Na dosah ruky II. - čtyři

15. listopad 2014 | 15.47 |

Sygin je ta nadšená, Loki ten duchem nepřítomný a Tony - na toho to dopadá stále víc.
Už jsem se trochu rozepsala, obávám se, takže je víc textu a méně akce :-)) Ale takové to je: cesta jde stále dál. Shield možná nemá agenta za úplně každým bukem, ale stejně je třeba ztratit se z dohledu na nějaké nenápadné místo co možná efektivně. Zatím to, zdá se, vychází.
(Níže letmo zmíněná skládačka je
tato. Mini online verze zde.)

Měl to být rychlý vlak. Všude na internetu psali, jak je rychlý. A kdyby měl Tony chuť být objektivní, musel by uznat, že uháněl tak, jak jen koleje (poněkud zastaralé konstrukce) dovolovaly; a kromě velkých přestupních nádraží skoro nestavěl. I tak ho to ale deptalo. Ve svém obleku by mohl být v cíli dřív, než se v městském provozu francouzského města dostali k nádraží. Sedět, čekat, čekat a sedět, občas popojít, podle tichých pokynů ve sluchátku se vyhýbat kamerám a nenápadně odvracet tvář, když lidé kvůli něčemu pozvedli mobil s foťákem; ale nemoci Jarvise oslovit zpět, protože na doslech byli další cestující... K dispozici jen k uzoufání neschopný notebook zakoupený v obchodním domě.

"Mami, já chci pití."

"Tady máš, zlatíčko."

"Jiné pití!"

Tony přivřel oči. Nechtěl důkaz, že se věci mohou ještě zhoršit, nechtěl!

"Já – chci – to – pomerančové!"

"Co kdybys poskládal ještě kousek toho puzzle? Však víš, jaká je za něj odměna. Utopíš se v pomerančovém džusu, když to vyhraješ. Bylo by pěkné být první na světě, kdo to dokáže, co říkáš?"

"A koupíš mi párek v rohlíku?"

"Jen co budeme na nádraží."

Zmínka o puzzle s odměnou Tonyho mírně zaujala. Znovu otevřel notebook a za chvíli už ho našel: cože, milion dolarů? Byl ochoten se tomu věnovat možná až k nejbližšímu přestupu. S miliónem dolarů se dá přeci dělat spousta věcí. Třeba... třeba ho věnovat na výzkum, aby ty zatracené železnice byly trochu rychlejší.

Loki seděl s opřenou hlavou a vyhlížel ven s rezervovaným pohledem někoho, kdo ví, že svou momentální situaci netrpělivostí nevylepší; Sygin naopak s nehasnoucím potěšením. "Zabavit děti není snadné," prohodila tiše, když se Tony zatvářil mírně bolestně při dalším dětském protestu proti nějaké banalitě. Pohlédl na ni s jistým podezřením. Ta její bezelstnost přestávala být uvěřitelná.

"Ale jinak všechno ostatní je tu tak - odlišné!" zašeptala hlasitě. Loki se trochu ušklíbl, ale mohlo to být i pousmání. Tony raději otočil hlavu k monitoru notebooku. Chatovat si s Jarvisem a skládat barevné čtverečky byla sice ubohost, ale lepší než nic. Už tak měl pocit, že mu nohy samy začnou tancovat po podlaze samou netrpělivostí. Cestovat na delší vzdálenost bez všech vymožeností civilizace, jako jsou třeba fanynky, bary, novináři, nejmodernější letadla a podlézaví ředitelé podniků, byla neuvěřitelná nuda. Bylo to to horší než zasedání správní rady.

"Koupím něco k jídlu," zvedla se Sygin.

"Kartu ti tu nevezmou, hotovost sice máme, ale ve špatné měně," řekl Tony a znovu, opět mu došlo, s jak triviálními věcmi, které za něj obvykle dělali všichni ostatní, se bude muset potýkat. Stav, kdy to byl on, kdo musel všechno hlídat, všechny ty obyčejné běžné věci, ve kterých se ale sám prakticky nevyznal – sakra, v NY stačilo říct, kdo je, a už se všechno točilo přesně podle pokynů malíčku jeho levé nohy. Tady i na lístky na vlak musel čekat ve frontě! Chvílemi měl dojem, že zažívá horší kulturní šok než Loki se Sygin dohromady.

"Nevadí," pokrčila Sygin rameny. Zřejmě ale i na ni začínala být cesta dlouhá. Za chvíli už seděla u toho kluka přes uličku a něco si povídali, hlava u hlavy a mnoho pochechtávání, ke zřetelné úlevě jeho umořené matky. Jeho londýnský a její obskurní přízvuk jim zjevně na překážku nebyly.

Tony se trochu zavrtěl v marné snaze najít pohodlnější polohu. Možná si nabral břemeno větší, než na které stačí. Co si vůbec představoval – že popadne Lokiho, někde se s ním skryje – a? Co dál? Budou sedět na zahrádce v penziónu a pít pivo? Jak dlouho? Co potom? Jak dlouho sakra může vydržet předstírat, že není ani trochu geniální? Co vůbec dělali normální lidé celé dny, když nepočítal, že se snažili splnit každé jeho přání?

"Máš v sobě mnoho neklidu," řekl Loki.

Něco zavrčel v odpověď.

"S tím bych si snadno poradil, dostat příležitost."

Tony na Lokiho podezřívavě pohlédl. Loki nikdy, nikdy nedělal sexuální narážky; prostě nebyl ten typ. Neměl v sobě zábrany, když už si byli blízko, ale zcela mu scházela Tonyho demonstrativní otevřenost, i průběžná potřeba flirtovat. Teď se ale díval s nebývalou výmluvností, oči se mu pobaveně blýskaly, a nohu jakoby mimoděk posunul tak, že se opírala o Tonyho.

"To už musím vypadat hodně špatně, když se mě snažíš uklidňovat," řekl Tony.

"Vzduch kolem tebe vibruje napětím," řekl Loki. "Na to by stačily i lidské oči."

"Tak fajn. V souladu s většinou motivačních příruček tímto zaujímám pozitivní postoj, což samozřejmě není nijak v rozporu s ochotou nechat se při vhodné příležitosti dlouze uklidňovat. Někde mám seznam věcí, které jsem si kdy chtěl přečíst, a napsat, a podívat se... a sakra chlape, ty už zase spíš?"

Loki pootevřel oči. "Zabavit děti vskutku není snadné."

Jedno věděl Tony jistě: ze stevarda pár panáků whisky vytluče, i kdyby měl platit zlatými zuby toho upoceného chlapa o pár sedadel dál.


 

O další den později, kdy už měl s panáky utrum, protože za volantem auta zvolna kroužil horskými serpentinami, se konečně blížili k cíli. Rád by kroužil podstatně razantněji, a klidně i s nějakým promile v krvi, protože falešných identit měl v rukávu několik a nemusel se tudíž bát o řidičák, jenže silničky byly opravdu úzké, místní dodržovali předepsané rychlosti, a kam přišli, se prodávalo leda pivo. Byl si naprosto jist, že tímhle výletem vyčerpá veškeré své zásoby trpělivosti na příštích sto let.

"Jsou to hezké hory," řekla Sygin vstřícně.

"Ujdou." Poprosila o zastávku u nějaké zdejší přírodní zajímavosti, a teď nadšeně z dřevěného mostku shlížela na nevěrohodně azurovou vodu poskakující v úzkém korytu potoka. Opřel se o zábradlí vedle ní a chmurně se zahleděl dolů. "Zřejmě odtok z nějaké místní chemičky," utrousil.

"Nevím, co tím myslíš. Ta barva je nejspíš z bílého kamene, z vápence, který pokrývá dno koryta a dotýká se vody svou podstatou." Chvíli trvalo, než mu došlo, že se mu tím zasněným hlasem právě dostalo poučky o triviální chemické reakci, na kterou měl přijít on sám. Pozorně se na Sygin zahleděl a ta mu oplatila úsměvem.

"Jsou tohle nejvyšší midgardské hory? Po pravdě, připadají mi na to trochu malé."

"Nejsou."

"Tak čím jsou zajímavé?"

"Vůbec ničím," ucedil Stark mezi zuby. "Jsou naprosto nezajímavé, stokrát zmapované, prolezlé turisty, označkované a fádní. Na každém úbočí je hotel až tři a na vršku nejvyšší hory klidně potkáš rodinku v sandálech."

Sygin se odmlčela, ale zřetelně cítil vlny nesouhlasu. Zřejmě podléhala scenériím kolem sebe podstatně víc než on. Dobře, nebylo to tu špatné. Ale osobně měl raději dramatické výhledy na horské hřbety v podobě šetřičů ve windows.

"Ale ony jsou krásné, skutečně jsou. Jenom se odmítáš nechat oslovit jejich písní, Anthony. Toužíš vždy po výjimečných věcech - proto ta otázka, copak by Tony Stark nehledal něco podivuhodného? Tentokrát však ne, zdá se. Tak proč jsme tady?"

"Právě proto." Nechtělo se mu vypočítávat důvody. V Americe zůstávat nechtěl, tam byl příliš známý a příliš na ráně, jinde než v Evropě byl potom problém buď s převažující barvou pleti, absencí splachovacích toalet, požadovaného horského podnebí nebo s nadmírou sledovacích zařízení. Starý kontinent byl naprosto nudný a nezajímavý, prostě přesně něco, kde si ho nikdo nedovede dobře představit – a proto snad ani hledat.

"Anthony, mohu ti nějak pomoci?" řekla váhavě.

"Nevím, co tě vede k dojmu, že bych potřeboval pomoci," nadechl se, tedy kromě toho, že jsem na tebe nonstop nepříjemný a předvádím náladu pod psa, "ale..." Pohlédl na ni. Bezelstnost sama, oči čisté jako studánky. To by nepopouzelo leda svatého. "Nech to plavat a neber si to osobně. Není to kvůli tobě."

"Ale mohu, když budeš chtít. Asgardské léčitelství je s lidskou podstatou –"

"Dost o tom."

Neřekla už nic – nepatrně sklonila hlavu, jako by mu dávala najevo, že se podřizuje jeho přání, a odešla zpátky k autu. Viděl, jak ještě kontroluje Lokiho, usedá zpět na své místo, pásem se připoutala už s naprostou sebejistotou. Neohlédla se po něm.

"Tony Starku, chováš se jako pitomec," oznámil si. Ale bylo to silnější než on, ten přetlak, který ho za normálních okolností nutil pracovat do úmoru s něčím, co ho zničilo fyzicky i psychicky, co ho nutilo předvádět se na večírcích do pokročilých ranních hodin, co ho štvalo za každou sukní v dosahu, provokovalo a vytáčelo každého v okolí, co mu dělalo takovou radost, když popadl zločince a praštil s ním o nejbližší betonovou zeď.

Teď se jenom vrátil do auta, spořádaně usedl za volant, a pod strmou, několik set metrů vysokou hradbou hory kroužil úzkou silnicí stále dál, vlekl se za autobusem, čekal na stádo ovcí, kterému se na betonu patrně zalíbil zvuk klapajících kopýtek, nic neřekl dokonce ani ve chvíli, kdy dojeli houfek cyklistů; až konečně zastavil před nechutně optimisticky vyhlížejícím hotýlkem - až tam se neudržel a poněkud bolestivě se zašklebil nad náhlým útokem na všechny své představy o dobrém vkusu.

Těžko říci, jestli na tom mezi kamennými ostrohy rozcapeném stavení byly více deprimující nepravděpodobně rozkvetlé trsy muškátů v širokých truhlících na parapetech, nebo barevně natřená prkna a rámy kolem oken, nebo vyšívané záclony, či rozverné optimistické nápisy navěšené kolem dveří. Jenže tady vítězila praktická stránka věci, ne dobrý vkus. Hotel stál samostatně, pár set metrů od vesnice. Dvě stavení propojená chodbou - obytná část a hostinec - a kousek stranou ještě nějaká hospodářská stavení a noclehárna pro ty, kteří připochodovali s vlastním spacákem a chtěli jen střechu nad hlavou. Hostů přiměřeně k tomu, aby lidí okolo nebylo moc, ale nebyli ani výjimeční. A hlavně: pokud by je Shield našel a někomu by přeskočilo, případný boj by nenadělal zase tolik škod - samozřejmé kritérium při hledání dovolenkové destinace, pokud jste sebou měli nadlidsky silného, celým světem i vesmírem hledaného boha.

"Tak jsme doma, vážení," řekl. Otevřel kufr a jen zavrtěl hlavou nad zavazadly, které se Sygin množily snad zázrakem. Skutečnost, že na Zemi existuje tolik způsobů odívání, ji nezdravě nadchla, a nakupovat stíhala i při zdánlivě nepatrných zastávkách; dokonce to byl důvod, proč místo po sporťáku se skřípějícími zuby sáhnul v půjčovně pro kombíka. Začínal uvažovat nad tím, že by ji možná měl brát víc jako puberťačku – a zapůjčenou kreditku zase zabavit.

Loki se vyhrabal ve velmi neochotně, opřel se o vůz a jenom chvíli mlčky zíral na všechnu tu nádheru s poněkud nevyzpytatelným výrazem ve tváři. "Buď obezřetnější," prohodil k Sygin stroze. "Teď jsi pozemská dívka."

"Jejda," upustila honem polovinu věcí, které si stačila vytahat. "Tak já... půjdu dvakrát?"

"Dobrý nápad," řekl Tony mírně. "Naskládej si to zatím k recepci..." Ponořil se do kufru, aby vydoloval i zbytek, a Sygin si vesele odskotačila směrem k hlavnímu vchodu, v každé ruce jeden kufr. Moc jí to předstírání nešlo.

"Dobře zvolené místo," řekl Loki velmi neutrálním hlasem. "Velmi nestarkovské. Je přímo opakem starkovitosti. Esencí všeho, co není Tony Stark."

Tony se zhluboka nadechl, aby odpověděl něco nepěkného, ale přerušil ho ženský hlas. "Simon, endlich!"

Na štěrku zachrastily kroky a těsně vedle Tonyho hlavy se objevila jiná - ženská, široce se usmívající. Narovnal se tak rychle, že se málem praštil do hlavy. Žena se zasmála. "Es ist nicht Simon!" zavolala přes rameno. "Entschuldigung, ich wollte Sie nicht erschrecken. Sie haben gleiches Auto."

"Mluvíte anglicky?"

"Omlouvám se i anglicky. Čekáme na přítele. Já myslela, že to vy, ve stejném autě. Já jsem Julie," natáhla k němu ruku.

"Greg," představil se jménem ze svých momentálních dokladů.

"Chcete pomoci, když už já tady?" ukázala s úsměvem na zbývající zavazadla. Byla hezká, byla milá, měla pevné štíhlé tělo a jemný obličej, rovné vlasy jí spadaly na ramena tak trochu po Lokiho způsobu. Všechno jeho kohoutí peří se načechralo do pozoru.

Málem už řekl něco ve smyslu, že by rozhodně nenechal krásnou ženu nosit tašky, ale protože Sygin se zrovna vracela pro další várku, raději to spolknul. Ve skutečnosti to byla Natasha, kdo ho vycvičil k jistému vyššímu levelu gentlemanství, a i když žádná z přítomných nedisponovala tak ostrými lokty (doslova, nabroušená ocel je dobrý argument pro cokoli), dával si raději pozor. Jenže Lokiho přítomnost mu nedávala prostor ani pro patřičně dvojsmyslné poznámky. Jenom proto odvětil: "To vážně není potřeba, díky!" a rázně zaklapl kufr. Loki, pospávající ve stoje, se tím zvukem probudil a prudce sebou trhnul. Nad tím pro změnu nadskočila Julie.

"Vy vypadáte úplně jako můj manžel, když řídí celou noc," zasmála se a natáhla ruku, jako by chtěla Lokiho stabilizovat ve stoje; lehce se dotkla jeho ramene. Tony strnul. Loki byl naštěstí natolik při smyslech, že nijak nereagoval, jenom znehybněl a trochu přimhouřil oči, jako by se ve skutečnosti ještě nerozhodl, jak s dotyčnou pozemšťankou naloží. Ta si samozřejmě té drobné výměny nepatrných signálů nevšimla. "Přijdete večer dolů?" pojala do otázky oba naráz a trochu ztišila hlas. "Rádi potkáme novou společnost. Vážně. Ani nevíte, jak moc rádi. Však uvidíte." Mrkla na ně a odběhla zpátky.

"Právě jsme byli sociálně adaptováni," řekl Tony. Lehký úžas, jak potenciálně napjatá může být tak prostá mezilidská interakce, si nechal pro sebe. "A teď ty, Šípková Růženko," strčil Tony do Lokiho. "Zvládneš to po svých? Ve čtyři odpoledne bys jako ochmelka nevypadal věrohodně." Když Loki neprotestoval ani proti Růžence, ani se nezajímal, kdo je to ochmelka a jak souvisí s denní dobou, Tony zkušeně usoudil, že bude moudré ho přestěhovat rovnou do postele a o nic víc se nepokoušet.

Recepční naštěstí uměl anglicky, rovnou jim dal klíče s tím, že později mají přijít vyplnit papíry, a ukázal jim pokoje.

"Anthony, vybral jsi báječné místo!" pobíhala Sygin po apartmá, které mu připadalo žalostně nedostatečné. Vyhlížela z každého okna, óchala nad výhledem, opěvovala skvělou atmosféru místa, neváhala strčit hlavu do krbu a cinknout prstem do skleniček nad barem, předvedla na tlustém měkkném koberci několik tanečních kroků a k jeho mírné úlevě si v zápětí s naprostou samozřejmostí zabrala jednu ložnici sama pro sebe a nechala je s Lokim pohromadě. Dokonce mezi jejich pokoji byl společný obývák, nebylo to tak, že by byla úplně za dveřmi, což dávalo jistou naději jejich společným nocím. I tak to bylo... strašně divné.

Raději sám sebe vyhodil z pokoje pryč, jen co upustil Lokiho do postele.

Dole se usadil v poloprázdné restauraci a přeplněný frustrací až po okraj, pokoušel se z nedostatku lepší zábavy luštit názvy jídel v německém jídelním lístku.

Alespoň že ta whisky byla srozumitelná.

Sygin se objevila o hezkou chvíli později. Nedalo se přehlédnout, že se převlékla - očividně disponovala i přiměřeně sportovně působícím outfitem - v upnutém tričku se pěkně rýsoval její štíhlý pas a protože se nesla se stejnou elegancí, jakou vynikala v šatech, Tony mimoděk zaznamenal pár přelétavých mužských pohledů. Nebyl si úplně jistý, jaký k nim zaujmout postoj. Byla přeci tak stará; pokoušet se na ni dohlížet mu připadalo absurdní. Ale zároveň mladičká. Stejný rozpor, jaký občas vnímal v Lokim, a ani s tím si nedokázal poradit. Někdo velice mladý, kdo už je mladý příliš dlouho. A on, kterého nezajímala ani psychika pozemšťanů, musel najednou zahrnovat do plánů specifika té asgardské.

"Mám všechno připravené," řekla Sygin tiše, sotva se posadila. Na rozdíl od rozhozeného Tonyho měla zjevně ve směru svých myšlenek a plánů jasno. "Jestli dovolíš, uspím Lokiho a nechám ho projít procesem léčení. Bude to trvat asi tři dny. Ušetří mu to mnoho týdnů."

"Jen do toho. Ptáš se mě snad na svolení?" ušklíbl se trochu.

"Loki chce tím procesem projít co nejdřív," vysvětlila Sygin. "A já mám vše potřebné, abych mohla začít. Nevím však, nakolik je to v souladu s plány naší cesty."

"Zůstaneme tu určitě několik dní, potom bychom měli z bezpečnostních důvodů změnit místo pobytu. Ideální příležitost to provést."

"Dobře," přikývla. "Běž za ním, jestli chceš. Chtěl tě ještě vidět."

Po schodech vystoupal mnohem pomaleji, než jak z nich seběhl dolů. Nechtěl na Lokiho přenášet svou mizernou náladu, ale nebylo tu příliš prostoru, jak se tomu drobnému setkání vyhnout. Napůl očekával, že bude Loki ležet v posteli, ale ten stál u okna a vyhlížel ven. Na stolku u postele ležela Syginina taška a rozložené léčitelské polokoule - ty už znal, jen ho dosud nenapadlo, že by se jich mělo použít tolik naráz.

"Našel jsi dobré místo," řekl. "V každém nádechu cítím sílu hor. Ulehčíš tím Sygin práci – už se naučila pracovat s magií, a tady je jí spousta."

"V letadle mi poměrně podrobně popsala, co potřebuje," řekl Tony. "Tak jsem se toho držel. Vážně to bude k něčemu dobré?"

"Ano," odvětil Loki prostě, otočil se od okna a zpytavě se na Tonyho zahleděl. "Je nepřípustné, aby Asgardský princ propadal takové nemohoucnosti. Nic v této chvíli nechci víc, než se dočkat konečně okamžiku, kdy mi spánek přestane zastírat smysly."

"Fajn, tak já... ji zavolám," řekl Tony, ale než se stačil otočit ke dveřím, Loki k němu dvěma či třemi rychlými kroky přešel a jeho ruce uvěznily Tonyho na místě. Ruce a ústa, vlastně celé tělo, zabořil mu prsty do vlasů a políbil ho s takovou intenzitou, že Tonyho mozek jenom cvaknul, vypnul, a ponořil se do tolik potřebného –

Skoro.

"Sygin se tu může objevit každou chvíli," odtáhl se trochu, ale Loki ho nenechal.

"Neobjeví," broukl jenom a podnikl svými prsty frontální útok na jisté citlivé partie na Tonyho břiše.

"Ale – " Představa, že by je zrovna Sygin měla přistihnout spolu, mu přímo ježila srst. Snažil se na to nemyslet, ale ta kombinace všeho byla přímo vražedná. Byla příliš mladá, byla z Asgardu, byla to Lokiho budoucí příbuzná, jak tomu v duchu říkal, bylo to prostě celé špatně... Odtahoval se tak úspěšně, že Loki skutečně povolil své sevření. Neřekl nic – jen se na Tonyho tiše díval, trochu zamračený.

"Copak tobě to vůbec nevadí?" neudržel se Tony. Sám slyšel ve svém hlase až příliš emocí, byl vzteklý na dojem, že je tlačen do pozice ujeté žárlivé hysterky, kterou zastávat nechce, a přitom není schopný z ní uhnout. Věděl o sobě, že vztahy a reakce na ryze osobní úrovni řešit neumí, ale nebyl nijak zvědavý na tak demonstrativní důkaz. Rostla v něm nechuť být součástí takhle podivného trojúhelníku.

"Kterou ze všech těch strašlivých věcí, které se ti dějí, máš právě na mysli?" utrousil Loki chladně. Ruce založil na hrudi a dokonce nepatrně ustoupil. Pomyslné brány jeho vstřícnosti zarachotily a zaklaply se s hlasitým třesknutím. Tonyho nadrželé libido zavylo zoufalstvím.

"Nedělej tohle," prudce mu Tony zabodl prst do hrudi. Loki se ani nehnul. "Tohle nedělej. Nezačínej být ironický, protože já to v téhle chvíli rozhodně s humorem brát nedokážu, a jsem takhle blízko," ukázal mezi palcem a ukazováčkem nepatrný kousek, "říct věci, které říct rozhodně nechci. Máme za patami hromadu lidí, kteří ti jdou po krku. Fajn, beru. S tím se počítalo. Jenže teď jsme tady, na nejnudnějším místě na světě – "

"Jestli je říct nechceš, tak je neříkej," řekl Loki, ale Tony se nedal zastavit.

" - se sakra mizerně zásobeným barem, partou Němců na prázdninách, kteří považují za dobrý nápad si společně zazpívat bavorské lidovky! Pomalým netem, dřevěnou postelí a hlavně a především tvojí budoucí manželkou, toho času puberťačkou se všemi obvyklými holčičími manýry, která nám velkoryse přenechala manželskou postel, a která může každou chvíli vrazit do dveří. Jsem ochoten kdykoli komukoli dát kvůli tobě do zubů, vyždímat si mozek z podoby, abych vymyslel novou technologii, dokonce trpět neustálý příval pečených selat v kuchyni, ale tohle, tohle je prostě moc. Nevím, jaká máte na Asgardu zvyky, možná je to pro tebe normálka, to jenom pitomý pozemšťan vyšiluje, když se mu tady promenáduje tvoje snoubenka, nebo co to je –"

"Ne, není," řekl Loki chladně. "Není to na Asgardu, jak ty říkáš, normálka." Ve tváři měl náhle výraz, který ho odvál někam daleko. "Pouze jsme oba, já a Sygin, zvážili situaci, akceptovali ji a přizpůsobili se. Tebe se valně dotýkat vůbec nemusí."

Protože nebudeš tak dlouho naživu, slyšel v tom Tony. "Nemusí!?" Nezařval to jenom proto, že se mu ještě podařilo seškrabat nějaké sebeovládání ze stěn jeho obvykle obstojně pevné vůle.

"Sygin odvede svou práci a potom se postarám o to, aby se mohla bez nebezpečí vrátit na Asgard. Momentálně nemohu zaručit její bezpečí. Možná bude stačit stvrdit náš vzájemný status, aby se ocitla se v pozici někoho, kdo měl právo a povinnost přispět svou pomocí."

"Takže je to ještě ujetější, než jsem si myslel," vyprskl Tony.

"Možná nemáš takový problém se Sygin," pokračoval Loki. "Možná tě ve skutečnosti těší chovat si svého asgardského boha jako domácího mazlíčka, občas podrbat pod bradou -"

"To je blbost!"

"V to v zájmu nás obou skutečně doufám." Loki sklonil hlavu a Tony jen zaskřípal zuby, když přímo hmatatelně cítil jeho rostoucí únavu. Vlastně v téhle chvíli nenáviděl všechno naráz – Lokiho slabost i skutečnost, že je s ní podle všeho bude konec. Nedovedl si příliš představit život s Lokim v plné síle. Jenže si neuměl představit ani život bez Lokiho, a tahle vlastní závislost ho možná vytáčela ze všeho nejvíc, celé to sílilo do nesnesení, takhle se cítit nechtěl, připadal si proto slabý a uboze trapný, a dvojnásob proto, že v sobě celý ten příval pocitů nedokázal zastavit. Byl Stark. To znamenalo být nad věcí a posmívat se všem a všemu, ne se babrat ve vlastních -

Zhluboka se nadechl. Celou svou vůli teď napřel k tomu, aby se uklidnil. Dokonce málem začal uvažovat nad tím, že by se omluvil. 

"Hlavně ať už jsi v pořádku," řekl. "Dám tu zatím na všechno pozor."

Před Lokiho modrým pozorným pohledem vlastně utekl.

Dole ve výčepu se zatím veselá partička germánů rozrostla o pár dalších, bohové, oni se dokonce oblékli do zeleného a jeden z nich měl nefalšovanou zelenou čepici s jezevčí štětkou, drželi se kolem ramen a zpívali, každý s korbelem piva před sebou. Při pohledu na ten archetypální obraz bavorské rozjařenosti skoro zamrzl, na chvíli přemýšlel, jestli nejsou až příliš dokonalí, než aby mohli být skuteční, možná je Shield dohnal a tenhle obskurní převlek je jenom výsměch jeho pozornosti. Ale ne, tyhle spokojené kulaté tváře a pivní pupky byly tak moc autentické, jak to jenom šlo.

Náhle mezi nimi spatřil Sygin. A jen zamrkal. Za prvé, mluvila s nimi. Mluvila s nimi němčinou, která mu zněla zcela věrohodně, když se zaposlouchal, i když jí občas někdo opravil a smáli se, ale nebylo to žádné neobratné chytání slovíček. Holka se vážně nezdála! Horší bylo, když se pokoušela zpívat. Což o to, hlas měla pěkný, a slova chytala rychle, ale – jako vážně, co tohle mělo být?

Ale pak si ho všimla, vesele se rozloučila a přiběhla za ním. "Tony," řekla, tváře zčervenalé a oči rozzářené radostí. "Jsou tak strašně milí! Nechceš se přidat?"

"Snad raději ani ne," zavrčel. "Není... není to úplně můj styl," dodal, aby zmírnil tvrdost svých slov. Přeci jen, tohle nadšené štěně v tom všem bylo vážně nevinně. "Ale klidně pokračuj."

"Jestli je Loki připraven, raději bych šla za ním," pokrčila rameny. "Ať už víme, na čem jsme. Já... asi se trochu bojím, abych všechno udělala správně." Ztlumila hlas a v náhlém neklidu sevřela dlaně. "Neměla bych správně ještě pracovat bez dozoru zkušeného léčitele."

Skvělý, fakt skvělý. "Loki ti věří," řekl. "Nebo mu snad můžeš nějak ublížit?"

"Ne, to ne. Nejhorší, co se může stát je, že bude spát o pár hodin víc, nebo mě pak bude bolet hlava, nebo se bude muset sám přičinit o prvotní impuls spánku, ale on má dost léčitelských znalostí, aby to zvládl." Zasmála se. "Takže vlastně ideální způsob, jak porušovat pravidla. Převážně neškodný."

Vrátil jí poněkud křečovitý úsměv.

"Nepohodli jste se?" Usmívala se už jen mírně, skoro soucitně. Tony si byl jist, že jestli vysloví něco jako Jsi zpátky brzy, začne ječet. Ale tak daleko nezašla.

"Jenom..." Pokrčil rameny. Zrovna ona nebyla ten pravý, komu by se měl svěřovat s pochybnostmi. "Není to s ním lehké."

"Bylo by divné, kdyby bylo, při tom všem, co obnáší být Lokim, při tom všem, co obnáší být Anthony Stark, při všech těch rozdílech, které mezi vámi panují, při okolnostech, jaké vás svedly dohromady a udržely spolu, a jaké jsou teď."

"Jasně, jasně, pěkně jsi to shrnula. Tak utíkej."

Obrátila se k odchodu, ale ještě se po něm ohlédla. Teď už mluvila úplně vážně. "Anthony, nebuď lehkovážný. Svěřil ti mnohem víc než svou sílu; svěřil ti svou slabost. Nezklam ho, protože tohle nikdy před tím neudělal a už nikdy to znovu neudělá." Nečekala na odpověď a odběhla po schodech vzhůru, zmizela mu z očí – i když měl takový dojem, že odpovídat jí bude v duchu nejmíň do půlnoci.

"Zřejmě máš dojem, že to mě činí odpovědným," řekl polohlasně, a možná bylo dobře, že už ho nemohla slyšet.

Zavřel za ní dveře na chodbu a rozhlédl se po hospodě, v jisté snaze najít směr, kam by mohl upřít myšlenky. Kromě ptáčků zpěváčků tam nikdo moc nebyl, jen od jednoho stolu na něj zamávala dívčí ruka, přátelské gesto, které ho zvalo blíž. Poznal Julii, a když obcházel zpívající hlouček bavoráků, bylo mu dokonale jasné, co myslela tím, že budou rádi za novou společnost. 

"Já jsem Max," natáhl k němu muž ruku přes stůl pokrytý mapami. Tony sice rozpoznal, že jsou to všechno Alpy, ale protože je dřív vídal převážně v měřítku globusu na stole v knihovně, neříkalo mu to nic. "Julie je moje žena. Povídala mi o vás. Jste také horolezec?" Když se Tony zatvářil tázavě, naznačil na vlastním rameni obrys svalů.

"To mám... ze zápasení," ušklíbl se Tony. Spíš aby přerušil svůj vnitřní monolog se Sygin, než že by toužil po něčí přítomnosti, nakonec zůstal s nimi. Chystali se na nějaký výstup, který měl trvat dva dny, tvářili se, že ladí poslední detaily, ale spíš měli dávno všechno hotovo a zasypali ho ochotně historkami, kterým se po chvíli dokonce dokázal zasmát. Očividně vítali společnost, ale byli nevtíraví, a Tony si po chvíli hovoru a dvou velkých panácích uvědomil, že se v jejich přítomnosti cítí líp, než očekával.

Trocha obyčejné lidské společnosti zcela lidských lidí se zcela lidskými historkami.

Tony, jsi vážně zoufalec.

Julie odložila mobil, kam jí přišla nějaká zpráva, a významně se napřímila. "Na Wacholderu se nikdy nedrží zkrátka," řekla tajemně. Max očividně věděl, o co jde. Jen krátce zaváhal, a začal skládat mapy. "Dva tři kilometry odsud po silnici je ubytovna," naklonila se dívka nad stůl a přehnaně spiklenecky zamrkala. "Pořádají občas párty - třeba dnes. Příjemná procházka a vůbec žádná dechovka."

"Tak co tu ještě děláme?" napřímil se Tony. Ať se nahoře v pokoji dělo cokoli, on do toho nepatřil.

Zasmála se a sáhla po svetru. "Co ten tvůj kamarád, nechtěl by se přidat?"

Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že myslí Lokiho. "Je trochu marod," zavrtěl hlavou, "musí se vyspat." Jen mu došlo, že to trochu marod bude muset trochu propracovat, aby vysvětlil, proč Loki nechodí k jídlu a vůbec se neobjevuje venku. Neviděl v tom ovšem žádný problém. Na těch pár dní výmluva na chřipku bude dostačující.

"Mmm, smůla. Tak jdeme, mládenci, noc je ještě mladá!"

Tony v té chvíli neměl v hlavě ještě žádný konkrétní plán, opravdu ne. Nepřemýšlel o dívkách, které tam možná potká, ani o spoustě pití, které tam možná vypije. Jen potřeboval odstup. Potřeboval párty, párty bylo přesně to, co potřebuje. Univerzální lék na všechny neduhy, stokrát vyzkoušený a stokrát osvědčený, svým způsobem. Vymýt si hlavu hromadou decibelů a hromadou promile a trochou flirtování, protože pak spolehlivě věděl, že je skutečně naživu.

Jen nesmí zapomínat, že si nemá sundávat mikinu. Svítící kruh na jeho hrudi byl výmluvnější než všechny vizitky.



- Pokračování -



 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Na dosah ruky II. - čtyři eithne 17. 11. 2014 - 11:29
RE: Na dosah ruky II. - čtyři catrina 17. 11. 2014 - 11:40
RE: Na dosah ruky II. - čtyři mandelinka 18. 11. 2014 - 16:44
RE: Na dosah ruky II. - čtyři loki 18. 11. 2014 - 22:29
RE: Na dosah ruky II. - čtyři steeeva 23. 11. 2014 - 15:52
RE: Na dosah ruky II. - čtyři sitara 25. 11. 2014 - 02:48