Na dosah ruky - 36.

19. listopad 2013 | 17.34 |

Vzhůru pro Lokiho! Přeci ho těm olezlounům nenecháme. Též se dozvíme něco o Undise, jen tak mezi řečí.
Nerle díky za betování :-)

 

První problém se objevil dřív, než vyrazili ze dveří.

"Běž Lokiho portálem," řekla Undisa, zatímco si Stark dopínal poslední kousky obleku a upevňoval vybavení. "Je to moc daleko."

"Neumím ho ovládat." Nezvyklá přítěž na zádech ho lehce popouzela. Připadal si jako turista.

"Ale ty se přeci nemusíš vracet! Stačí ti prorazit cestu tam! Říkám ti, že je to daleko!"

"Přestaň být hysterická, zvlášť do sluchátek, a nekřič tolik. Který z obrazů máš na mysli?"

"Běž... běž zahradou. Je nejblíž místu, kde se Zhoubníci objeví."

"Zahradou. Zrovna zahradou. Tu skoro nevidím, prolíná se s tou zatracenou měsíční krajinou!"

"Tou si cestu prodloužíš. Prostě se musíš trefit do zahrady."

"Víš, co znamená slovo prolíná? Bude ze mě puzzle."

"Tak si sundej brnění, lehni si do postele a já ti budu vyprávět, co se děje. Jestli se to zrovna nějak dozvím. Odsud bys tam letěl celý den! To už bude po bitvě."

"Už se vážně těším na Zemi a na starou dobrou techniku."

"Myslela jsem, že pořád něco vymýšlíš právě proto, že ti stará dobrá technika nestačí?"

"Tři, dva..." Skočil. Čekal odpor, a tak vložil do svého pohybu mnohem víc síly, než bylo potřeba. "Jedna." Skončil v kotrmelcích a kolem létala stébla trávy. Místo bylo dokonale idylické; svítilo tu slunce a zpívali ptáci, voda tančila po oblých kamenech v potůčku, na který z pokoje neviděl - nikde žádná nedokonalost. Vzduch se chvěl Lokiho magií, jako by byl čaroděj někde blízko. Bylo to tu naprosto úžasné a pro někoho, kdo právě vyrážel do bitvy s mimozemšťany, naprosto nepatřičné a až k vzteku jásavé. Tony byl tak vykolejený, že se ani neohlédl po místě, kudy sem vlétl. Jen se postavil, otřepal drny a vyletěl.

"Víš," prohodil za delší chvíli, "nějak jsem předpokládal, že Asgard je planeta. Nebo spíš město na planetě."

"Co se ti zase nelíbí?"

"Ne že je to souostroví kusů... eeee... kamenů a na nich paláce a města, volný prostor okolo a žádný smysl pro gravitaci! Alespoň myslím. Na tohle nemám kalibrovanou navigaci."

"Kolem nás je moře. Tvoje nedokonalá technika má stejně špatné oči jako ty."

"To zní nadějně. Proč jsme právě proletěli mraky, když jsme pod nějakou katedrálou?"

"Já trefím. Cítím je až sem. Kochej se a užívej si. Za chvíli určitě umřeš, tak ať máš hezké vzpomínky."

"Miluju tvůj optimismus."

Znovu se mu připomněly potíže z počátku jeho pobytu na Asgardu. Na takovouhle perspektivu prostě nebyly lidské oči stavěné. Ostrovy plující ve vzduchu.

.. V jednom měla ale Undisa pravdu: stálo za to se rozhlížet a vstřebávat ty obrazy každou buňkou. Až po nějaké chvíli si uvědomil v té působivé přehlídce cosi rušivého a pochopil, co myslela tím ´cítím je až sem´. To když část obzoru začal zahalovat stín, neurčitý a těžko pojmenovatelný; zatím víc pocit než vjem očí. Už nepotřeboval ukazovat směr.

Udělal ve vzduchu pár kliček a obratů, aby si lépe přivykl na pocit z nového obleku, a Undisa vyplašeně vypískla. Díky použitým materiálům, které byly jiné než na Zemi, ho stále hlodal drobný červík nejistoty, protože brnění bylo příliš lehké a jeho pohyby tak měly jinou dynamiku. Nebylo to špatné, byl si jist, že za tak krátkou dobu z toho vytloukl maximum. Jen to bylo trochu jiné a on nechtěl, aby se tím dojmem nechal při boji vyrušovat.

"Zdá se mi to, nebo se na té obloze něco děje?"

"Jsme tu akorát," zajásala Undisa s trochu křečovitým veselím. "Skvělé načasování, asi že bylo mé."

Blížili se k mimořádně velkému ostrovu - jako Island, například, jak se rozhodl víc podle přibližného tvaru, než že by měl nějaké měřítko. Podle nárysů, které mu Undisa štědře posílala na monitor, měl jako bojiště sloužit celý. Iluze města byla velmi chabá - "Není určená pro lidské oči, pozemšťane." - a dole mohl zahlédnout jakési skutečné stavby a snad i zástupy lidí.

Temnota sílila postupně a skoro neznatelně, ale pak se všechno začalo dít velice rychle, v jedinou chvíli. Přímo před ním se vesmír roztrhl vedví a tou puklinou se dovnitř začalo drát něco... ano, chapadla. Obří, stovky metrů a možná kilometry dlouhá chapadla, která se neúnavnými, neoblomnými pohyby cpala do sebemenší škvíry a rozšiřovala ji, trhala prostor a rvala ho na kusy; vjem špíny, temnoty a ohavného puchu valící se vůkol. Bylo skoro s podivem, že už celé nebe nepopukalo v miriádu střepů... Za chapadly pak následovala loď samotná. Teď už by Stark věděl, k čemu ji připodobnit: k obrovské medůze, nestvůrně, morbidně obrovské medůze, která se snažila probojovat z temnoty ke světlu. Celá ta věc působila organicky, a přeci pohyby nebyly úplně hladké a plynulé, byla v tom jakási mechanická neladnost.

Město pod nimi, ač rozlehlé, teď připomínalo hračku z dětských kostek.

"Vypínám schopnost cítit znechucení," řekla Undisa.

"To jsi udělala už dávno, spolu s dobrým vkusem. Vždyť tahle obluda zničí - všechno!"

"Oni chtějí Asgard pro sebe, ne ho zničit. Stejně by na to neměli sílu. Bude se bojovat pěkně muž proti muži, jak to má být."

"To je šílené."

"S magií je snadné zastavit techniku. Ale žádná moc na světě nezastaví odhodlaného muže. Kromě dalšího odhodlaného muže. Například Sigríd Fulgason o tom mluví ve své knize - "

"Ten signál je divný."

"Protože nepochází z první lodi."

"Proboha! Kolik jich tam je?"

"Tři."

"Tři?!"

Aby toho nebylo dost, Lokiho srdce se prudce rozbušilo a pak několikrát za sebou zabouchalo zřetelně nepravidelně.

"Ksakru."

"To byla určitě reakce na přechod z jedné dimenze do druhé. Hlavně neplaš!"

"Máš poslední varování. Ještě jedno takové zaječení a budeš mi psát textovky."

Ač letěl rychle, napadené město - kopie paláce, co tak pochopil - se přibližovalo pomalu a chapadla se zdála být čím dál větší; ted viděl, že se v čistém vzduchu Asgardu nechal zmást perspektivou a byl dál, než si myslel. Loď Zhoubníků se nepohybovala rychle, ale vytrvale, a než se dostali na dosah, narostla do rozměrů, které se vzpíraly veškerým měřítkům.

"Zezdola k nám proudí magie, která zpomaluje borcení prostoru, vidíš ji?"

"Ne."

"Pracuji na tom..."

Už byl od jednoho z chapadel jen pár stovek metrů, když se mu schéma na obrazovce změnilo. Ze země pod nimi stoupalo vzhůru několik různě silných svazků energie.

"Musíme se jim vyhnout."

"Beru na vědomí."

Rychlým obloukem proletěl kolem chapadla a zamířil vzhůru podél lodi ven, do volného prostoru. Pryč byla modrá obloha: tam vpředu bylo jen temno a vzdálené hvězdy, podivné chuchvalce energií a napůl stvořené hmoty, které vířily na okraji střetu dvou dimenzí. Bylo to jako let na horské dráze, jako by se snažil prosvištět zrcadlovým bludištěm a nesměl přitom rozbít žádné sklo. Loď na něj samozřejmě nijak nereagovala, byl směšně titěrnou věcí. Sice naštvanou do přímo kosmických rozměrů, to ale žádný radar zachytit nemohl.

"Co jsou ty kulaté..." Zalapal po dechu a před očima se mu na pár chvil zatmělo. Průchod dimenzionální branou byl nepříjemný, a i když bolest nebyla silná, na okamžik málem propadl panice. Nebyl v pozici, kdy by si mohl dovolit jakoukoli slabost.

"Poklopy. Výstupy." Jak chapadla, tak břicho lodi jimi bylo přímo poseté. "Lodě se zapřou o zem a všechny se pak otevřou naráz a Zhoubníci se vyrojí v nekonečném zástupu k poslednímu zúčtování s Asgardskou říší. Teď, zatímco chapadla bojují, Zhoubníci stojí připraveni v trupu lodi zaujmout místa v prvním okamžiku, kdy lodě přistanou."

"Nemel a šlápni na to. Musíme Lokiho najít dřív, než jim dojde, že tu na ně čeká armáda."

Pohled na druhou loď ho v prvním okamžiku zmátl. Tato měla chapadla dosud smotaná k sobě a pevný kompaktní tvar neurčitě tvarované homole vypadal mnohem blíže tomu, co by od kosmické lodi očekával, než ta medúza, kolem které právě prolétali. Na dohled byla i třetí loď, o málo menší, ale tvarově stejná, odlišená jenom barevně.

"Velitelský modul," zašeptala Undisa, jako by je snad ve vzduchoprázdnu někdo mohl slyšet.

"Tak honem. Pobyt tady mi rychle vyžere baterky. Myslíš, že nás pustí dovnitř, když slušně zaklepu?"

"Skenuji... trupem tvoje repulsory neproniknou."

S touhle variantou nepočítal. "Hledej dál. Nejlépe nějaké místo, kde bychom nezpůsobili dekompresi celé lodi."

"To bys samozřejmě nezpůsobil, protože jednotlivé sekce se automaticky uzavřou, pokud začne unikat vzduch, což bys věděl, kdybys pocházel z nějaké vyvinutější civilizace, protože to je naprostá - "

"Nemel! Hledej!"

"Nerozčiluj se. Spotřebováváš vzduch rychleji, než jsme počítali."

Mateřský hlas, který nasadila, nebyl o nic lepší než předchozí hysterická varianta. "Co ty poklopy?" řekl.

"Špatné. Moment... asi jsem našla místo, kde byl trup lodi zasažen mikrometeoritem. Právě probíhají opravy. Musíme honem, jde to rychle."

Na obrazovce mu vyskočily souřadnice. Bleskově zamířil udaným směrem. Dlouho neviděl nic a už začínal být přesvědčený, že se Undisa mýlila; když se ale přiblížil na pár desítek metrů, spatřil v trupu jakousi nepravidelnost, která se při bližším pohledu ukázala být dírou velkou asi jako vrata od garáže. Nějak si nebyl jist, jestli je to hodně, nebo málo: představoval si mikrometeorit jako něco, co by mohl vzít do dlaně, ale zase byla pravda, že při kosmických rychlostech mohly i velice malé věci nadělat velkou škodu. V otvoru cosi problikávalo a zmenšoval se doslova před očima. Nebyl čas na váhání. Prosvištěl dovnitř a jen tak tak stačil zabrzdit před protější zdí. Byl v chodbě. Ta byla opravdu hermeticky uzavřená z obou stran a několik mechanických mnohonožek usilovně pracovalo na zubatém otvoru.

"Tiše a čekej," řekla Undisa. "Nemají prostředky tě zaznamenat, když nebudeš dělat rachot."

Co možná zlehka dosedl na podlahu. Snažil se být v klidu, nejen kvůli mnohonožkám, ale také proto, že vzduch, který dýchal, se znatelně zhoršoval. Zatím to bylo jen nepříjemné, ale vlastně nevěděl, jestli skutečně pozná, až mu nedostatek kyslíku začne kalit myšlení.

"Budu moct dýchat zdejší vzduch?" napadlo ho náhle. Fyzická podobnost asgarďanů mu dala zapomenout, že zhoubníci mohou být naprosto odlišní; vlastní zásoby měl jen minimální.

"Lepší nesundavat masku, ale přes filtry můžeš."

"Fajn. A teď, kde je Loki?"

"Co já vím?"

"Undiso, tvářila ses jako znalec. Chceš říct, že neznáš vnitřní uspořádání lodi?"

"Jak bych ho asi mohla znát? Jsou to zhoubníci! Znám je jen z výukových materiálů. Nepsalo se tam nikde, kde jsou v lodích vězeňské sekce. Jestli je vůbec princ ve vězení. Třeba ho berou jako váženého a plně důvěryhodného hosta a sedí právě na můstku ve velitelském křesle - no dobrá, to není moc pravděpodobné -"

"Ticho." Tony si trochu povzdechl. V zájmu šetření vzduchu jenom v duchu. Lokiho lokalizátor teď bylo možné zaměřit s přesností na zhruba dvacet, třicet metrů. To bylo příliš mnoho v lodi, kde je špatná volba chodby mohla zavést špatně celé kilometry, pokud by se zrovna trefili do některého z chapadel. Tahle loď byla možná nejmenší, ale přesto obludně velká.

"Prostě to budeme zkoušet."

"Chm."

"Jestli nemáš lepší nápad, mlč."

Tiše čekali, až mnohonožky dokončí svou práci. Po dosavadním spěchu to byla nepříjemná, nervydrásající nečinnost; i když ve skutečnosti trvala sotva deset minut. Nová stěna vypadala stejně olezle jako stěny okolo, takže spíš než olezlost to byl zdejší estetický standard. Zhoubníci se snažili svou ohavnost podpořit každým detailem se skutečným zápalem pro věc.

"Začínají dorovnávat tlak... Anthony, probuď se. Hej!"

S trhnutím zdvihl hlavu. Filtry nedokázaly pohltit veškerý pach, přesto se nadechl s nebývalou chutí.

"Doprava, nebo doleva?" rozhlédl se, protože vzhledem k poloze Lokiho signálu si oba směry byly rovnocenné.

"Doprava," řekla Undisa.

Stark vyrazil doleva.

"To má být revolta vůči mým dobrým radám?" zeptala se užasle. "Kde bys byl, kdybys mě neměl?"

"Vidíš, to je zajímavá otázka."

Proklusával chodbami, tmavými a plnými nebezpečných stínů, protože vystouplé žebroví zaoblených stěn a stropů vypadalo organicky a postrádalo tu dokonalou pravidelnost, jakou stále podvědomě očekával. Brzy dostal příležitost zabočit hlouběji do nitra lodi. Dlouho nikoho nepotkali.

"Předpokládám, že už jsou nastoupení k útoku," šeptala Undisa. "Na lodi zůstal nejspíš jen nezbytný personál. Ha, zastav!"

Zarazil se a vrátil pár kroků zpět. Znaky na stěně, které v první chvíli považoval za abstraktní obraz, při druhém pohledu skutečně vypadaly jako písmo.

"Ahá!" zaradovala se Undisa. "Už tuším, kde jsme. Teď tudy."

"Drahá, jsi jen hlas bez těla. Stojíme na křižovatce. Co přesně znamená tudy?"

"Promiň, nechávám se unést. Doprava. Né, stůj. Běž směrem, kterým jsi šel, a potom doprava."

Znovu se rozběhl chodbou. Začínal vážně uvažovat nad tím, že vzdálenost od Asgardu nedělala Undise dobře. Nebylo to tak odlišné od situace, ve které byl Jarvis v jeskyni... tenkrát, kdysi dávno, v jiném životě.

"Undiso, dovol osobní otázku," řekl. "Co jsi vlastně zač?"

"Společnice. Inteligentní a užitečná společnice."

"Jasně. Otavan tě stvořil podle žijící osoby, mám pravdu?"

"Podle mrtvé osoby." Podle použitého tónu teď Undisa přešla na druhý konec místnosti a usilovně rovnala obrázky na zdi s krajně odmítavým výrazem ve tváři.

"Leze to z tebe jak z chlupaté deky."

"Ach, tohle přitování jsem ještě neznala! Ukládám si ho do paměti."

"Undiso!"

"No dobře, ptal jsi se. Co ti záleží na tom, jestli o tom chci mluvit? Otavan ji zabil. Svou ženu. Byla mu zato odejmuta nesmrtelnost a své dny dožil v tichu a pokoji v soukromí své dílny při práci. Spokojen?"

Tony si odkašlal. "A vyrobil podle ní tebe."

"Ano. Idealizovaná verze. Moudrá a povznesená nad lidskou malichernost."

"Vskutku. ... Trochu přehnané sebemrskačství - "

"Co tím chceš říct, ty - ?!"

"Ou, nekřič. Tvá milá a laskavá povaha mu musela moc scházet."

"To byla ironie, Anthony Starku? Já jsem laskavá a milá! Doleva, rychle. Před námi jsou vojáci."

Okamžitě uhnul a chvíli uháněl chodbami, na kterých by si i žížala zlomila hřbet, poháněný jen úsečnými povely. Neutrální šedou podlahu už dávno vystřídaly barevné dlaždice a podobně laděné stěny, nepochybně související se sekcí lodi, ve které se zrovna pohybovali. Modrošedá se ukázala být stejně depresivní jako špinavě tmavozelená, i když nejhorší byla asi ta divná oranžová, která dost tahala za oči.

"Zkus mi dávat vědět dřív - "

"Ale já je dřív nevidím! Jak mizerné senzory jsi mi dal, takové mám! Kabina vlevo, teď!"

Bez přemýšlení udeřil dlaní do panelu ve výši ramen, přesvědčený, že určité věci jsou něco jako kosmická konstanta. Třeba ty, že humanoidi budou mít všichni podobné nástroje, už jaksi z nezbytnosti charakterů jejich těl. Dveře se skutečně otevřely. Vpadl dovnitř - byla to nevelká, docela ubohá kajuta, stroze zařízená. Až v této chvíli spatřil svého prvního zhoubníka. Dva zhoubníky. Jednoho! Druhý byl oblek pověšený na věšáku.

Zaslechl zasvištění zavírajících se dveří. On i obyvatel kabiny ztratili několik cenných vteřin užaslým zíráním. Zhoubník mohl mít asi metr osmdesát, klouby na špatných místech, na hlavě jakousi homoli, co mohla být stejně dobře klobouk jako přerostlá mozkovna, a splývavou látkou, staženou pod krkem, zakrytou tvář. Během kratičké chvíle silně zesílil ten nepříjemný plísňový puch, který čpěl po celé lodi. Stark si ještě stačil pomyslet, že zřejmě vylučují ve stresu nějaké chemické látky, když se zhoubník vzpamatoval a vyrazil k útoku.

Thorovy pokyny zněly jasně: nezdržovat se útoky na hlavu ani od pasu dolů. Nutno tnout v oblasti mezi krkem a nohama a pokud možno vejpůl. Symbióza s houbami dodávala zhoubníkům neuvěřitelnou odolnost a schopnost potlačit bolest, a i když byli smrtelně zranění a třebas bez nohou, byli schopní se jednou rukou odstrkovat po zemi a druhou mávat mečem. Ideální je bylo rozsekat na pár vhodně velkých kusů...

Jak se vzápětí ukázalo, díra repulzorem do hrudi byla také docela jistá.

"Rozsekni ho ještě," trvala na svém Undisa. "Jsou to hajzlíci."

Sice ho rozříznul paprskem, ale výsledek byl stejný. Bylo o jednoho nepřítele méně. Ještě pár tisíc, nejlépe před odpolední svačinou, a mají padla.

Až teď si dovolil uvědomit si, co vlastně vidí, a propadnout upřímné nechuti. Ruka se čtyřmi prsty i každý viditelný kousek kůže byly pokryté něčím, co připomínalo hebký, lehce lepkavý povlak smetanově zbarvené plísně.

"Taky bych chtěl umět vypnout znechucení."

"Vojáci už prošli. Můžeme pokračovat."

Ještě jednou se musel schovat v kabině, naštěstí tentokrát prázdné. Chvílemi poklusem a chvílemi takřka plížením zdolal slušný kus lodi. Prošlo mu to nejspíš jenom díky tomu, že se pohyboval převážně v obytných podlažích, kde těsně před bitvou nezůstal vůbec nikdo.

"Před námi komunikační uzel. Vstupujeme do vojenských prostor. Vězeňská sekce vpravo. Signál odpovídá."

První zhoubník. Druhý. Pokaždé byl rychlejší než oni - na jeho straně byl moment překvapení, protože vetřelce ve své lodi skutečně nečekali, i fakt, že o nich věděl dřív, než se spatřili - a zůstala po něm těla, která neměl kam odtáhnout, a která tedy nezbytně každou chvíli vyvolají poplach. Zrychlil. Třetí.

"Za těmi dveřmi. Minimálně dva vojáci."

Zhluboka se nadechl. (Špatný nápad. Mírně ho to přidusilo.) Udeřil do ovládacího panelu. Silná kovová křídla dveří zajela do stěny. Stačil si ještě uvědomit, že je před ním okrouhlá kulatá místnost s řadou ovládacích panelů a obrazovek a za ní pak jakási tmavá chodba, když spustil poplach. Musel to být poplach: další konstantou vesmíru jsou blikající světla a kvílivý alarm.

Stark neváhal. U panelů stáli dva muži; zastřelil je. Věnoval pár vteřin tomu, aby za sebou zavřel dveře.

"Vetřelec na palubě," překládala Undisa zvuky, které považoval za chrastění rozbitého rozhlasu. "Paluba dvě, tři... zkontrolujte vězeňskou sekci... ach. Pospěš si," pokračovala náhle vyděšeně, "pokyn zabít prince Lokiho při odůvodněném předpokladu, že probíhá pokus o jeho osvobození."

Tony se nezdržoval obíháním ovládacích panelů uprostřed okrouhlé místnosti a prostě je přeskočil. Chodba za nimi byla tmavá a signál se nedal určit s jistotou. Dveře do jednotlivých, nevelkých cel pak byly masivní a nebylo jimi vidět dovnitř.

"Snažím se monitorovat komunikaci... odčerpávají mu vzduch, honem, honem," pobízela Undisa a Tony by ji nejraději uškrtil sám, kdyby nebyl zaměstnaný tím, že otvíral jedny dveře po druhých. Naprostá většina cel byla odemčená a prázdná. Konečně padl na jednu uzavřenou... masivní zámky nedokázaly dlouho odolávat jeho odhodlání a asgardské verzi repulsorů.

"Loki," vydechl napůl úlekem a napůl úlevou a vrhl se ke známé postavě, která ležela zhroucená na podlaze. Nadzdvihl ho a obrátil tváří vzhůru. Loki měl oči zavřené a až příliš bledou tvář, byl úplně bezvládný. "No tak, prober se," zatřepal s ním. Přijít teď pozdě -

Loki však náhle zakašlal a hladově se nadechl vzduchu, který sem vtrhnul z rozražených dveří. Pohlédl na Tonyho a chviličku trvalo, než se v nich objevilo pochopení; koneckonců, těžko mohl předpokládat, že spatří zrovna Iron mana. Vzápětí se vytrhl z jeho náručí a vyskočil na nohy.

"Co tu sakra děláš?" zařval vztekle. "Všechno zkazíš!"


- Pokračování -



 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Na dosah ruky - 36. ali nasweter 19. 11. 2013 - 18:29
RE: Na dosah ruky - 36. nerla 19. 11. 2013 - 18:34
RE: Na dosah ruky - 36. misao deino 19. 11. 2013 - 18:48
RE: Na dosah ruky - 36. scar* 19. 11. 2013 - 19:08
RE: Na dosah ruky - 36. maggi 19. 11. 2013 - 19:39
RE: Na dosah ruky - 36. loki 19. 11. 2013 - 20:20
RE: Na dosah ruky - 36. tenullka 19. 11. 2013 - 22:12
RE: Na dosah ruky - 36. maťa 20. 11. 2013 - 07:58
RE: Na dosah ruky - 36. mandelinka 20. 11. 2013 - 10:27
RE: Na dosah ruky - 36. akkarra 20. 11. 2013 - 11:55
RE: Na dosah ruky - 36. loki 20. 11. 2013 - 16:00
RE: Na dosah ruky - 36. lochneska 21. 11. 2013 - 09:47