Abigail a bůh

11. říjen 2013 | 17.29 |

Příběh starý jako lidstvo samo: raněný hrdina na útěku před nepřáteli; a ona.
(Místo a čas: New York, Chitauri zahnáni, Hulk přemohl Lokiho, ale tomu se ještě podařilo uniknout...)
Povídka v rámci nekonečného cyklu zvaného "vezměte klišé a něco divného s ním proveďte".


Věděla jsem, kým je. Věděla jsem, co způsobil, a věděla jsem, že má mocné nepřátele. Když pak přede mnou ležel, bezmocný a zraněný, nemohla jsem nic jiného, než ho zaházet hromadou suti a promoklých krabic.
Abyste rozuměli: Loki byl překrásný muž a tím to celé bylo snazší. Zní to uboze? Možná. Už mi mnoho nezůstalo.
Když byl konečně klid a pátrači zmizeli - alespoň prozatím - ztěžka jsem poklekla vedle jeho skrýše a odházela všechno, co na něm leželo. Byl úplně bezvládný, ale už při vědomí. Strašlivě potlučený a zakrvácený, bledý, dýchal jen mělce.
"Loki," řekla jsem jenom pro tu možnost vyslovit jeho jméno. "Loki, potřebujete něco? Jste zraněný?"
"Ne," vydechl neslyšně a sotva udržel oči otevřené. "Jenom... odpočinout."
"Dobře," řekla jsem. "Tady vás nenajdou." Věděla jsem docela s jistotou, že jsem momentálně jediný obyvatel téhle barabizny, která čekala na demolici; a protože osud má smysl pro humor, byla jedním z mála domů v okolí Stark tower, který přežil zcela bez úhony. Za pár let tu bude stát další mrakodrap a já už tady nebudu.
Přinesla jsem mu svoji přikrývku. Nebyla nic moc, ale hřála. Byl tak ledový! Nakonec jsem si lehla k němu, aby se dokázal zahřát. Nebála jsem se o něj příliš. Bohové by měli něco vydržet, myslím, i když zrovna tenhle bůh dostal pořádně zabrat. Nebránil se mojí přítomnosti, dokonce se trochu posunul, abychom k sobě lépe zapadali. Neměla jsem sílu přenášet ho jinam a on nedokázal vstát; bylo to prostě jen praktické. Leželi jsme mezi kusy betonu a zkrouceného železa a dírou ve stropě, ano, tou dírou, kterou způsobil Loki svým pádem, jsme pozorovali přelétající vrtulníky dlouho do noci. Chvílemi se chvěl jako v horečce a tiskl mi ruce, když jsem ho utěšovala lehkými doteky. Pak usnul a já nakonec také, šťastná za tu chvíli, kdy můžu být s ním.

Pohnul se a probudil mě tak. Nadzvedla jsem hlavu a pohlédla na něj – a rychle se odtáhla dál, protože ta změna byla ohromující a on už mě docela určitě nepotřeboval.
"Počkej," řekl a chytil mě za ruku. Už vůbec nebyl chladný. Bylo to příjemné a brala jsem to jako svou odměnu. Snad jsem na chvíli byla příliš troufalá – natáhla jsem ruku a lehce mu přejela prsty po tváři. Byl opravdu krásný.
"Ty tady žiješ?" Vlastně to nebyla otázka. Dávno jsem srostla s tímhle místem, je to na mně vidět. Nejsem jako on, abych večer usnula plná šrámů a ráno se probudila s čistou kůži, učesanými vlasy a pláštěm, na kterém by nikdo nepoznal, že celou noc ležel v sutinách.
"Proč jsi mi pomohla?" řekl a viděla jsem, že na tuhle otázku skutečně chce znát odpověď. Nezištná pomoc nezapadala do jeho světa, nebyla jeho součástí. A já vlastně byla nepřítel.
"Není správné, aby lidé poutali bohy za mříže," řekla jsem. "Měli by se jim klanět a naslouchat tomu, co říkají, protože takový je řád světa. Lidé své bohy vyhnali a k těm, kterých se nemohou zbavit, se otáčí zády a zacpávají si uši. Říkají tomu svoboda a místo toho, aby byli šťastní, si zoufají a hledají svá zlatá telata..."
"Zničil jsem kus města a zabil spoustu lidí," řekl Loki.
"Já vím," pokrčila jsem rameny. "Už tak je až moc velké a lidé o sebe na ulici zakopávají."
Loki se široce usmál. "Líbíš se mi. Pověz mi, jak se jmenuješ."
"Říkají mi ta stará bláznivá ženská," řekla jsem a chtěla se odtáhnout. Nenechal mě. Přitáhnul si mě blíž a prsty mi zabořil do vlasů. Bylo to nepatřičně něžné gesto – strašně, strašně nepatřičné. Rozechvělo ve mně něco dávno zapomenutého.
"Pověz mi, jak se jmenuješ," zašeptal.
"Abigail," odpověděla jsem sotva slyšitelně. To dávno mrtvé jméno mi vehnalo slzy do očí. Zamrkala jsem. Nechtěla jsem, aby začaly téct.
"Nejsem bůh, které své poddané chválí a odměňuje," řekl, stále tak tiše.
"Já vím... nechci odměnu, nechci nic víc, než řád věcí -"
Přitiskl mi ústa na ústa, jeho rty se rozevřely a něžně mi po nich přejel jazykem.
Sklonila jsem hlavu. Oči jsem držela křečovitě zavřené a toužila jsem zemřít se vzpomínkou na tu chvíli. Toužila jsem po něm tak moc – snad to byla jen vzpomínka na touhu; ale byla nesmírná. "Mohla bych být vaše matka," řekla jsem. "Spíš bába..." Věděla jsem, že vlasy, které mi teď spadly kolem tváří, jsou šedivé a zacuchané. Že tváře mám svraštělé a oči dávno ztratily svou jasnou barvu. Zubů už mi moc nezbývalo, to by byly podivné polibky...
Slyšela jsem jeho tichý smích. "Jsem o celá staletí starší než ty, Abigail."
To byla pravda – mimoděk jsem se začala usmívat. "Vypadáte jako mladíček," řekla jsem.
"Snad. Tobě se chci odměnit za to, co jsi udělala."
Přetočil mě tak, že jsem seděla naproti němu. Zahleděl se mi do očí. Nemohla jsem uhnout, ale nevadilo mi to. Nevadila mi už ani tvrdá zem a to, že jsem vedle něj tak ošklivá. Zvolna mi položil prsty na čelo a sjížděl níž, pomaličku přejížděl po kůži, přes nos, ústa, bradu, mezi prsy až na břicho. V tom gestu nebylo nic erotického, jako v tom polibku prve. Bylo to kouzlo, věděla jsem.
"Rozhodl jsem: pomohla jsi mi v boji a náleží ti výsada bojovníků," řekl zvolna a ten hypnotický hlas nás nechal samotné, už nebylo nic okolo a čas zůstal stát. "Setkáme se znovu na konci tohoto času v zelených údolích řeky Tir a budeme tam spolu pobývat k potěše nás obou tisíc dlouhých nocí a dní. Sbohem, krásko."
Vstal, a přesto musel zaklánět hlavu, aby se za mnou díval. Na okamžik mě to zmátlo. Až pak jsem si všimla těla u jeho nohou, malé zhroucené hromádky zabalené do ubohých hadrů. Pohlédla jsem na své ruce – hladké a s jemnou kůží – a když jsem se dotkla svých vlasů, věděla jsem, že jsou zlaté a čisté.
"Budu na tebe čekat, Loki," řekla jsem se smíchem. "A teď utíkej, jsou blízko. Přišli, aby za jednu starou ženskou udělali čárku na soupisu tvých mrtvých. Někteří z nich si pomyslí, že to nebyla žádná škoda a že přeci děláš něco dobrého pro tohle město."
Zasmál se. "Není božskou výsadou vidět pod povrch věcí," řekl. Pak se rychle ohlédl – mezi rozbitými zdmi zazněly první kroky – a rozběhl se pryč.
Má duše zatím putovala do docela jiného světa. Mysl náhle tak čistá; všechny bolesti a mrtví na mé cestě se zdály být jenom součástí dávného příběhu, se kterým se už nemusím trápit. Tak tedy tisíc dní na konci času, Loki? Těším se na tebe. A jak se zdá, mohla bych si před tím i potom užít spousty legrace.


- Konec -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Abigail a bůh mandelinka 11. 10. 2013 - 17:46
RE: Abigail a bůh maya* 11. 10. 2013 - 17:52
RE: Abigail a bůh wolf 11. 10. 2013 - 18:43
RE: Abigail a bůh loki 11. 10. 2013 - 20:52
RE: Abigail a bůh ali nasweter 11. 10. 2013 - 21:31
RE: Abigail a bůh wolf 12. 10. 2013 - 07:48
RE: Abigail a bůh loki 12. 10. 2013 - 09:45
RE: Abigail a bůh mandelinka 12. 10. 2013 - 10:28
RE: Abigail a bůh maggi 12. 10. 2013 - 12:42
RE: Abigail a bůh loki 12. 10. 2013 - 15:06
RE: Abigail a bůh lochneska 13. 10. 2013 - 10:21
RE(2x): Abigail a bůh loki 14. 10. 2013 - 19:46
RE: Abigail a bůh kitikara 17. 12. 2013 - 22:44
RE(2x): Abigail a bůh loki 18. 12. 2013 - 00:26
RE: Abigail a bůh sitara 29. 11. 2014 - 16:19