diagnóza... ono to vlastně platí pro oba. :-) Nikde žádný Loki, sorry. Psala jsem to už před nějakým časem a přijde to zcela mimo mísu už i mně... ale co se dá dělat, pryč s tím do éteru! Příště dorazíme epilog k Nekromantce a na tohle všichni (doufám) zapomeneme.


(Pokud neznáte
Torchwood, ale chcete si počíst povídku z ryzí oddanosti, pak vězte, že vám to moc neřekne, ale že Jack Harkness vypadá takhle a nemůže zemřít a tuším ani nepochází ze Země, a taky není špatné vědět, že psát slash z Torchwoodu není ff, ale kánon, protože tam balí neustále každý každého bez ohledu na pohlaví či živočišný druh, takže je to zcela nezbytně 15+, ale velmi decentní 15+... :-))

Kapitán Jack Harkness zažil ve svém životě víc než kdokoli jiný. Částečně proto, že na to měl zkrátka víc času, částečně proto, že za těmi, které měl rád, byl ochoten jít daleko a obětovat mnohé.
A jeho srdce bylo veliké.
Přesto, když kráčel mezi stébly trávy, které čněly vysoko nad jeho hlavou, a hvězdy mu svítily na cestu jiskřivé tak, až z nich přecházel zrak, byl si jist, že nezažil mnoho zvláštnějších okamžiků. Dýchal s potěšením svěží noční vzduch a naslouchal šumění listí, intenzivně vnímal nezvyklou dynamiku pohybů svého vypůjčeného těla.
Na kraji vesnice chvíli čekal v skrytu. Barevné, do podoby kloboučků hub stylizující se střechy, malá okna, v tuto pokročilou dobu dávno zhasnutá, pečlivě upravené květinové záhony... jedna velká stavebnice pro malé holky se spoustou panenek.
"Nemám rád noční obchůzky,” prošel kolem brblající chlapík a Jack se usmál. Přiblížit se nenápadně ke správnému domku, jedinému, ve kterém se dosud svítilo, a nezamčenými dveřmi tiše vklouznout dovnitř, byla hračka. Tady se chodilo spát brzy a chudák, na kterého připadla dnešní hlídka, se ani nesnažil rozhlížet kolem sebe.
Ten, za kterým vážil tak dlouhou cestu, seděl za stolem a psal do tlusté knihy brkem z divoké husy. Jack zlehka zaklepal na dřevěná futra dveří.
"Hej,” zavolal tiše, aby ho nevyděsil. "Můžu dál?”
Muž u stolu zdvihl hlavu a trochu se zamračil nad tím vyrušením; stažené obočí však rychle vystřídal soustředěně tázavý pohled a následné poznání. "Jacku? Jacku!”
S obrovskou radostí vyskočil ze židle a Jack jen se širokým úsměvem rozpřáhl ruce, když se mu vrhl vstříc. Objali se pevně a silně a chvíli trvalo, než ho Jack pohladil po zádech a jemně řekl: "Nech mě vydechnout, příteli.”
To skoro zoufalé sevření trochu povolilo a muž se odtáhl na délku paží, i když stále držel Jacka za ramena. "Odpusť mé špatné vychování,” řekl s úsměvem, "jsem tu už dlouho sám a vidět zrovna tebe po tak dlouhé době mi udělalo skutečně radost. Pojď dál.”
"Máš bystré oči. Sám bych se stěží poznal." Jack konečně vkročil do světnice. Byla velice prostá, celý domek tvořila kromě malé předsíňky jediná místnost - lůžko u stěny s bytelnou dřevěnou truhlou v jeho nohách, na pracovním stole pár knih a hromádky papírů, na druhém dlouhém stole pod oknem pak jednoduché laboratorní vybavení a řada zkumavek a flakónů na policích.
"Pokračuješ ve výzkumech?” řekl Jack trochu překvapeně a přejel špičkami prstů po nerovném dřevu pracovní desky.
"Simulace není tak komplexní. Kapky proti kašli, masti na odřeniny, trocha kouzel. To je všechno.”
Jack natáhl ruku a položil mu dlaň na rameno. "Víš, že můžeš kdykoli odejít.”
Muž zavrtěl hlavou. "Nemohu je tu nechat.” Oba zároveň pohlédli na obrázek, kde v několika řadách stáli nastoupení všichni obyvatelé vesnice. Většinou se smáli, někteří dělali opičky, pár se jich, ponoření do vlastních záležitostí, zabývalo jen samo sebou.
"Nepřišel jsi snad, abys mě přesvědčoval k odchodu?"
"Hmm. Poslyš, jak ti tu říkají?”
"Obávám se, že... taťko.”
"Taťko?” Jack se rozesmál a prohrábl mu svými prsty bílý plnovous. "Hodí se to k tomu.”
"Musím si udržet vážnost mezi tou verbeží,” řekl taťka v jistých rozpacích. "Ne, to vůbec nezkoušej. Říkávals mi Sigmunde, i když jsi v tom byla tvá zlomyslnost. Vrať se k tomu, pro připomínku starých časů.”
"Tak tedy Sigmunde,” přikývl Jack skoro slavnostně. "Pověz mi, jak se ti daří? Je jich tu mnoho na tebe jediného.”
"Nevypovídá to nejvíce o mém úspěchu?” opáčil jmenovaný. "Jsou nevyléčitelní a tak se nesnažím léčit, jenom usměrňovat. A oni žijí, spolupracují, v rámci svých prostých životů jsou soběstační. Jsou dny, kdy bych si skutečně přál utéct někam daleko dřív, než mi praskne hlava z jejich otázek, ale... Dáš si čaj? Pečlivě dbáme, aby byl každý z nich jedinečný a tím se dobře předchází třenicím. Život je tu jednoduchý a idylický, takový, jaký dokáží zvládnout.” Sigmund nabral vodu do malé konvice a postrčil ji nad oheň.
"Život bez překážek a stimulací?” nadhodil Jack.
"Ach, ale my máme nepřítele,” usmál se Sigmund. "Zlého čaroděje, který žije na druhé straně lesa. Dokonce má – nesměj se – ošklivého kocoura.”
"Další tvůj pacient?”
"Součást simulace. Sám jsem ho programoval.”
"Toho kocoura určitě podle té příšery, kterou chovala tvá teta."
Sigmund se zasmál. Během řeči připravil čaj a rozlil ho do dvou velkých buclatých šálků. "Šmorůvkový. Věř, že takový jinde neochutnáš."
Protože v místnosti byla jediná židle, a to u stolu, Jack se bez skrupulí usadil na postel a opřel se o zeď.
"Celý ty," pokývl Sigmund hlavou.
"Nemohu za to, že nejsi zařízený na návštěvy. Pojď sem," zaklepal vedle sebe na peřinu. "Nebo ti snad," přehlédl své modré tělo, "připadám tak nepřitažlivý? Zavři oči a vzpomínej na minulost. Víš, tam venku vypadám pořád stejně dobře."
"Nepochybuji." Jen s malým zaváháním se usadil vedle Jacka. "S tebou v posteli to nikdy nemůže skončit bez sexu," řekl. "Nejsem si jist, nakolik jsou tato těla uzpůsobená na takové věci..."
"Mají všechno, co náleží," odložil Jack definitivně hrnek a přitáhl si Sigmunda blíž. "Zbytek je jen otázkou vstřícnosti a fantazie."
"Ty opravdu jsi stále stejný!"
"Neříkej, že to tvoji svěřenci nemají dávno prozkoumané horem dolem."
"Řeknu ti to takhle: nepij vodu ze zdejší studny."
"Díky za varování. Opři se. Tohle jsi měl vždycky rád, pravda?" uvelebil si ho Jack v náručí a začal mu volnou rukou jemně masírovat ramena. "Kdybych ti měl povídat o některých mimozemských rasách..."
"Mmm..." zvadl mu ochotně Sigmund v rukou. "Snad raději ani ne."
"Dobře," políbil ho Jack do vlasů. "Pověz mi, jak to tu zvládáš."
"Dá se to," zamumlal Sigmund. "I když náš úspěch je zároveň naším největším nepřítelem. Strčili mi sem ženskou a v plánu je dokonce pár dětí... tu holku zvládáme, snad skutečně budou možné i smíšené skupiny, uvidíme. Děti... možná to bude dobré zpestření, ale jsem unavený jenom z té představy."
"Tam venku jsi slavný. Formují se tví následovníci. Další skupiny."
"Dřív jsem to sledoval – pořád mám spojení se světem venku, víš? - ale už mě to příliš nezajímá. Zdejší barvy a jednoduchost mě udolaly stejně jako mé pacienty."
"Jsi šťastný."
"Jsem užitečný. Máš pravdu, jsem šťastný..."
"Nic ti nechybí?" Jack se po drahách Sigmundových zad vydal zcela novými cestami. Takovými, které zrychlují tep a drhne po nich dech.
"Jestli začne, najdu si tě, Jacku Harknessi," zasmál se mu Sigmund do ohybu paže, ve které dosud spočíval. "Tys to myslel vážně, že? Že se ptám..."
Polibek byl nejlepší odpovědí. Líbali se dlouho a s touhou; zkoumali svá těla s pobaveným úžasem.
"Co všechno máme modré?"
"Všechno, věř mi."
"Úplně všechno?"
"Och... bože, tohle mi skutečně chybělo..."
"Myslíš tohle?"
Harkness byl kdykoli ochoten svou teorii o vstřícnosti dokázat v praxi.
O hodně později, když už jen leželi v objetí a sil zbývalo leda na malá pohlazení, Sigmund líně pootevřel oči.
"Proč jsi skutečně přišel, Jacku?"
"Vyčerpat tě hromadou žhavého sexu, samozřejmě. Malá pozornost ze staré známosti."
"Zajímá tě nějaký můj pacient... že? Něco z minulého života."
"Ve skutečnosti jsem tu opravdu jenom kvůli tobě. Chtěl jsem ti nabídnout místo v Torchwoodu. Potřebujeme doktora a ty jsi bezvadný."
Sigmund se tiše zasmál. "Sex se šéfem je pracovní benefit?"
"Pro tebe cokoli."
"Znal jsem Torchwood," řekl zamyšleně. "Hádám, že se od dob mé tehdejší výpomoci příliš nezměnil."
"Nezměnil. Snad jen ty holky jsou čím dál krásnější."
"Spousta akce a vzrušení. Úžasná podzemní základna v centru Cardiffu. V zásuvce stolu jeden mimozemšťan, ve skříni ve zdi druhý a v kobkách ve sklepě celá tlupa. Ráno volá britský premiér, odpoledne americký prezident a mezi tím přestřelka. Víc odlišný a propastně jiný život než ten, který vedu právě teď, mi snad ani nemůžeš nabídnout."
"Říkal jsem si, že po těch letech tady by to pro tebe mohlo být přitažlivé."
"Tohle víc," zamumlal Sigmund a přitiskl se k Jackovi blíž. "Bože, kdy jsem mohl naposledy s někým normálně promluvit..."
"Vážně na mně oceňuješ mluvení?"
"Ale nemel, Jacku. Den, kdy tě bude třeba přesvědčovat o tvé sexuální výkonnosti, bude i tvůj poslední. Jen... asi je dobré si připomenout, že někde venku je skutečný svět, už jenom proto, abych si víc dokázal vážit našeho lesa. Tady si nikdo nic nepamatuje, neví o lidech venku, ani o svých příbuzných, neví nic o tělech připojených do počítačového systému, neví o tom, jak umělé a falešné to tady je... nic o zlobě obyčejných lidí. Žijí spokojený život, propastně jiný od toho, co by je čekal ústavu. Jsem už starý, Jacku, na honičky v ulicích. Najdeš lepšího pro Torchwood."
"Chtěl jsem tebe."
"Nebudu předstírat, že mě to vědomí netěší."
"Nebudu tě nutit běhat po ulicích."
"Jen neříkej! Vždycky to tak skončí. Kdy já naposledy alespoň ovázal rozbité koleno? Moje specializace je příliš úzká."
"Zapřemýšlej ještě nad tím. Musím odejít až ráno."
"Příliš brzy..." Sigmund zavřel oči. "Zítra bude poblíž vesnice procházet čarodějnice Zlovína. Budu mít spoustu práce."
"Jedna velká hra. Jsi dokonalým důkazem toho, že muži nestárnou."
"Archetypální postavy, černobílé dobro a zlo, prostá nebezpečí, prostá hrdinství a malé oběti. Moji pacienti na to reagují velmi dobře."
"Až jednou zešílím, doufám, že si mě tu necháš."
"Ty, Jacku Harknessi?" Sigmund se pootočil, aby si viděli do očí. "Máš v sobě zdravého rozumu tolik co života. Až jednou skončí vesmír, budeš se vznášet temnotou, pozorovat rodící se hvězdy nového nekonečna a připomínat si všechny své slavné činy."
"Raději všechny lásky. Tebe mezi nimi, Sigmunde."
"Vím, proč jsi tady. Krátí se mi čas, že? Přišel jsi mě vylákat z mé nory na příslib pozemských rozkoší."
"Je to tak, Sigmunde. Už jsi příliš dlouho pryč ze svého skutečného těla. Vrať se hned, nebo z tebe víc než počítačová simulace nezůstane. Víš, že tebe nevymažou, jsi příliš cenný, ale... byl bych mnohem raději, kdyby ses vrátil."
"Víš, Jacku, mnohokrát jsem si říkal, jak by simulace reagovala na tebe. Zemřelo by tvé skutečné tělo se smrtí tohoto virtuálního? A naopak? Nebo máš i pro tyhle případy svá speciální pravidla, jiná, než my všichni ostatní?"
"Skoro určitě mám svá vlastní pravidla. Vždyť mě znáš."
"Asi bys nebyl ochoten...?"
"Pojď se mnou a klidně se ti propůjčím k nějakým pokusům."
"Cha, tak lacino mou kůži nezískáš. Už nepřijdeš, že?"
"Ne. Jestli se necháš zemřít, už nepřijdu."
"Přitom zrovna já, Harknessi, bych mohl být tvým nejvěrnějším přítelem. Nemohl bych znovu zemřít, neopustil bych tě, nemusel by ses o mně bát... vždy bych tu na tebe čekal."
"Sigmunde..." Jack přejel zlehka dlaní po jeho kůži. "Jak omamný je to pocit. Vnímáš ho jako skutečný? Já také, ten přenos je skoro dokonalý. Ale paměť neoklameš. Vzduch venku má více vůní a doteky jsou barevnější. Není to skutečné."
"Pak je toto naše sbohem, kapitáne Harknessi."
"Vypadá to tak. Blíží se svítání, Sigmunde..."
Objali se, snad aby nedošlo na další slova.
Když potom za sebou s prvními slunečními paprsky drobná postavička tiše zavírala dveře, aby se o chvíli později ztratila ve vysoké trávě, po tváři se jí koulely malé modré slzy.
Zdroj: http://loki.pise.cz/63-mala-exkurze-do-vlastni-pameti.html

- Konec -
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Malá exkurze do vlastní paměti kitikara 20. 04. 2014 - 14:04
RE: Malá exkurze do vlastní paměti porcelandoll 20. 04. 2014 - 14:15
RE: Malá exkurze do vlastní paměti maya1 20. 04. 2014 - 14:25
RE: Malá exkurze do vlastní paměti loki 20. 04. 2014 - 14:28
RE: Malá exkurze do vlastní paměti kitikara 20. 04. 2014 - 16:36
RE(2x): Malá exkurze do vlastní paměti loki 20. 04. 2014 - 17:34
RE: Malá exkurze do vlastní paměti hospodynka 21. 04. 2014 - 06:20
RE: Malá exkurze do vlastní paměti svítilka 24. 04. 2014 - 17:14
RE(2x): Malá exkurze do vlastní paměti loki 24. 04. 2014 - 17:45
RE: Malá exkurze do vlastní paměti alicesafira 24. 04. 2014 - 21:27
RE: Malá exkurze do vlastní paměti Žbluňk 26. 04. 2014 - 21:50
RE: Malá exkurze do vlastní paměti alices.decembri 27. 04. 2014 - 16:01
RE: Malá exkurze do vlastní paměti loki 27. 04. 2014 - 16:10
RE: Malá exkurze do vlastní paměti alices. 27. 04. 2014 - 16:15
RE: Malá exkurze do vlastní paměti alices. 27. 04. 2014 - 16:18
RE: Malá exkurze do vlastní paměti loki 27. 04. 2014 - 16:23
RE(2x): Malá exkurze do vlastní paměti symy 29. 04. 2014 - 18:21
RE: Malá exkurze do vlastní paměti vendy 28. 04. 2014 - 16:31
RE: Malá exkurze do vlastní paměti alices.decembri 28. 04. 2014 - 22:01
RE: Malá exkurze do vlastní paměti loki 02. 05. 2014 - 13:42
RE: Malá exkurze do vlastní paměti ann* 03. 05. 2014 - 22:26
RE: Malá exkurze do vlastní paměti alicesafira 04. 05. 2014 - 14:32
RE: Malá exkurze do vlastní paměti loki 06. 05. 2014 - 13:03
RE: Malá exkurze do vlastní paměti eithne 28. 03. 2016 - 23:23