Chůvy v akci

18. říjen 2014 | 23.03 |

Tohle jsou trochu jiní Avengers. Ti animovaní. Ano, opravdu pomůže, když si představíte, že jsou všichni nakreslení, zvlášť když by tahle povídka fungovala mnohem lépe natočená než napsaná – ale co se dá dělat ;-) Tihle Avengers (Iron man, Kapitán Amerika, Clint Barton, věčně zelený Hulk, Thor, Falcon (to je ten s křídly) a na poloviční úvazek Natasha, jinak zaměstnankyně Nicka Furryho) spolu bydlí v jednom pěkném Starkově mrakodrapu a potírají padouchy. Samozřejmě, že mezi nimi věčně něco skřípe a nic nejde skutečně podle plánu.
V hlavní roli Natasha, Clint a Ironman. :-)

"To nemyslíte vážně." Stark si dokonce sundal masku obleku, aby vynikl jeho znechucený výraz.

"Je to výslovné Furryho přání," řekla Natasha.

"Vždyť jsem nic neprovedl? Poslední dobou," dodal Stark poctivě. "Ať se jde bodnout."

"Já jsem jenom posel."

"Což je v dnešní době mobilních telefonů osoba přímo nepostradatelná - že nemá rád mě, víme všichni, ale proč degradoval tebe? Chodíš mu i pro pizzu?"

"Starku," pravila Natasha s nebeskou trpělivostí, "nejspíš má Furry důvod, proč posílá právě tebe."

"Tos nemohla alespoň říct ´proč žádá tebe´? Vyznělo by to trochu líp, víš."

"Tady jsou podrobnosti," položila tablet na stolek. Stark se pro něj ale nenatáhl.

"Jarvisi, prosím," pronesl a vyloupl se ze svého obleku jako hrášek z lusku. Prohrábl si vlasy, trochu nespokojeně se protáhl a povzdechl si. "Uf, nesundal jsem to snad tři dny v kuse. Zločinecká aktivita poslední dobou stoupá, Kapitán by měl dát zase nějaký rozhovor do novin, to většinou zabíralo - Natasho, udělej si pohodlí, já si jdu dát sprchu."

"Potom vyrazíme?"

"Já s žádnými dětmi nechci nic mít! Mám lepší věci na práci než dělat chůvu. Probůh! Cokoli lepšího. Podepisovat fotky fanynkám. Nebo koukat na televizi, prošvihnul jsem poslední díl Divokých manželek, běželo to zrovna když demoloval město ten chlap s maskou zubra, no vážně, kdo normální si vybere zrovna zubra?"

"Jsem si jistá, že -"

"Nechci mít nic s ničím, dokud to nebude mít alespoň patnáct metrů, demolovat Manhattan, a pokud si s tím dřív nezkusí poradit Národní garda. Jsem génius a superhrdina, ne Furryho poskok!" Stark zmizel směrem ke koupelně a Natasha, s naštvaným výrazem ve tváři, který zahrnoval i výmluvně semknuté rty a blesky v očích, padla na pohovku.

"Mám já tohle zapotřebí?" zamumlala si pro sebe.

"Víš, že se ti kouří z hlavy?" nahlédl do pokoje Clint.

"Proč jen nemůže být Stark trochu - je nevím, ochotnější ke spolupráci?" řekla frustrovaně. "Kvůli každé maličkosti vyrazí do boje! Nikdy s ničím nesouhlasí. Proč někdy prostě neřekne ´tak jo, jdeme na to´?"

"Ahá, Nick něco chtěl?" zasmál se Clint a usadil se vedle Natashy. Soustrastně ji poklepal po rameni. "Jak nevděčná role, stát mezi dvěma mlýnskými kameny. Možná jsi mu měla říct, že ho tam Nick Furry za žádnou cenu nechce. Běžel by tak rychle, že bychom mu nestačili."

"To tady bohužel tak úplně nejde," natáhla se Natasha pro tablet, ale nechala si ho ležet nezapnutý na klíně. "Víš, jak má Shield program pro nadané děti?"

"Jednou jsem tam byl," oklepal se Clint hrůzou. "Chtěli předvést nějaké to střílení a popovídat o Avengers. Příšerný spolek! Všem teče IQ z uší, ale je to jeden mimoň vedle druhého. Někdy si říkám, co dělají s těmi normálními. Určitě existuje i nějaké geniální dítě, které je schopné chovat se normálně, myslím?"

"Roznesly tě na kopytech, co?" zasmála se Natasha.

"Takhle bych to zrovna neřekl," ohradil se Clint. "Prostě byly zvídavé. Ale tím špatným způsobem, jestli mi rozumíš."

"Rozumím. Šťouravé otázky, které jsou vcelku na místě, ale buď na ně odpovědět nemůžeš, nebo neumíš."

"Hele, změň téma. Co chtěl Nick od Tonyho? Sadu ironmanských obleků velikosti S?"

"Je tu jedno dítě, které by rád dostal na základnu a následně začlenil do programu. Jen je třeba ho vyzvednout od tatínka a dopravit na místo."

"Víš, že když to řekneš takhle, zní to jako únos?" řekl Clint poněkud zaskočeně.

"On to svým způsobem bude únos," řekla Natasha. "Nicméně probrali jsme vše velmi důkladně a zhodnotili to jako adekvátní postup."

"Povídej."

"Chystáš se snad do toho jít se mnou?" řekla Natasha. "Možná by ještě jedny ruce přišly vhod. Přesila je osvěžující, ale jen do určitého poměru sil."

"Natasho..." Clint si trochu neklidně poposedl. "Asi bych nemohl souhlasit s tím, že prostě odeberete dítě od rodiny. Ale většinou míváš dobré důvody pro to, co děláš -"

"Děkuji," řekla.

"- a jestli to bude znít jenom trochu rozumně, rád ti budu krýt záda. Na tohle přece Starka nepotřebujeme."

"Ačkoli to tak vždycky nevypadá, Nick také mívá dobré důvody pro to, co dělá. Ale co se dá dělat - rozkazovat Starkovi nemůžu."

"Jsem jedno velké ucho."

"Dobrá tedy. Na Nickův interní e-mail přišla zpráva - žádný údiv? Říct o Nickově adrese že je neveřejná, je jako říct o Hulkovi, že je možná trochu temperamentnější."

"Budu se pak divit všemu naráz, jen klidně pokračuj."

"Zpráva podepsaná jako 'démon Hayden' popisovala aktivity zločinecké organizace známé pod poetickým názvem Horké hlavy. S tím, že až si je ověříme, máme dát vědět, a dostaneme další, spolu s podrobnostmi o požadované ceně. Tak se i stalo. Získali jsme echo na pár akcí, které se podařilo překazit, i když zdaleka ne na všechny - s odůvodněním, že hlavy Hlav, což je oblíbená Haydenova slovní hříčka, by přišly na to, že dostáváme informace zevnitř. Naši psychologové tvrdí, že podle stylu zpráv jde o dítě maximálně patnáctileté, prudce inteligentní a nesocializované, což by patrně poznal kdokoli i bez diplomu nejpozději ve chvíli, kdy poslal požadavky."

"Ano?"

Natasha nespokojeně poklepala nehty na tablet. "Žiji se svým otcem na uzavřené základně, když mě odsud dostanete, jsem ochoten pracovat jako kosmonaut na vesmírné stanici - barvitěji, ale asi si to umíš představit. Ušetřím tě podrobností veškeré korespondence. Dostaneme ho pryč, uklidíme z dohledu, zajistíme bezpečí před Horkými hlavami, a on zato bude moct smět občas zajít do kina, mít k dispozici to nejlepší počítačové vybavení, nové jméno, nejlépe Jess, a také nám dá jména všech členů organizace a přístupové kódy do jejich systému. Je ochoten nechat se začlenit mezi ostatní cvoky, pardon, génie, a spolupracovat ve jménu spravedlnosti, dobra, lásky a míru na celém světě."

"Působivé," uznal Clint.

"Moje tvrzení, že potomek zločince ohánějící se ideály zákona a práva je krajně nepravděpodobná věc, bylo přehlasované oním houfkem psychologů. Prý je v tom správném věku, kdy propadá ideálům. Nick samozřejmě došel k názoru, že tím pádem ho musíme odtamtud dostat dřív, než za á, ho ideály přejdou, za bé, než mu taťka přijde na to, s kým si ve volných chvílích chatuje."

"V čem je háček?"

"Ta základna leží za polárním kruhem -"

"Ale ne! Čepice mi vážně nesluší."

"- a je velice dobře hlídaná. Dostat se tam bude problém, dostat se ven, navíc s dítětem, které nám nebude stačit, dvojnásobný."

"Kolik času mám na přípravu?"

Natasha pohlédla na hodinky. "Chtěla bych vyrazit nejpozději v šest. Musíme se sladit s jejich zásobováním, abychom se dostali dovnitř."

"Typické," vstal. "Jdu balit. Neřekneme Kapitánovi, ať jde s námi?"

"Dneska v šest," upřesnila Natasha. "Kolik času si myslíš, že zabere debata, jestli je morální pomáhat nezletilým při útěku z domova? Týden?"

"Máš pravdu, beru zpět. Při našem štěstí se trefíme do nějaké sněhové vánice..." Clintovo brblání se postupně ztratilo v záhybu chodby. Natasha za ním hleděla bez úsměvu, zamyšlená. K utajené akci se Hulk nehodil, Kapitán by se je v nějakém krajním případě dokonce mohl snažit zastavit, Stark se odmítal účastnit, Thor byl zrovna mimo Zemi a Falcon měl chřipku. Jistě, mohla by si půjčit pár Furryho gorilek, ale jejich nedostatek superschopností ji při boji silně iritoval. Usoudila, že už ji spolupráce s Avengers úplně zkazila, a že to s Clintem prostě budou muset zvládnout sami.

V šest patnáct už uháněli v quinjetu směrem k severu.

"Natasho, dovol otázku." Clintův hlas zněl podezřele nevinně.

"Povídej."

"Jak v tom chodíš na záchod?"

Zvedla hlavu od mapy a přísně se na něj zahleděla. "Opravdu se chceš zeptat zrovna na tohle? Ne třeba na to, jak obelstíme jejich radary, či na to, jak se můžeme nenápadně přiblížit po rovné bílé pláni, která je nonstop monitorovaná tou nejmodernější technikou?"

"To bylo v plánu hned potom," pozvedl Clint ruce v sebeobraně. "Jenže, víš, ta kombinéza je vážně sexy, to mi věř, jinak bych to neříkal, ale je to kombinéza, od krku až po paty, a ten opasek vypadá vážně masivně -"

"Je sexy díky tomu, že je z nějakého kosmického materiálu, jehož vzorec Stark přednášel asi pět minut v kuse. Takže je mi v něm teplo a přitom neomezuje v pohybu. To je všechno, co o jeho funkcích potřebuješ vědět."

"A proč ho nemám já? Musel jsem si od Falcona vypůjčit kulicha! Víš, jak v něm vypadám?!"

"Někde vzadu ve skříňce je beranice."

"Na téhle úrovni se s tebou bavit nehodlám."

"Kdybys ho tehdá vydržel poslouchat, zjistil bys, že zakončil přednášku o své vynalézavosti nabídkou. Mohl sis také nechat udělat pořádné zimní oblečení, víš?"

"Mea culpa. Natasho, chápu tě, jsi žena, ale mohli bychom od oblečení konečně přejít k problematice radarů? Au!"

"Neskuč, byla to jen tužka. Je to trapné, ale nenašla jsem způsob, jak se přiblížit nepozorovaně."

"Můžeme předstírat, že jsme zbloudilí polárníci."

"To bychom museli mít dobrou výmluvu pro to, jak jsme se dostali přes minové pole."

"Můj skútr není vidět na radarech."

"Je tam mínus třicet. Nemůžeme jet na skútru."

"Není jiné řešení."

"Clinte, jsem Ruska."

"Ta maličkost mi utkvěla."

"Vím, co to znamená pořádná zima, a nechci s ní mít nic společného. Zkus ještě chvíli přemýšlet."

"Skútr."

"Má alespoň vyhřívané sedačky?"

"Ne, ale od toho fiaska s Atomanem si můžeš zahřát ruce... no co tak koukáš? Když chci střílet z luku, musím být schopný ohnout prsty!"

Nic lepšího už nevymysleli.

Přistáli tak blízko, jak to jenom šlo, ale stejně to byla ještě pěkná štreka přes polámané ledovcové pole, kde by pěšky nejspíš nikdy neprošli, a dlouhou rovnou pláň, kde si právem připadali právě tak nepatrní, ale i nápadní, jako mravenec v prázdné polévkové míse. Natasha se držela Clinta jako klíště, částečně díky jeho širokým ramenům ukrytá před zvířenými ledovými krystalky, bolestivě ostrými, které jim vítr vmetal do tváří. Clint hnal skútr tak rychle, jak to jenom bylo technicky možné, a i když by to ani jeden z nich nepřiznal, ledový chlad jim pronikal do morku kostí.

Na místo se ale skutečně dostali bez povšimnutí; skútr byl malý, letěli těsně nad zemí a Clintova důvěra v jeho nezachytitelnost byla zřejmě oprávněná. Jenže tam je čekalo další překvapení.

"Jak přesně se čeká, že otevřu hladkou zeď?" zeptal se Clint, když obešli část základny kolem dokola, těsně u zdi a napůl přikrčení, aby ani špička boty nevlezla do zorného úhlu kamery. Pocit, že je jen mravenec, se Clintovi vracel stále neodbytněji. Základna svým kruhovým půdorysem a hladkou kupolí místo střechy připomínala obrácenou jídelní misku náhodně pohozenou ve sněhu. Bohužel jí připomínala i absencí dveří; ono máloco má méně dveří, než jídelní miska. Nebylo tam totiž nic, ani okna, jen decentní oka kamer; ani žádná vyježděná cesta, která by napovídala, kudy se dovnitř dostávají místní obyvatelé.

"Je přístupná jenom ze vzduchu," řekla Natasha. "Ty jsi nečetl ty podklady?"

"Dost času mi zabralo natáhnout si všechny ty ponožky... třeba budou mít otevřený světlík."

"Jenom musíme vydržet, než - a vida, tohle bylo dobré načasování. Poběž."

Vzdálený hukot, který zpočátku připisovali větru, se proměnil v povědomý zvuk motoru vrtulníku. Ještě než ho mohli zahlédnout, si byl Clint jistý, že je to ten velký nákladní typ. Zároveň s tím, jak se blížil, se začala část kopule otevírat. Clint s Natashou, dokonale sehraní a hbití, vystartovali vpřed. Obratně skákali po sněhu s takovým umem, že se bořili sotva po kotníky. Teď už se o kamery nestarali, částečně spoléhali na to, že se všichni dívají na přistávající stroj a nikdo nesleduje obrazovky, částečně na štěstí – protože kdyby se dovnitř nedostali teď, nejspíš by se museli vrátit. Clint jediným trhnutím seskládal luk, dosud úhledně poskládaný v pouzdru na zádech, a vystřelil šíp, který se v letu rozložil v úhlednou kotvu. Vzápětí se nad jejich hlavy sneslo lano, kotvička se zachytila za okraj otevřené střechy zhruba šest metrů nad jejich hlavami.

"Hop," nastavil Clint Natashe ruce a když se do nich opřela, vyhodil ji nahoru. Zachytila se konce lana a rychle šplhala vzhůru. Tím ho i šikovně zatížila před větrem, takže Clint dosáhl i bez pomoci, a mohl vyrazit za ní. Stále ještě jim přálo štěstí: totiž většinu prostoru pod kupolí tvořila rozsáhlá dvorana, kam vrtulník přistál, v této chvíli ovšem plná sněhu zvířeného jeho vrtulí. Obsluha ještě zjevně čekala zalezlá, než se všechno uklidní, a oni budou moci jít vykládat. Oba Avengerové proto bez váhání přepadli dovnitř, sklouzli po hladké zdi, a napůl oslepení sněhem se ukryli za jakousi nezajímavě se tvářící hromadou beden.

"Představ si to tu jako řadu skladišť v kruhu podél venkovní zdi, přistávací prostor uprostřed, a všechno důležité pod zemí," vysvětlila polohlasem.

"OK. Oni ven, my dovnitř," šeptl Clint a Natasha jen kývla. Napjatě vyhlížela škvírami mezi bednami k vrtulníku, a snažila se nevypadat moc zmrzle. Konečně! Vrtule se dotočila, sníh klesl a pilot se vyštrachal ven, protáhl se a něco zahalekal. Z masivních kovových vrat vyšlo několik do bílých kombinéz zachumlaných postav. Všichni se shlukli u nákladového prostoru vrtulníku a pustili se do ohnivé debaty. Clint s Natashou jim tiše přehopkali za zády.

Kudy? vyslovil nehlasně, když se před nimi objevila krátká chodba s několikero dveřmi, vstupem do výtahu a schodištěm.

Nevím, pokrčila rameny Natasha. "Nedostali jsme žádné vnitřní plány," hlesla. "Zkusíme..."

Přibližující se hlasy je zahnaly do nejbližších dveří. Ukázalo se, že je to nevelké skladiště.

"Tohle nechte na kraji, první dveře vpravo!" ozvalo se zvenčí zřetelně. Nevelké skladiště, kde nebyla vůbec žádná skrýš. Clint pohlédl ke stropu a povzdechl si.

"A pak k čemu jsou dobré zahřáté ruce," řekl. Vzápětí už oba viseli zapření o zeď pod stropem, ani nedýchali. Chlapi si dávali při vykládce na čas a Clint snad ještě víc než při ledové projížďce na skútru zatoužil, aby se byl připojil ke Starkovi při jeho televizní seanci. Už už chtěl seskočit dolů, protože si byl skoro jist, že jsou všichni pryč, když tu otočil hlavu na opačnou stranu.

A zjistil, že zírá přímo do oka kamery, která celou dobu zabírala jeho vlasaté temeno.

"Ksakru!"

"Co se – ksakru!"

"Třeba o nás neví," zadoufala Natasha a skočila na dřevěnou bednu tak šikovně, že to ani nezadunělo.

"Doufám," dopadl Clint na všechny čtyři a rovnou vyrazil ke dveřím. "To by byla hodně krátká mise."

Protože všichni muži vyšli ven, dveře otevřel rychle a rázně. Přímo za nimi stála holka, s rukou napůl zvednutou, jak už už zabírala za kliku. Ten typ, kterému se s jistou laskavostí říká krev a mléko, vlasy poněkud kýčovitě vyčesanými do dvou culíků, výraz plný despektu v krapet uhrovité tváři, přes rameno malou tašku a u každé nohy obrovský kufr.

"Myslela jsem, že pošlou někoho schopnějšího," řekla zklamaně a pošoupla si brýle na nose. "Musíme pryč, manipulaci s kamerami odhalí za dvacet vteřin. Patnáct." Rozhodným pohybem si dopla kožich.

"A ty jsi kdo?" vypravil ze sebe Clint.

"Já jsem Hayden," odpověděla přezíravě. "Co jste si mysleli?"

"Čekali jsme kluka," přiznal Clint. "Nedošlo mi, že Hayden je jméno i pro holku."

"Diskriminace pohlaví!" odsekla zuřivě. "To je typické. Neposlali by nikoho, co? Co na tom, že jsem počítačový mág na nejvyšším levelu. Jak jde o holku, nic nepomůže."

"Já jsem ženská," řekla Natasha a rychle vyhlédla ze vrat na nádvoří.

"Ale ty jsi svého postavení dosáhla díky fyzickým vnadám," vysvětlila Hayden a Natashe se rázem doslova nedostávalo slov. Clint se pokusil nezačít smát nahlas. Aby to zakryl, postaral se o zavazadla. Do každé ruky popadl jeden kufr, rozmáchl se a hodil. V mžiku byly z dohledu za hromadou pytlů.

"Ještě si všimni, že ani jeden z nás není černý," utrousil jenom, když se Hayden už už začala nadechovat k rozhořčeným protestům. "Na tohle vážně nemáme kdy. Poběž!" Znovu si zopakovali krátký sprint za zády zaměstnaných mužů.

"Takže – jak se odsud dostaneme?" zašeptala dívka hlasitě s upřímným zájmem.

"Vlastně jsme doufali, že ty budeš vědět, kudy za zeď," řekla Natasha.

"Tak hele," ohlédla se na ni Hayden zuřivě. "Kdybych to věděla, tak vás nepotřebuju. Vymyslete něco, já tady," ukázala palcem dozadu, "dál tvrdnout nechci."

Muži konečně vyložili všechen náklad a nyní vraceli do vrtulníku prázdné bedny.

"Kolik času do odletu?"

"Patnáct minut." Dívka povytáhla rukáv a podívala se na hodinky. "Dvanáct, pokud se nezmění povětrnostní podmínky."

"Takže stejně jako jsme se dostali dovnitř," pokrčil rameny Clint.

'Tahle velryba po laně nevyleze, Clinte,' naznačila Natasha nehlasně.

"Cože?" přeptal se.

"Umíš lézt po laně, zlato?" obrátila se Natasha přímo na Hayden.

"Blázníte?"

"Stark je taky génius, a přitom fyzicky zdatný," namítl Clint. "Nevylučuje se to."

"Tak proč tu není? Měl tu být! Mohl mě odsud odnést raz dva." Nazlobeně sevřela rty. "Ale za to jsem mu nestála, co? Bojí se konkurence."

"Nejspíš budeme muset odejít sami. Vrátíme se lépe vybavení," pohlédla Natasha na Clinta bezmocně.

"Tak to zapomeňte! Už jsem vám toho poslala moc. Jestli to praskne, táta ze mě udělá fašírku." Trochu zvadla. "Fakt, jako vážně. Staršího bráchu upustil do nádrže s piraněma."

"Dobře, něco vymyslíme..."

A to byla přesně ta chvíle, kdy štěstí usoudilo, že mu to nestojí za to, a odletělo do teplých krajů. Někdo se díval ve špatnou chvíli špatným směrem, nebo přehlédli nějakou kameru.

"Vetřelci!"

"Pozor, poplach! Hlídka nástup!"

"Střílejte!"

"Tuhle misi mi byl čert dlužen," ucedila Natasha a z nějakého tajného místa své přiléhavé kombinézy vytáhla pistole. Napůl namátkou, protože nebylo nic moc vidět, vystřelila. Z bedny u její hlavy vylétly třísky, když někdo na opačné straně měl více štěstí, nebo lepší mušku. Ti muži na ně stříleli s rozhodně nadšenějším elánem, než s jakým ještě před chvílí nosili krabice s proviantem.

"Máme rukojmí!" zařval Clint, co mu jen hlasivky stačily.

"Naivo," řekla Hayden nevesele. A jak se ukázalo, její nedostatek víry byl zcela na místě. Zbraně sice na chviličku utichly, ale vzápětí spustila palba plnou silou.

"Až někdo zasáhne palivovou nádrž, to bude veselo," prohodila Natasha. "Jdeme! Musíme se do zákrytu za vrtulník a po laně nahoru..."

"Už jsem vám říkala, že to nevyšplhám!" zaúpěl mladistvý génius.

"Je tam servomotorek," řekl Clint a zaryl jí nosem do sněhu, aby nedostala do hlavy odraženým kusem trámu. "Skoro tě unese."

"Skoro?"

"No tak vydechneš!"

"Zbožňuju, když mluvíš chytře," zavrněla mu Natasha, pravda, trochu chvatně, do ucha, popadla Hayden za ruku a táhla ji za sebou. "Kryj nás!" Další salva výstřelů těsně před nimi zvedla do vzduchu spoustu sněhu a napůl je oslepila. Dívka vyděšeně vypískla, pustila se Natashy a chvatně si oklepávala sníh z obličeje.

"Vzdejte se!" zakřičel někdo tak hlasitě, že to muselo být do ampliónu.

"Ksakru," ucedila Natasha a zběsile se rozhlédla. Dostřílela zásobník a bleskově nasadila další. Už jim chybělo jenom pár metrů! Bohužel se nedalo přehlédnout, jak Clint s nevěřícným výrazem ve tváři upouští pistoli na zem, chytá se za rameno, padá na kolena.

Utíkat už nebylo kam, bojovat nebylo s čím. Natasha si byla jistá, že kdyby byla sama... ale to přeci pořád ještě může, ne? Pořád ještě se může snadno stát úplně samostatnou jednotkou. Menší salvu támhle na ty chlapy, doběhnout k lanu, nahoře je během pár vteřin, než se dostanou ven, ona už bude na skútru daleko...

"Střelím do nádrže!" zařvala v odpověď a namířila pistoli patřičným směrem. Kéž by mělo smysl snažit se získat čas. Než Shield vyhodnotí jejich misi jako neúspěšnou, dávno je bude mít spolek Horkých hlav někde ve sklepě stažené z kůže.

"Já se bojííím," zakvílela Hayden a stočila se na zemi do překvapivě malého klubka. Rozhodně se nezdálo, že by dokázala pokračovat.

"Čím dál lepší," vydechla Natasha.

Z budovy se vynořili další muži, neuvěřitelně zaměnitelní ve svých bílých kombinézách a kapucích, i model samopalu, který zřejmě fasovali ve velkém, měli všichni stejný. "Vzdejte se!"

"Máme rukojmí!" zkusila Natasha znovu.

"S teroristy se nevyjednává!" ozvalo se v odpověď. Natasha málem údivem otevřela pusu. Pěkná drzost, od někoho, pro koho bylo vydírání denní chleba!

"Tak tomu říkám pat," dostal se k ní Clint, který už se zřejmě oklepal z nejhoršího, ale pistoli držel v levé a tudíž se na jeho střelecké umění dalo spoléhat jenom na 85%. "Teď už můžeme jenom doufat v zázrak shůry."

"To mluvíte o mně?" ozval se jim v uších veselý hlas. Dvoranou se rozezněla rytmická rocková písnička, která už byla nějaký ten pátek za zenitem, ale těžko by se v té chvíli našel někdo, kdo by se to odvážil Starkovi říct. Muži namířili hlavně vzhůru a spustili palbu. Stark se překonával: předváděl své akrobatické vzdušné kousky s takovým umem a grácií, že ho nezasáhla jediná kulka. On naopak nepřestával skrápět houfek bílých kombinéz ranami ze svých repulsorů. Chladnoucích Horkých hlav přibývalo a jen to, že byli částečně krytí jen napůl otevřenou kupolí, jim nejspíš dávalo naději na pár vteřin navíc.

"Honem!" vyrazila ze sebe Natasha, popadla Hayden za kožich a vlekla ji po sněhu k lanu. "Vstávej! Chyť se toho provazu, pomůžu ti... spolupracuj trochu..."

"Když já to neumím!" zakvílela ta zatracená holka.

"Clinte, běž první!"

Zatvářil se omluvně. "Promiň, ztratil jsem cit v ruce."

"Starku, nemůžeme ven."

"Momentíček! Čas na refrén!"

"Born to be wiiiild!" zaburácel povědomý hlas a zeď se zachvěla pod mocným úderem. Pak podruhé. Třikrát stačilo – rozvaleným zdivem se na ně potěšeně šklebil Hulk, trochu nepatřičně v tom mrazu oděný stále jen ve svých plandavých kalhotách.

"Hulk zachraňovat princezny," řekl potěšeně.

"To už je lepší," prohlásila Hayden a celá pookřála. "Tebe jsem si tak přááála!" Vrhla se k němu s rozpřaženýma rukama. "Zachraň mě!"

"Hulku, dostaň ji do bezpečí," zavelela Natasha. "Clinte, opři se o mně a jdeme! Stark už si tu poradí."

"Vaše důvěra mě ctí... ouha, někdo trefil nádrž vrtulníku," jak se dalo čekat, blesklo jen Natashe hlavou, " – za zeď, rychle, rychle!" Hulk několika dlouhými skoky zmizel kdesi vepředu, Clinta Natasha doslova prohodila dírou ve zdi a vrhla se za ním. Bylo to v poslední vteřině: tlaková vlna exploze ji odmrštila o hezký kus dál do závěje a Stark se ve vzduchu zatočil v několika nedobrovolných kotrmelcích.

Z nepřátel nezbylo doslova nic.

"Dole pod zemí jsou další," řekl Stark. "Palivo za chvíli dohoří a pak se vyrojí – jak jste na tom?"

"Už jsme u skútru. Sejdeme se v quinjetu! Clinte, já řídím."

"Svůj skútr zvládnu levou zadní, natož přední."

"JÁ řídím!"

"Přestaňte se kočkovat, mládeži, a šlápněte na to. Dálkově naváděné střely jsou stále funkční a někdo tam dole se pěkně naštval!" Stark udělal ve vzduchu elegantní otočku. "Raději na vás ještě dohlédnu."

"Jsem tak šťastná," ucedila Natasha.

"Prosté díky by stačilo, má milá... můžete rychleji?" Něco nad jejich hlavami explodovalo. "Toho bohdá nebude, aby můj repulsor minul obyčejnou – ups – raketu! Jarvisi, hbitěji!"

"Trpělivost je ctnost, pane."

Uháněli ledovou plání, nad hlavami ten nejúžasnější a nejděsivější ohňostroj, a divoce se smějícího Starka. Clinta tak maně napadlo, co z toho je horší.

Navzdory všemu nastal okamžik, kdy byli zpátky v sídle Avengers. Natasha, zabalená do teplé deky, zabírala jedno z nejlepších křesel, a občas pšíkla. Clint se tvářil trpitelsky, demonstrativně předváděl obvaz na rameni, a všech se ptal, jestli si myslí, že mu zůstane jizva. Falcon běhal okolo a hořekoval, že propásnul tak krásnou akci kvůli pár bacilům, a Kapitán se snažil netvářit uraženě, že ho z toho vynechali.

"Po pravdě doufám, že tu holku už nikdy neuvidím," řekla Natasha poněkud huhňavým hlasem. "Takové střevo!"

"Určitě bývaly časy, kdy jsi také byla mladá," utěšoval ji Stark.

"Raději se moc neozývej. Kdybys s námi šel rovnou, nemuselo to probíhat tak divoce."

"Za to ale můžeš ty!"

"Já?" podivila se.

"Mělas mě víc přemlouvat. Víš, že jsem ješitný."

Natasha byla chvíli velmi, velmi tiše. "Dobře," řekla nakonec. "Budu si to pamatovat pro příště."

"Proč mám pocit, že jsem si právě pěkně zadělal na nepříjemnosti?" naklonil se Stark ke Clintovi.

"Zadělal, kamaráde," ujistil ho Clint s úsměvem.

"Teď už by mě mohlo zachránit jenom – "

"Pane," ozval se Jarvis, "patnáctimetrové monstrum demoluje Manhattan! Národní garda s ním nedokáže poradit!" Na stěně se rozzářila obrazovka s obvyklými záběry prchajících a ječících davů a poletujících automobilů.

"To jsem nebyl já!" ohradil se Stark okamžitě, když na něj Natasha vytřeštila oči.

"Konec pošťuchování, Avengers," vyskočil Kapitán s planoucími zraky. "Do boje! Jeden za všechny!"

"Popletl sis fanclub," zabrblal Stark.

"Všichni za jednoho!"

- Konec -

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Chůvy v akci eithne 16. 10. 2014 - 23:48
RE(2x): Chůvy v akci loki 18. 10. 2014 - 23:07
RE: Chůvy v akci katie 19. 10. 2014 - 16:39
RE: Chůvy v akci clarissa 20. 10. 2014 - 17:07
RE: Chůvy v akci mandelinka 22. 10. 2014 - 09:37
RE: Chůvy v akci loki 22. 10. 2014 - 21:45
RE: Chůvy v akci lumonafox 25. 10. 2014 - 16:24
RE: Chůvy v akci catrina 27. 10. 2014 - 16:45
RE: Chůvy v akci ali nasweter 28. 10. 2014 - 16:38
RE: Chůvy v akci loki 28. 10. 2014 - 22:42
RE: Chůvy v akci alcazar 13. 11. 2014 - 00:27